Článek
Dřív jsem byla ta spolehlivá
Pamatuji si dobu, kdy jsem v práci držela všechno pohromadě. Vstávala jsem brzy, před školou chystala dětem svačiny, a pak utíkala do kanceláře, ještě než se ostatní rozkoukali. Měla jsem pocit, že jen když budu makat víc než všichni ostatní, získám uznání. A ono to roky fungovalo. Když se něco pokazilo, volali mě. Když přišel nový klient, poslali ho za mnou. Jenže pak se změnila jedna věc. Já jsem začala být unavená.
Ještě před nedávnem jsem si klidně přivzala přesčasy. Jenže poslední měsíce jsem začala říkat drobná ne. Ne v sedm večer, ne v sobotu, ne když syn potřebuje pomoct s učením. A tady se to začalo sypat.
Senior má čas
Jednoho dne mi šéf oznámil, že se k nám přidá nový kolega. Důchodce, který prý nechce sedět doma. Usmála jsem se. V duchu jsem si říkala, že to bude pomoc. A byla. Až moc velká. Kolegovi je přes šedesát, děti už má dávno pryč z domu. Nemusí běhat mezi schůzkami a družinou. Jeho největší starost je rozhodnout se, jestli si k obědu dá svíčkovou nebo řízek. Když se naskytne práce navíc, hlásí se první. A dělá to s lehkostí, která mě až bodá u srdce.
Najednou jsem přestala být ta, která má navrch. Šéf začal chválit jeho zápal, časovou flexibilitu a odhodlání. Mně začal říkat, že bych si měla ujasnit priority.
Zlom přišel rychle
Ve chvíli, kdy jsem požádala o volno kvůli školnímu vystoupení dcery, se šéf dlouze nadechl. Pak řekl, že když to nezvládám, má v záloze někoho, kdo ten čas má. A já jsem poprvé za celou kariéru nevěděla, co odpovědět. Jen jsem tam stála a cítila, jak se mi hroutí svět. Proč by měl mít někdo právo říkat mi, že moje rodina je problém. Že to, že jsem máma, je nedostatek.
Co se skrývá za větou ujasněte si priority
Domů jsem jela s hlavou opřenou o okno autobusu a přemítala nad tím, jak mi jediná věta dokázala převrátit všechno vzhůru nohama. Ujasněte si priority. V jeho pojetí je správná volba práce. Zůstat déle, odpovídat na maily večer, být připravená kdykoliv naskočit. Jenže já vím, že kdyby se stalo něco dětem, žádná kariéra to nenahradí. A přesto mě jeho slova zabolí pokaždé, když si na ně vzpomenu.
