Článek
Nová práce, nové naděje
Když jsem nastoupila do nové firmy, byla jsem plná očekávání. Pozice vypadala zajímavě, kolegové se zdáli příjemní a i kancelář působila moderně. Měla jsem pocit, že by to konečně mohlo být místo, kde zakotvím na delší dobu. Začátky byly celkem klidné, učila jsem se nové věci a snažila se zapadnout.
První náznaky problémů
Brzy jsem ale začala cítit zvláštní tlak. Šéf byl neustále přítomný, kontroloval každý detail a vyžadoval, aby všichni seděli u stolů od rána až do konce pracovní doby. Všimla jsem si, že kolegové nikam moc nechodí. Když jsem se ptala, jestli si dávají pauzu na oběd venku, jen se usmáli a řekli, že je to lepší nedělat. Tehdy jsem ještě netušila, co tím myslí.
Rozkaz místo domluvy
Jednoho dne jsem se zvedla a oznámila, že si skočím do bistra přes ulici. V tu chvíli se ozval šéf z vedlejší kanceláře a přísným tónem mi řekl, že z budovy během pracovní doby nikdo neodchází. Dodal, že oběd si mám přinést z domova nebo objednat dovážku. Prý je to pravidlo, které se dodržuje. Stála jsem tam chvíli jako opařená a čekala, jestli to nemyslel jako žert. Jenže jeho výraz byl naprosto vážný.
Poslední kapka
V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Nejsem člověk, který by vyžadoval zvláštní podmínky, ale mít zákaz vyjít si na čerstvý vzduch a na chvíli vypnout, to už na mě bylo moc. Cítila jsem se jako ve vězení. Nešlo jen o oběd, šlo o princip. Potřebuji mít možnost svobodně rozhodovat o tom, kdy a kam půjdu. Byla to poslední kapka, která mě přesvědčila, že v té firmě nezůstanu.
Rozhodnutí bez váhání
Ještě ten den jsem si sedla k počítači a napsala výpověď. Byla stručná a věcná. Nechtěla jsem se hádat ani vysvětlovat, proč odcházím. Moje hranice byla překročena a já jsem si byla jistá, že ani sebevětší plat by nestál za ztrátu základní svobody. Odevzdala jsem papír do rukou šéfa a viděla v jeho tváři překvapení. Asi si myslel, že lidé se přizpůsobí a vydrží všechno. Já jsem mu ukázala, že ne každý to tak má.
Pocit svobody
Když jsem vyšla z budovy s vědomím, že se tam už nevrátím, poprvé po dlouhé době se mi dýchalo volně. Měla jsem sice před sebou nejistotu, ale věděla jsem, že to byla správná volba. Ten oběd venku, na který jsem tehdy ani nešla, se pro mě stal symbolem něčeho mnohem většího. Symbol svobody, kterou už si nenechám vzít.
