Článek
Česká televize, Český rozhlas a koncesionářské poplatky. Na první pohled jen další politická přestřelka, ve které si každá strana slepě hájí své zájmy. Ať už v tomto sporu stojíte na kterékoliv straně a myslíte si, že právě „ti druzí“ jsou nezměrní hlupáci, tento text je určen právě vám. Pod povrchem boje o zrušení veřejnoprávních poplatků se totiž může skrývat něco mnohem hlubšího. Něco, co v české společnosti ve skrytu přežilo už několik režimů, okupaci i téměř čtyřicet let demokracie. Něco, co vás může v jednu chvíli spojit i s lidmi, se kterými se jinak neshodnete téměř na ničem.
Od minulého pátku 23. října se poslanci přou o televizní a rozhlasové poplatky. V sobotu nad ránem pak poslali návrh na jejich zrušení do dalšího legislativního kola. Na Malostranském náměstí se protestovalo přes noc, novináři veřejnoprávních médií ohlásili stávku, lidé zaplnili Staroměstské náměstí, sociální sítě se začaly plnit dalšími rozhořčenými komentáři a část vládních politiků protesty kritizuje či jejich význam zlehčuje.
Zdánlivě nic, co bychom v české politice už mnohokrát nezažili. Přesto bych politikům, ale i novinářům doporučil trochu opatrnosti. Proč?
Nejde totiž ani zdaleka jen o to, kdo bude platit Českou televizi a Český rozhlas, kolik miliard dostanou a kdo bude mít poslední slovo při sestavování jejich rozpočtů. Ve skutečnosti se blížíme mílovými kroky k mnohem důležitější otázce: komu v této zemi ještě věříme, že dokáže ochránit naše občanské svobody, i když se to zrovna nehodí vládnoucí většině, ať už je jakákoliv? Odpověď na tuto otázku nemusí ani zdaleka kopírovat stranické preference.
Selhání prostého součtu volebních táborů
V posledních letech jsme si zvykli dělit českou společnost do přehledných krabiček. Jedni jsou liberálové, druzí konzervativci. Jedni dezoláti, druzí lepšolidi. Pražáci proti venkovu, vzdělaní proti nevzdělaným, voliči vlády proti voličům opozice.
Když se na to budu dívat pouze z hlediska politického marketingu, je takové dělení prvoplánově skvělé a funkční. Pomáhá identifikovat publikum, mobilizovat vlastní příznivce a dát jim jasně najevo, proti komu vlastně stojí.
Jenže má jeden zásadní nedostatek. Skutečná společnost takhle jednoduše prostě nefunguje. Člověk, který volí ANO, může být přesvědčeným zastáncem nezávislého rozhlasu. Volič ODS může být znechucený zpravodajstvím České televize. Volič SPD může považovat svobodné informace za stejně zásadní hodnotu jako člověk, který volí Piráty.
A všichni současně mohou mít docela odlišné představy o tom, jak mají veřejnoprávní média fungovat. Politické preference zkrátka nejsou instantním návodem k povaze lidské duše. Přesto se k nim často všichni chováme, jako by byly.
Politici, ale i komentátoři v médiích nezřídka vytvářejí zjednodušené obrazy svých názorových protivníků. Sociální sítě a jejich algoritmy navíc tyto obrazy ještě přiživují množstvím lajků a komentářů, a posilují tak dojem, že právě vaše sociální bublina má ultimátní pravdu. Lidé, kteří spolu ještě nedávno dokázali normálně mluvit, se postupně začínají dívat jeden na druhého skrze prsty.
Tady si dovolím jednu osobní odbočku: ještě někdy po roce 2010 se i po vypjatých jednáních sněmovny, která se tehdy vedla dlouho do noci, dokázali sejít v jednom nejmenovaném modře nasvětleném malostranském baru u jednoho stolu politici všech stran. Komunista s odéesákem, socanem a zástupcem tehdejší politické rakety jménem Věci veřejné. Spolu s nimi tam nejednou seděli i novináři z různých redakcí, nebo poslanečtí asistenti. Dnes je podobná scéna prakticky vyloučená. Je to osobní postřeh, nikoli sociologický důkaz, ale ukazuje, jak se za relativně krátkou dobu proměnily vztahy nejen mezi politiky, ale i mezi samotnými novináři.
Když si dnes otevřete libovolnou z politických diskusí na internetu, zjistíte, že vítězem už dávno nebývá ten, kdo přinese zajímavý nebo nedej Bože věcný argument. Často vítězí ten, kdo protivníka nejvýstižněji zesměšní. To je „king“ dnešní doby.
Z dlouhodobého hlediska je to ale nebezpečnější, než se může zdát. Pod všemi těmi politickými nálepkami totiž existují hodnoty, které mohou lidé vzájemně sdílet, aniž by o tom vůbec věděli.
Třeba přesvědčení, že moc nemůže být neomezená. Že pravidla mají platit pro všechny stejně. Že nikdo nemá právo rozhodovat, které informace se k nám dostanou a které ne. A právě tady se dostáváme k otázce českých médií.
V roce 45 nešlo jen o Rozhlas
Český rozhlas je bezpochyby jedním z mimořádně silných symbolů našich moderních dějin. Způsob, jakým se tento symbol objevuje ve veřejné debatě, připomíná, že pro část lidí znamená víc než pouhou mediální instituci.
Když se v květnu 1945 bojovalo o budovu rozhlasu, povstalci si velmi dobře uvědomovali, že šlo hlavně o to mít možnost promluvit k celé zemi. Rozhlas tehdy nebyl jen prostředkem předávání zpráv. Byl nástrojem organizace odporu, spojení a naděje. O třiadvacet let později, v srpnu 1968, se něco podobného odehrálo znovu.
Československý rozhlas a televize se staly jedním z prostředků odporu proti sovětské okupaci. Jejich pracovníci se heroicky snažili pokračovat ve vysílání i přes zásahy okupačních vojsk.
Ostatně, i proto mezi požadavky Jana Palacha v lednu 1969 patřilo právě zrušení cenzury. Možnost svobodně šířit informace se tehdy prostě stala součástí mnohem širšího zápasu o podobu společnosti. A ačkoliv tato ambice v danou chvíli prohrála, zůstala někde v podhoubí naživu.
Samozřejmě, dnes nežijeme v okupované zemi a demokraticky zvolená vláda není okupační armáda. Zaměňovat tyto situace by bylo historicky nesmyslné. Přesto mezi nimi existuje paralela, která i dnes stojí za vaši pozornost.
V českých dějinách se opakovaně stalo, že obrana svobodného média přestala být obranou samotných novinářů. Stala se totiž obranou práva společnosti rozhodovat o sobě bez informačního monopolu politiků všeho druhu.
To je něco, co v kolektivní paměti může přetrvávat podstatně déle než jednotlivé politické režimy. Neznamená to, že každý Čech nosí v hlavě srpen 1968 nebo že při zprávě o změně financování veřejnoprávních médií automaticky pomyslí na sovětské tanky na Václaváku či boje o Rozhlas z konce války. Ani náhodou. Historická zkušenost takhle mechanicky samozřejmě nefunguje.
Ale některé instituce a symboly získaly význam, který dalece přesahuje jejich každodenní provoz. Jsem přesvědčen, že Rozhlas k nim v českém kontextu nepochybně patří.
A politici by měli vědět, že sáhnout na takový symbol není totéž jako změnit pravidla pro financování nějakého státního úřadu. Jde prostě a jednoduše o úplně jinou disciplínu. Jde o symbol.
Sociální antropolog Ladislav Holý ve své mimořádné knize Malý český člověk a skvělý český národ při výkladu naší vlastní identity upozornil na historické napětí mezi národem a státem. Zjednodušeně řečeno: my Češi můžeme považovat vlast a společnost za něco svého, a přitom být vůči aktuální státní moci nedůvěřiví. Je nám to tak nějak vlastní. Jeho analýza ovšem vycházela zejména z přelomu osmdesátých a devadesátých let, nikoli z dnešního Česka. Pro současné dění je to proto především užitečné interpretační vodítko. Pokud lidé začnou média vnímat jako instituci sloužící jim samotným, může být zásah vlády do jejich fungování být vnímán jako spor mezi společností a mocí, a to bez ohledu na to, komu tito lidé dali hlas ve volbách.
Vzpomínáte na televizní krizi?
Nemusíme ostatně chodit až do roku 1945 nebo 1968. Na přelomu let 2000 a 2001 se Česká televize ocitla v konfliktu, který zprvu také vypadal jako spor o vedení jedné instituce. Jmenování Jiřího Hodače generálním ředitelem, odpor části zaměstnanců, soupeření o podobu televizního zpravodajství a následné protesty.
Z dnešního pohledu by to mohl být další dramatický příběh z mediálního prostředí. Jenže konflikt i tenkrát přerostl vlastní instituci. V lednu 2001 se na Václavském náměstí shromáždily desetitisíce lidí. Podobně jako teď o něco níže na náměstí Staroměstském.
Důležité je uvědomit si, že lidé tam nešli proto, že by všichni bezvýhradně milovali Českou televizi nebo souhlasili s každým jejím redaktorem. Šli tam také proto, že v konfliktu začali vidět otázku politického vlivu na podobu veřejných informací.
Připomeňme si ostatně ještě jednu důležitou věc: ani tehdy, pouhou dekádu po pádu komunistického režimu, nebyla společnost jednotná. Podle dobového průzkumu CVVM s postupem protestujících zaměstnanců souhlasilo 47 procent lidí, zatímco 38 procent nesouhlasilo. Nesmíme tedy ani z této akce po více než čtvrtstoletí dělat příběh všeobecného národního souhlasu. Nebyla by to pravda. Ale právě v tom je tento případ zajímavý pro dnešek.
Ukazuje totiž, že i v tehdejší relativně stabilní demokracii mohl konflikt uvnitř veřejnoprávní instituce překročit hranice mediálního domu a stát se politickou událostí první velikosti. A především ukazuje něco, co politici podceňují i dnes: ne každý společenský konflikt lze udržet v hranicích, které mu jeho původci – zpravidla právě politici – vymezili.
Dokážou ten požár ještě uhasit?
Když politická strana slíbí zrušení poplatků, může to být legitimní součást jejího programu. V demokracii se ostatně musí dát diskutovat o financování veřejnoprávních médií stejně jako o jejich velikosti, hospodaření nebo poslání. Bylo by velkou chybou tvrdit opak.
Samotná změna modelu financování automaticky neznamená ztrátu nezávislosti. Rozhodující jsou konkrétní pravidla a záruky. Jenže politická komunikace, které se mimo jiné věnuji v praxi, má jednu zvláštní vlastnost: politik a jeho poradci rozhodují o tom, co zazní. Nerozhodují ale o tom, co v těch slovech uslyší konkrétní část společnosti, k níž nemusí doputovat ani ty nejlépe otestované věty.
Jeden volič totiž slyší příslib finanční úlevy. Druhý snahu o hospodárnější fungování médií. Třetí odplatu novinářům, kteří šli na ruku předchozí politické garnituře. Čtvrtý sprostý útok na svobodu médií.
Stejný návrh, čtyři naprosto odlišné významy. Ale právě významy jsou často důležitější než samotné technické parametry toho kterého návrhu. Zvlášť, když se k nim přidá pocit, že se o tak zásadní věci rozhoduje narychlo, bez dostatečné diskuse a s předem připraveným výsledkem.
V takové chvíli se totiž otázka „Jak mají být financována veřejnoprávní média?“ může proměnit v otázku „Kdo má právo rozhodovat o naší svobodě?“. A to už je úplně jiný konflikt v rukou lidí, kteří do značné míry sami v plné míře nechápou jeho skutečnou podstatu. Nemusí v něm totiž proti sobě stát stejné skupiny lidí jako v posledních parlamentních volbách nebo aktuálních průzkumech politických preferencí.
Po téměř sedmatřiceti letech od listopadu 1989 má česká společnost za sebou množství sporů, zklamání, politických krizí i nenaplněných očekávání. Nelze tvrdit, že někde pod povrchem čeká jednotná masa nespokojených občanů na „svůj okamžik“. Takový závěr by byl nejspíš příliš fantaskní.
Může však existovat širší citlivost veřejnosti na skutečnost, že politická moc přestává respektovat hranice, které jsou lidé ochotni akceptovat. A spor o média může být jednou ze situací, ve kterých se tato citlivost projeví.
Nikoli nutně. Ale možnost tu je. Z hlediska strategické komunikace je to riziko, které by žádná odpovědná politická reprezentace neměla přehlížet…
A určité náznaky takového vnímání už v datech najdeme. V průzkumu agentury ResSOLUTION, který si nechaly zpracovat Česká televize a Český rozhlas, považovalo 47 procent dotázaných navrhované změny financování za ohrožení nezávislosti médií veřejné služby, zatímco 34 procent zastávalo opačný názor. Je fér ještě jednou zdůraznit, kdo výzkum zadal. Není to postoj národa jako takového. Ukazuje ale, že téma už dávno nevnímají jen zaměstnanci dotčených institucí.
Ani důvěra v novináře není automatická
Teď se ovšem obraťme na druhou stranu pomyslné barikády. Na samotná veřejnoprávní média. Protože ani jejich představitelé by si neměli z minulosti odnést pocit, že stojí automaticky na té správné straně dějin. To by byla velmi nebezpečná iluze.
Ano, Česká televize a Český rozhlas patří mezi nejdůvěryhodnější zpravodajské značky v zemi. Jenže důvěra ve zpravodajství jako celek zůstává nízká. Podle výzkumu Reuters Institute z roku 2026 uvedlo pouhých 31 procent českých respondentů, že většině zpráv většinou důvěřují.
To není číslo, nad kterým by se dalo jen tak mávnout rukou. A už vůbec ne číslo, které lze jednoduše vysvětlit tím, že část společnosti podlehla dezinformacím z Ruska nebo populistickým politikům libovolné strany.
Jistě, politici mohou důvěru ve veřejnoprávní média cíleně oslabovat. A dělají to! Sociální sítě mohou odměňovat senzace a nesmysly. A dělají to! Ale i média samotná nesou odpovědnost za to, jak je veřejnost vnímá.
Za výběr témat. Za formulaci otázek. Za prostor věnovaný různým názorům. Za schopnost přiznat chybu. Za to, zda dokážou oddělit novinářský odstup od vlastních hodnotových přesvědčení.
A také za něco mnohem méně měřitelného. Za respekt.
Člověk může mít na určitou politickou otázku jiný názor než moderátor, redaktor nebo většina hostů ve studiu. Neměl by ale při sledování veřejnoprávního média získávat pocit, že právě kvůli svému názoru stojí mimo společenství slušných a rozumných lidí. A to se bohužel dost často děje.
To neznamená dávat stejný prostor pravdě a prokazatelné lži. Vyváženost přece neznamená přidělovat stejný prostor doloženým faktům a prokazatelným lžím. A nelze ani rezignovat na důsledné otázky politikům, jak se bohužel zejména v posledních letech stalo zvykem.
Je potřeba rozlišovat mezi kritikou tvrzení politika a pohrdáním člověkem, který mu věří. Myslím, že právě tato hranice se zejména v poslední době dost slila. Veřejnoprávní médium přitom nemusí spojovat všechny občany ve stejném názoru. To přece ani není možné.
Musí ale vytvářet prostor, ve kterém se mohou potkat i lidé, kteří spolu nesouhlasí, aniž by se jeden z nich musel předem cítit jako idiot.
Právě to je podle mého soudu jedna z nejdůležitějších podob veřejné služby. A zejména Česká televize by si měla velmi pečlivě hlídat, aby se v nynějším konfliktu nestala v očích části veřejnosti symbolem pouze jednoho politického a hodnotového tábora, což je podle mého názoru riziko, které svou každodenní praxí někdy sama zvyšuje, což je ale pouze můj osobní subjektivní pocit.
V takovém okamžiku by totiž její novináři sice teď mohli vyhrát spor o budoucnost svého chlebodárce na náměstích, ale zároveň prohloubit problém, který zejména ČT dlouhodobě oslabuje a který se dříve nebo později vrátí s někým, kdo už se – slovy klasika – nezakecá.
Obrana instituce není obranou každé její chyby
Tady se ale dostáváme k možná nejdůležitějšímu momentu celého textu. Je možné kritizovat Českou televizi a současně hájit její nezávislost? Je možné odmítat některé postupy veřejnoprávních novinářů a současně nesouhlasit s tím, aby o jejich financování rozhodovala momentální politická přízeň?
Je možné považovat současný systém poplatků za nevhodný a současně požadovat, aby případná změna vznikla transparentně, s dostatečnými zárukami a po důkladné veřejné diskusi? A je možné podporovat nezávislá média, aniž bychom z jejich pracovníků dělali nedotknutelné autority? ANO!
To všechno se navzájem nevylučuje. Naopak. Právě schopnost udržet tyto zdánlivé protiklady pohromadě je jednou ze známek vyspělé demokratické společnosti. A od volených politiků bychom měli očekávat, že právě odpovědi na tyto nelehké otázky budou hledat. Protože jestli jako společnost akceptujeme jednoduchá řešení na složité otázky, nač pak chodíme k volbám?
Naše veřejná debata nás dnes stále častěji nutí vybírat si pouze mezi dvěma extrémy.
Buď stojíte za Českou televizí, nebo proti ní.
Buď podporujete vládu, nebo demokracii.
Buď jste na jedné straně, nebo na druhé.
Jako by mezi nimi nebyl prostor pro „malého českého člověka“, který prostě a jednoduše chce především fungující stát, férová pravidla a slušnou veřejnou debatu. Tedy to, za co ostatně platí své daně. O důvěru takového člověka by přitom mělo jít politikům především. Ale chápu, že tak jednoduché to není.
Naše svoboda je důležitější
Nechci předpovídat další televizní krizi. Ani tvrdit, že se před námi otevírá nějaký nový Listopad 1989. Historie se neopakuje takhle mechanicky. A lidé nevycházejí do ulic jen proto, že jim někdo připomene slavné okamžiky minulosti. Z historie si ale můžeme odnést nejedno užitečné poučení. Proto ji mám rád.
Někdy stačí zdánlivě omezený konflikt, aby se otevřela stavidla mnohem širších otázek, které společnost dlouho neřešila nebo je prostě považovala za vyřešené. Ovšem dějiny nikdy nekončí.
Pro politiky z toho plyne jednoduché ponaučení. Nezaměňovat svůj mandát za neomezené právo přetvářet instituce bez ohledu na jejich společenský význam. A nepodceňovat, jaké důsledky mohou mít zdánlivě jasná a jednoduchá politická hesla, jako je třeba zrušení veřejnoprávních poplatků.
Pro novináře je tu zase jiné poučení. Nepovažovat vlastní nezávislost za výsadu, na kterou si veřejnost nesmí dovolit sáhnout. Důvěru je potřeba získávat každý den svou prací, nejen ve chvíli, kdy je daná instituce pod tlakem politiků.
Novinář Daniel Stach je podle mě pro současné protesty mimořádně silným symbolem na jedné straně barikády. Jeho profesní pověst a srozumitelný způsob vystupování dávají celé veřejnoprávní iniciativě tvář, která přesahuje běžný mediální spor. Právě proto ale vzniká i riziko: vysoký kredit jedné tváře se nemusí automaticky přenést na celou instituci, na všechny její postoje, ani na všechny sešikované novináře v řadě za ním. Daniel Stach je – ve vší úctě k němu – pomyslným atomovým kufříkem se vším, co k tomu patří.
Co z toho všeho ale plyne pro nás ostatní? Možná bychom si měli připomenout, že člověk s jinými politickými názory nemusí být nutně naším nepřítelem.
V sousedním bytě může žít člověk s úplně jinými stranickými preferencemi, který má na veřejnoprávní média zcela odlišný názor. Přesto můžeme oba chtít, aby žádná vláda nemohla rozhodovat o tom, co se smíme (a nesmíme!) dozvědět. Aby novináři nebyli poslušní sluhové politiků. Ale aby novináři zároveň nezapomněli, komu mají sloužit a co je jejich skutečné poslání. A aby management veřejnoprávních médií nikdy nezapomněl, že nakonec rozhoduje o penězích nás všech a nakládal s nimi transparentně a hospodárně.
Třeba právě Český rozhlas byl v minulosti několikrát mnohem víc než jen místem, odkud se vysílají zprávy. Stal se jedním ze symbolů svobody a může jím být i v budoucnu. Nezapomínejme v tom všem marasmu, v jaké době žijeme. Stejně tak to platí pro Českou televizi.
Rozhodující v celém příběhu nakonec bude, zda si ještě dokážeme připomenout skutečnost, že svoboda médií nepatří politikům. A že nepatří automaticky ani novinářům. Výsledek současného sporu bude naším společným odkazem budoucím generacím. Ostatně, podle něj budou jednou naši dobu poměřovat i naše děti. Tak se podle toho chovejme, pokud nám na nich alespoň trochu záleží.
Zdroje:
ČTK: hlasování Sněmovny 24. 10. 2026
ČTK: demonstrace 25. 10. 2026
ČTK: vyhlášení stávky
Historie boje o rozhlas v květnu 1945
Palachovy původní požadavky
Ladislav Holý, Malý český člověk a skvělý český národ, kapitoly 1 a 6
CVVM: reakce veřejnosti na televizní krizi
Reuters Institute: Česká republika 2026
ČTK: Daniel Stach a iniciativa Veřejnoprávně
