Článek
Česká opozice má před sebou tři roky do příštích sněmovních voleb. Může je samozřejmě strávit očekávanou soutěží o to, kdo bude příštím hlavním vyzyvatelem Andreje Babiše, kterému tou dobou bude 75 let. Druhou variantou je zpochybnit samotné rozdělení české politiky, které z Babiše už více než deset let dělá její ústřední postavu. Co kdyby některá strana připustila povolební spolupráci s hnutím ANO?
Říjnové komunální volby a první kolo senátních voleb znovu otevřely bolavou otázku, kdo vlastně povede českou opozici. STAN vyhrál v Praze, lidovci ukázali sílu svých regionálních osobností v čele s předsedou Janem Grolichem, Martin Kuba se svým Naším Českem uspěl na jihu Čech. ODS dál hledá podobu své samostatné identity po konci společného vládnutí v koalici SPOLU. A hnutí ANO, přestože v komunálních volbách nepředvedlo všude oslnivý výsledek, zůstává suverénně nejsilnější stranou v průzkumech.
Postavení opozice samozřejmě určuje počet mandátů i schopnost efektivně kritizovat vládu. Rozhoduje ale také to, zda dokáže nabídnout veřejnosti jasnou představu budoucnosti země. A zda se její jednotlivé strany dokážou odlišit nejen od vlády, ale také jedna od druhé.
Tady se dostáváme k problému, který může českou politiku provázet až do sněmovních voleb v roce 2029. Po více než deseti letech, během nichž se velká část politické soutěže odehrávala kolem Andreje Babiše, stojí opozice před zásadní otázkou, zda se chce pokusit tento konflikt znovu vyhrát, což by předpokládalo užší týmovou spolupráci, nebo zda dokáže změnit samotné podmínky, za kterých se bitva vede. Skutečně státnický přístup by přinejmenším velel uvažovat právě i o změně pravidel hry.
Dvě výše uvedené možnosti nejsou zcela neslučitelné. Vyžadují však odlišné politické strategie.
Kdo bude hlavní alternativou?
První z uvedených možností je poměrně srozumitelná. Strany, které programově odmítají spolupráci s Andrejem Babišem a jeho hnutím, mohou své odmítání považovat za základní politický princip. Na tom samo o sobě není nic nelogického ani nelegitimního. Politika není jen hledání kompromisů. Je také soutěží hodnot, přesvědčení a hranic, které politické subjekty nechtějí překračovat.
Pak ale musí přijít i druhá část odpovědi. Kdo má zemi místo Babiše řídit? S jakým programem? A kdo má být hlavní tváří této alternativy?
Nejnovější volební model STEM, zveřejněný 11. října, přisoudil STAN 16,6 procenta, ODS 11,3 procenta a Pirátům 7,2 procenta. TOP 09 dosáhla 3,7 procenta a KDU-ČSL 2,5 procenta. ANO zůstává s 31,3 procenty s výrazným odstupem na prvním místě. To samo ještě nic neříká o výsledku voleb za tři roky. Ukazuje to však jinou důležitou věc: žádný z opozičních subjektů nemá aktuálně samozřejmý nárok hovořit za celý protivládní prostor.
Právě rok 2027, kdy Česko nečekají řádné celostátní volby, může být obdobím, v němž se tyto rozdíly vyjasní.
Nemusí vzniknout jediný opoziční lídr. Naopak může být užitečné, aby se veřejně střetlo několik představ o budoucí vládě. Podstatné ale je, aby šlo o soutěž skutečných politických alternativ, nejen o souboj osobností, značek a huránázorů na aktuální politické dění v prostoduché honbě za prchlivými úspěchy na sociálních sítích.
Samotný odpor vůči Andreji Babišovi totiž neodpovídá na otázku, čím by se od sebe lišily případné vlády vedené ODS, STAN nebo jiným opozičním subjektem. Nehledě na to, že po jejich společném vládnutí minimálně u části voličů přetrvává určitá nepříjemná pachuť a zklamání.
Současně prostý odpor proti Babišovi neříká, proč by se měl rozhodnout jinak občan, který dnes Andreje Babiše podporuje. Přitom o změnu jeho uvažování jde především.
Paradox společného protivníka
A právě zde je podle mě skrytý jeden z největších paradoxů dnešní opozice. Společný protivník dokáže různé strany sjednotit, ale zároveň jim bere část prostoru, v němž se mohou navzájem odlišit. Čím více opozičních stran definuje svou identitu stejným protivníkem, tím obtížněji vysvětlují, proč by si voliči měli vybrat právě jednu z nich.
V parlamentním hlasování mohou být spojenci. Současně ale vždy budou také konkurenty. Tedy pokud nedojde ke slučování stran, o kterém spíše pochybuji. A člověk, který už dnes ví, že Andreje Babiše volit nechce, stále potřebuje pochopit, co získá hlasem pro STAN, ODS, Piráty, lidovce či někoho dalšího. Pokud slyší od všech především stejnou odpověď na otázku, koho odmítají, výběr se snadno smrskne na osobní sympatie, momentální popularitu a dojem, kdo zrovna působí nejsilněji. A to je značně ošemetné.
Z pohledu politické komunikace je to problém vlastní identity a vlastnictví témat. Strana, která dovede srozumitelně vysvětlit, co považuje za důležité, jak by postupovala a v čem se liší i od svých opozičních sousedů, nabízí něco jiného než další variaci na společný protest. Vytváří samostatný důvod, proč se jí vůbec zabývat. Zda z toho dokáže získat také širší podporu, je ovšem věc politické důvěryhodnosti, dlouhodobého výkonu a nakonec voličského rozhodnutí. Nejde tedy o automatický výsledek pouze dobré komunikace, jak se často stranám předhazuje.
Jinak řečeno: společný soupeř může být pro opozici pojítkem, ale nemůže být jejím jediným programem. Kdo nechává soupeře určovat, proti čemu stojí, nechává ho do značné míry rozhodovat i o tom, kým sám je.
Co kdyby někdo nabídl spolupráci?
Existuje však i jiná, podstatně provokativnější možnost. Představme si, že některá opoziční strana, ať už současná parlamentní, či strana s touto ambicí, veřejně oznámí, že spolupráci s hnutím ANO do budoucna principiálně nevylučuje. Zároveň ale jasně stanoví její podmínky. Programové, institucionální a personální.
A mezi nimi jednu zásadní: vláda s ANO, ale bez Andreje Babiše.
Nešlo by o nabídku vstupu do současné vlády ani o zpochybnění výsledku posledních voleb. Šlo by o veřejné vymezení podmínek, za kterých by po dalších volbách mohlo vzniknout jiné vládní uspořádání.
Představitelným partnerem pro takovou debatu by byl nepochybně Karel Havlíček, první místopředseda ANO, zkušený ministr a dlouhodobý představitel jeho hospodářské politiky.
Taková úvaha má ovšem jeden zásadní háček. Havlíček dosud žádnou alternativu vůči Andreji Babišovi nepředstavuje v tom smyslu, že by veřejně usiloval o samostatné vedení hnutí. Ba naopak. Je součástí jeho současného vedení a politiku premiéra aktivně a loajálně hájí.
Ještě 4. října letošního roku Havlíček veřejně odmítl možnost budoucí spolupráce s někdejší pětikoalicí. Samozřejmě, hnutí ANO, opřené o 108 hlasů současné vládní většiny, dnes nemá bezprostřední důvod hledat jiného partnera, natož v řadách dosavadních skalních odpůrců.
Právě proto je ale možnost vyhlášení ochoty vládnout s ANO zajímavější jako politický myšlenkový experiment než jako aktuální koaliční scénář. Představme si totiž, co by podobná nabídka otevřela za otázky.
Je Andrej Babiš pro ANO nenahraditelný?
Je už ANO schopné po patnácti letech na scéně fungovat jako svébytná politická organizace, jejíž budoucnost nestojí na jediném člověku a jeho peněžence? A existují mezi dnešními politickými soupeři programové průsečíky, které jsou důležitější než jejich vzájemný personální konflikt?
Hnutí ANO by samozřejmě nemuselo na nabídku přistoupit. Mohlo by ji odmítnout jako účelovou, nebo ji dokonale ignorovat. Přesto by její předložení vytvořilo veřejně srozumitelnou otázku, s níž by jeho představitelé byli nepochybně průběžně konfrontováni.
A především by se zásadně změnila pozice jejího autora. Tím víc, čím víc by byl relevantnější. Ten by ovšem musel přestat pouze reagovat na Andreje Babiše a kroky jeho vlády a začít být sám tím, kdo určuje, o čem se ve společnosti mluví. Ať už by ANO odpovědělo jakkoli, vznikla by alespoň příležitost diskutovat o tématech, která neurčuje samo.
Samozřejmě za cenu rizika, že takový krok rozkolísá důvěru jak dosavadních příznivců autora, ale i samotných voličů hnutí ANO.
Nestačí vyměnit premiéra
Samozřejmě by bylo naivní předpokládat, že výměnou premiéra automaticky skončí Babišův vliv na ANO.
Pokud by zůstal předsedou hnutí, kontroloval by pravděpodobně i nadále jeho organizační strukturu, personální rozhodování a kandidátky. Potenciální ANO vedené Karlem Havlíčkem by tak nutně nemuselo představovat přesun skutečné moci k jeho osobě.
Ostatně slovenská zkušenost s výměnou Roberta Fica za Petera Pellegriniho v roce 2018 ukázala, proč je tento rozdíl zásadní. Odchod předsedy dominantní strany z premiérského křesla nemusí znamenat, že přestane určovat její další směřování. Ostatně i polské Právo a spravedlnost by o tom mohlo říci své.
Kdo by tedy chtěl podmínku ANO bez Babiše formulovat důvěryhodně, musel by zároveň férově vysvětlit, co si pod ní představuje a co je ochoten tolerovat. Případně by se tato otázka musela umně odsunout v čase, ovšem dříve či později na ni stejně bude potřeba najít odpověď.
A v neposlední řadě by se musela strana opřít i o věrohodné vysvětlení, proč by se bývalí soupeři měli stát potenciálními partnery. Taková spolupráce by nebyla jen otázkou politického marketingu. Vyžadovala by skutečnou proměnu vztahů. Je tedy otázkou, zda je vůbec reálná v současném personálním obsazení.
Kuba a ODS: Dva příklady otevřené otázky
Některé prvky této debaty už v české politice zaznívají. Martin Kuba dlouhodobě kritizuje rozdělení české politiky na Babiše a antibabiše. V červnovém rozhovoru pro Seznam Zprávypřipomněl, že odmítá automaticky odsuzovat všechno, s čím přišlo ANO. Současně ale odmítl, že by jeho nové hnutí vzniklo jako budoucí koaliční partner Babiše.
To je podstatný detail. Kuba ukazuje, že uznat jednotlivá rozhodnutí politického soupeře neznamená automaticky přijmout celé jeho politické směřování. Úspěch jeho hnutí v Českých Budějovicích a dosud omezená celostátní podpora však také připomínají, jak odlišné mohou být lokální výsledky od schopnosti vybudovat celostátně rozpoznatelnou politickou nabídku.
V případě ODS je situace jiná. Její předseda Martin Kupka už v lednu prohlásil, že politika občanských demokratů nebude založena na principu Antibabiš, ale na konkrétních řešeních.
Místopředseda Pavel Drobil pak v srpnu otevřeně připustil, že spolupráce s ANO je legitimním tématem debaty. Stanovil však zcela jinou podmínku: ODS by podle něj musela být silnějším partnerem. To je teď jen stěží představitelné.
Ani jedno z těchto vyjádření nepředstavuje otevřenou nabídku modelu ANO bez Babiše. Připomíná spíše testování reakcí. Ukazuje se ale, že uvnitř opoziční politiky už existuje širší diskuse o tom, kde vlastně leží hranice mezi politickým soupeřením a možnou spoluprací. A že tyto hranice nemusí být jednou provždy neměnné.
Podstatná otázka přitom přesahuje ODS i Kubu. Každý subjekt, který začne jednat podle vlastních priorit namísto společného opozičního postoje, současně nově definuje vztah ke svým dosavadním spojencům. V jednom tématu se může shodnout se STAN, v jiném s Piráty, lidovci nebo dokonce s ANO. Taková politika by byla pro veřejnost náročnější na vysvětlování, ale mohla by také konečně přesněji ukázat, v čem se od sebe jednotlivé strany skutečně liší.
Konstruktivní opozice není nutně slabá opozice
Ještě před jakoukoli debatou o budoucích koalicích existuje jedna praktická otázka: jak má vlastně opozice fungovat do příštích voleb?
Opozice může vládě odporovat v zásadních otázkách a současně podpořit jednotlivý návrh, který odpovídá jejímu vlastnímu programu. Může předkládat alternativní rozpočtová řešení, legislativní návrhy a konkrétní reformy. A může veřejně vysvětlovat, proč v jednom případě s vládou souhlasí a v jiném nikoli.
K tomu nepotřebuje ani koaliční dohodu, ani příslib budoucího partnerství s ANO. Konstruktivnost totiž nespočívá v ochotě „tupě“ souhlasit. Spočívá ve schopnosti zdůvodnit souhlas stejně přesvědčivě jako nesouhlas.
Z hlediska strategické komunikace je na tom důležitá jedna věc. Důvěryhodnost politické strany nevytváří pouze to, jaké hodnoty deklaruje. Vzniká především z dlouhodobé předvídatelnosti jejího jednání.
Pokud politický subjekt odmítá určité opatření pouze proto, že ho předložil jeho soupeř, zůstává na této strategii do značné míry závislý. Soupeř určuje téma a on na něj reaguje.
Ve chvíli, kdy je ale schopen předkládat vlastní řešení a podle jasných kritérií hodnotit i návrhy ostatních, se alespoň částečně z této závislosti vymaňuje. Zároveň si musí umět obhájit, proč je jeho řešení jiné než návrh partnerské opoziční strany. Právě tady může vznikat vlastní politická identita: ne v míře hlasitosti protestu a délce projevů ve sněmovně, ale v rozpoznatelných prioritách a konkrétním jednání.
To ovšem neznamená, že všechny dnešní konflikty jsou pouze uměle vykonstruované. Mezi současnou vládou a opozičními stranami existují skutečné programové, hodnotové i institucionální rozdíly. Právě jejich přesné pojmenování je ale podmínkou smysluplné politiky.
Nemusí být problém, když se strany neshodnou. Problém nastává, když veřejnost nedokáže rozlišit, zda se neshodnou kvůli obsahu, nebo kvůli tomu, kdo návrh předložil. Stejně problematické je, pokud několik opozičních stran působí jako různé hlasy jediné odpovědi, ačkoli mají odlišné představy o tom, co dělat po příštích volbách. To je však dnešní stav věci.
Kdo určuje hranice české politiky?
Celá úvaha se nakonec vrací k Andreji Babišovi. Od vstupu ANO do vrcholné politiky se mu podařilo stát jedním z určujících bodů české politické soutěže. Řada jeho soupeřů si na odporu vůči němu vybudovala významnou část své politické identity. Současně ANO dokázalo kolem svého předsedy vytvořit rozsáhlou a dlouhodobě stabilní voličskou podporu.
Pro jedny je Babiš hlavním důvodem politické podpory, pro jiné důvodem zásadního odmítání. To je legitimní politická realita. Není však samozřejmé, že musí navždy určovat i podobu budoucí politické soutěže.
Možná se v roce 2027 odehraje především souboj o to, kdo bude hlavním představitelem dnešní opozice. Možná některá ze stran začne důsledněji prosazovat věcnou spolupráci bez jakýchkoli koaličních příslibů. A možná se v určité chvíli skutečně objeví někdo, kdo začne veřejně rozlišovat mezi budoucí spoluprací s hnutím ANO a spoluprací s Andrejem Babišem jako takovým. Takový krok by otevřel otázku, jak přesně mají být podmínky spolupráce definovány a zda by je druhá strana vůbec byla ochotna přijmout.
Dnes nemáme důkazy o tom, že by zde byli připravení partneři do takové debaty, ani o dostatečné veřejné poptávce po takovém kroku. Proto by bylo předčasné ji vydávat za hotové řešení.
Ale jako strategická otázka má svůj smysl. Česká politika se totiž nemusí rozhodovat jen mezi pokračováním Babišovy vlády a návratem těch, kteří proti němu stojí. Může se také začít ptát, jaké politické uspořádání je alternativou k současnému marasmu, který trvá přinejmenším od roku 2022, ale spíše mnohem déle.
Příští sněmovní volby tak mohou být znovu (pokolikáté už?) referendem o Andreji Babišovi. Anebo se do té doby podaří otevřít skutečnou soutěž o podobu českého státu ve značně rozbouřených vodách dnešního světa.
A právě tady je podle mě skutečný Rubikon. Nejde jen o to, zda někdo připustí spolupráci s ANO. Jde o to, zda se některá opoziční strana dokáže představit veřejnosti tak, aby k vysvětlení své existence už nepotřebovala Andreje Babiše.
Kdo a jak k tomu přispěje, to zůstává otevřenou otázkou.
