Článek
Bývalý australský premiér Kevin Rudd přijel do Prahy vysvětlovat, jak přemýšlí Si Ťin-pching a proč Západ stále nedostatečně rozumí Číně. Z jeho vystoupení mi ale utkvělo především jedno varování adresované Evropě. Ve světě, kde velmoci stále otevřeněji prosazují vlastní zájmy, totiž nemusí být největším ohrožením české suverenity příliš silná Evropská unie, jak si často rádi sugerujeme. Největším rizikem je pro nás naopak Evropa, která bude příliš slabá na to, aby dokázala prosazovat naše zájmy.
Kevin Rudd začal své páteční vystoupení na pražské CEVRO University praktickou ukázkou australského humoru. Připomněl otcovo pořekadlo, podle něhož čím větší klobouk člověk nosí, tím menší zpravidla vlastní pozemek. A čím delší má životopis, tím méně bývá důležitý.
V jeho případě bych si ovšem dovolil tvrdit, že je výjimkou potvrzující pravidlo. Dvakrát stál v čele australské vlády, působil jako ministr zahraničí i velvyslanec ve Washingtonu. Čínou se zabývá více než čtyřicet let, ovládá mandarínštinu a na Oxfordu zkoumal ideologické myšlení Si Ťin-pchinga.
Pro mě jako člověka, který se už několik let intenzivně věnuje Asii a Číně prostřednictvím projektu Asiaskop, je právě toto spojení mimořádně cenné. O Číně dnes mluví řada akademiků, novinářů, bezpečnostních analytiků i politiků. Podstatně méně je ale těch, kteří dokážou propojit hlubokou znalost čínského politického systému s osobní zkušeností z rozhodování na nejvyšší státní úrovni.
A právě mezi takové lidi Rudd rozhodně patří. A jeho pražské vystoupení bylo připomínkou něčeho, co v našich debatách o Číně často schází: schopnosti porozumět motivacím druhé strany, aniž bychom s nimi museli souhlasit. Jak osvěžující v naší české kotlině, kde zpravidla prostě stojíme buď na jedné, nebo na druhé straně.
Nejvíce mě ovšem zaujala až odpověď na otázku z publika. Co Čína stále nechápe na Evropě? A co Evropa naopak nechápe na Číně?
Rudd nejprve mluvil o průmyslové konkurenci a o tom, že Peking podceňuje evropskou schopnost rozpoznat dopady čínských subvencí. Pak však přešel k samotné podstatě vztahu mezi evropskými zeměmi a čínským vedením.
Evropa podle něj musí při jednání s Pekingem vystupovat jednotně. Čínské vedení totiž respektuje sílu a slabostí pohrdá. V tomto směru poněkud připomíná Rusko. Tato zdánlivě jednoduchá poznámka mi ale připadá pro českou politiku možná důležitější než celý zbytek debaty o Číně.
Čína už nechce hrát podle našich pravidel
Rudd ve své přednášce vysvětloval, že Západ dlouho podceňoval význam čínské komunistické ideologie. Stranické dokumenty a projevy jsme často pokládali za povinnou kulisu autoritářského režimu. Pro české a evropské ucho často až bizarně znějící citace ze stranických dokumentů zpravidla způsobí posměch nad hloupostí čínských komunistů.
Jenže si ve své nekonečné pýše nepřipouštíme, že v Číně plní ideologie mnohem praktičtější funkci. Je jazykem, kterým spolu komunikuje samotné vedení komunistické strany s dalšími stranickými orgány. Je to vlastně taková „firemní hantýrka“. Pokud tedy chceme umět předvídat rozhodnutí čínského vedení, musíme změnit úhel pohledu, jakým čteme stranické texty a začít více rozumět tomu, jak tamní režim přemýšlí.
Rudd to demonstroval na jedné zásadní změně. Zatímco Teng Siao-pching prosazoval strategii trpělivého budování síly bez zbytečné konfrontace se Západem, Si Ťin-pching tento přístup postupně opustil. Posílil kontrolu komunistické strany nad společností i ekonomikou a začal mnohem sebevědoměji prosazovat čínské zájmy v zahraničí.
Čína už nechce pouze úspěšně fungovat ve světě, jehož pravidla vznikala převážně pod vedením západních mocností. Chce se aktivně podílet na jejich přetváření.
To ovšem neznamená, že je čínský úspěch předem zaručený. Tamní ekonomika má vlastní vážné problémy, čínská společnost neúprosně stárne a centralizované řízení má celou řadu vlastních rizik, jak jsme se ostatně mohli sami přesvědčit i v naší historii. Bylo by však stejně pošetilé předpokládat, že čínské vedení nemá dlouhodobou představu o tom, jaké místo chce jeho země ve světě zaujímat.
Čína přitom nemusí svou rostoucí moc prosazovat pouze prostřednictvím armády nebo diplomacie. Její nejúčinnější nástroje jsou často mnohem bližší našemu každodennímu životu.
Stačí se podívat na automobilový průmysl, baterie nebo moderní technologie. Čínské firmy nejsou úspěšné jen proto, že je jejich stát štědře podporuje. Dokázaly vybudovat rozsáhlé výrobní kapacity, osvojit si špičkové technologie a v řadě oblastí přicházet s vlastními inovacemi. Současně však těží z výhod, které by v běžné tržní soutěži jejich evropští konkurenti neměli.
Rudd na to upozornil také ve svém textu The State of Asia, zveřejněném den před pražským vystoupením. Obě skutečnosti podle něj mohou platit současně. Čínský technologický pokrok je skutečný, stejně jako rozsáhlá státní podpora průmyslu.
Evropa tak stojí před nepříjemným problémem. Musí se vyrovnat s konkurentem, který je nejen velmi schopný, ale také hraje podle jiných pravidel. A zároveň si musí přiznat, že část jejích problémů si způsobila sama: drahými energiemi, složitým rozhodováním, nedostatkem investic či přebujelou regulací.
O to důležitější je ale společný postup evropských zemí. Ani sebevětší jednota ale nezachrání průmysl, který přestane být konkurenceschopný.
Může malý stát říkat "ne"?
V Čechách už dlouhá léta vedeme debatu o tom, kolik naší suverenity nám bere Brusel a zda bychom neměli být při obraně národních zájmů mnohem samostatnější. Nedávná debata o zakotvení české koruny v Ústavě je dobrým příkladem. Na jedné straně stojí přesvědčení, že naše budoucnost je neoddělitelně spojena s evropskou integrací. Na druhé obava, že se stále více rozhodnutí přesouvá mimo dosah českých občanů.
Obě otázky jsou přitom legitimní. Evropská unie rozhodně není bezchybná instituce a ne každé společné rozhodnutí je automaticky v českém zájmu. Ostatně právě z pohledu konkurenceschopnosti evropské ekonomiky existuje více než dost důvodů k její ostré kritice. O to víc, obýváte-li shodou okolností jednu z nejprůmyslovějších ekonomik v Evropě, jako je ta naše.
Jenže v debatě o suverenitě často přehlížíme jednu zásadní věc. Samostatnost při rozhodování ještě neznamená schopnost něco skutečně ovlivnit.
Česká republika může mít vlastní stanovisko k čínské hospodářské politice, k utiskování Ujgurů nebo Tibeťanů, k lidským právům v Hongkongu nebo samostatnosti Tchaj-wanu. Může protestovat proti neférové konkurenci, požadovat otevřenější trh nebo kritizovat bezpečnostní rizika spojená s čínskými technologiemi. Ale kolik z toho dokážeme sami prosadit vůči zemi s více než miliardou obyvatel a jednou z nejsilnějších ekonomik světa?
Evropská unie má v tomto ohledu úplně jiné možnosti. Do jejího trhu směřovalo v roce 2025 přibližně patnáct procent čínského vývozu zboží. Pro Peking je to natolik významný ekonomický zájem, že evropské obchodní podmínky nemůže jednoduše ignorovat nebo zahodit pod stůl.
Není to jen teorie. Když Čína v minulosti omezovala vývoz některých strategických surovin, dokázala Evropská unie společně se Spojenými státy a Japonskem prosadit změnu prostřednictvím Světové obchodní organizace. A když Peking později vyvíjel ekonomický tlak na Litvu kvůli jejím vztahům právě s Tchaj-wanem, problém se přenesl i na evropské dodavatelské řetězce a Brusel se do sporu zapojil svou vahou.
Ani jeden z těch případů samozřejmě neznamená, že Evropská unie dokáže Čínu vždy přimět k ústupu. Ukazuje se ale, že společný evropský trh může představovat skutečnou vyjednávací sílu, kterou samotná Česká republika jednoduše nemá a mít nebude.
Z tohoto pohledu pak začíná naše domácí debata o suverenitě vypadat trochu jinak. Pokud se dobrovolně vzdáme možnosti prosazovat na celoevropské úrovni pravidla, která ovlivňují naše hospodářství a bezpečnost, můžeme sice získat pocit větší samostatnosti, ale zároveň přijdeme o část svého skutečného vlivu.
Budeme mít sice větší svobodu říkat, co chceme. Ale současně budeme mít menší možnost ovlivnit, co se skutečně stane…
I my jsme Brusel
To samozřejmě neznamená, že bychom měli souhlasit se vším, co Evropská unie navrhne. Právě naopak. Pokud má společný evropský postup sloužit českým zájmům, musíme být schopni jeho podobu aktivně ovlivňovat. Někdy to znamená podporovat evropskou spolupráci, jindy hledat spojence proti konkrétnímu rozhodnutí. V obou případech ale musíme vědět, čeho chceme dosáhnout. Netvrdím, že se to neděje, ale nejsem si jistý, že opravdu víme, kam chceme směřovat.
Dobrým příkladem je evropský spor o cla na čínské elektromobily. Francie jejich zavedení podporovala, Německo bylo proti a Česká republika se při hlasování zdržela. Nešlo přitom jen o různé politické postoje k Číně, ale především o rozdílné hospodářské zájmy. Evropský automobilový průmysl je s tím čínským natolik propojený, že ani prostá otázka ochrany evropských výrobců není tak jednoduchá, abychom se společně dohodli, na které straně vlastně stojíme.
To je politika, kterou bychom měli vést. Ne automaticky souhlasit s Bruselem, ale ani si z odporu vůči němu nedělat samostatný politický program.
Česká zahraniční politika naštěstí ve skutečnosti není tak neukotvená, jak někdy naznačuje domácí politická debata. Její veřejný tón se sice mění podle vlád a prezidentů, ale základní bezpečnostní a hospodářské zájmy vykazují kontinuitu. Už za první vlády Andreje Babiše například přišlo bezpečnostní varování před technologiemi čínských společností Huawei a ZTE. Následující vláda Petra Fialy na tyto bezpečnostní důrazy navázala a současná Babišova vláda, přestože znovu zdůrazňuje hospodářskou diplomacii, nadále vychází především z členství v EU a NATO.
Chybí nám ale sebevědomější představa, jaké konkrétní zájmy chceme prostřednictvím Evropské unie prosazovat. Příliš často totiž mluvíme o Bruselu jako o někom cizím, kdo nám něco ukládá. Jako by snad Česká republika nebyla součástí institucí, v nichž evropská pravidla vznikají. Naším úkolem není jen reagovat na jejich výslednou podobu. Máme se podílet na tom, jak budou vypadat.
To je samozřejmě náročnější než před kamerami kritizovat Evropskou komisi. Vyžaduje to dlouhodobou práci, znalost prostředí, schopnost vytvářet koalice a ochotu hledat kompromisy. Především ale představu, čeho vlastně chceme dosáhnout.
Svět budoucnosti nebude čekat, až se dohodneme
Ruddovo vystoupení bylo zajímavé ještě v jedné věci. Přestože podrobně popisoval čínské ambice, rozhodně nepovažuje americký úpadek a čínské vítězství za předem daný výsledek.
Spojené státy podle něj opakovaně prokázaly schopnost politické a hospodářské obnovy a bylo by chybou je předčasně odepisovat. Čína má vedle mimořádných schopností také vlastní slabiny a Indie se postupně stává další významnou mocností, jejíž zájmy nelze jednoduše zařadit do jednoho geopolitického tábora.
Svět se tedy nemusí nevyhnutelně rozdělit na dva nepřátelské bloky. Přesto je zřejmé, že dosavadní uspořádání mezinárodních vztahů se proměňuje a velké státy stále otevřeněji využívají svou ekonomickou, technologickou i vojenskou sílu k prosazování vlastních zájmů.
Pro Českou republiku z toho neplyne potřeba vybrat si mezi Evropou, Amerikou a Asií. Naše bezpečnost zůstává zásadně spojená s NATO, hospodářská prosperita s evropským trhem a budoucí příležitosti stále více také s asijskými ekonomikami.
Tyto vztahy se navíc nevylučují. Právě jejich promyšlené propojení nám může poskytovat větší prostor k vlastnímu rozhodování. A tady se vracíme k otázce, kterou Rudd otevřel na CEVRO.
Čínské vedení podle něj respektuje sílu a slabostí pohrdá. Tím ovšem nemyslel pouze vojenskou moc nebo velikost hospodářství. Hovořil také o schopnosti Evropy vystupovat jako partner, který zná své zájmy a dokáže je prosazovat.
Evropa takovou sílu stále má, přestože ji nedokáže vždy účinně využívat a její hospodářské postavení rozhodně není samozřejmé ani neměnné. Česká republika má zase možnost být součástí této síly a aktivně ovlivňovat, k čemu bude používána.
Nemusíme proto volit mezi slepou podporou evropské integrace a představou, že skutečnou suverenitu získáme především tím, že budeme co nejčastěji říkat Bruselu ne. Měli bychom si položit mnohem praktičtější otázku: Zvyšuje naše zahraniční politika schopnost České republiky ovlivňovat vlastní budoucnost, nebo nám pouze poskytuje příjemný pocit, že jsme to „zase nandali“ komoušům/Rusákům/Amíkům/eurohujerům…?
Ve světě, kde se velmoci stále otevřeněji přetahují o moc a vliv, nemusí být největším projevem národní suverenity schopnost rozhodovat samostatně. Může jím být schopnost zařídit, aby naše rozhodnutí také něco znamenala. Protože i v případě stárnoucích světových lídrů platí známé cimrmanovské, že může přijít nový, mladý, a ten už se nezakecá…
