Článek
Nevinná konverzace u vchodu
Byl to obyčejný den, jeden z těch, kdy jsem byla unavená a chtěla už jen domů. U vrátnice jsem si všimla, že pán, kterého jsem tam vídala každý den, si čte noviny a popíjí kávu z termosky. Když jsem procházela, pozdravil mě, a já mu poprvé odpověděla víc než jen „Dobrý den“. Začali jsme si povídat o počasí, o práci a nakonec i o tom, že být vrátným musí být klidná práce.
Usmál se a řekl, že klidná sice je, ale překvapivě dobře placená. V tu chvíli jsem zpozorněla, protože mi to znělo zvláštně. Většina lidí v mém okolí si na důchodce na vrátnici dívá spíš s lítostí, jako na někoho, kdo si musí přivydělávat, aby vůbec vyžil.
Odhady, které šly úplně mimo
Z legrace jsem se zeptala, kolik si vlastně přivydělá. Čekala jsem něco kolem několika tisíc, možná deset, dvanáct. On se jen pousmál a řekl číslo, které jsem v tu chvíli vůbec nepobralа. Musela jsem ho poprosit, aby mi to ještě zopakoval, protože jsem si myslela, že jsem špatně slyšela.
„Třicet dva tisíc měsíčně čistého,“ odpověděl naprosto klidně.
Zůstala jsem stát a chvíli jsem nevěděla, co říct. Měla jsem v hlavě úplný zmatek. Já chodím do práce na plný úvazek, někdy i přesčasy, a po všech odvodech mi zbude sotva víc než jemu.
Jak je to vůbec možné
Zeptala jsem se, jak se k takové částce dostal. Vysvětlil mi, že dělá vrátného v soukromé firmě, kde se střídají jen dva lidé a pracují dlouhé směny. Dostává příplatky za noční, víkendové služby a svátky, takže se mu to všechno pěkně nasčítá. Navíc má od firmy obědy zdarma, příspěvky na dopravu a občas i drobné prémie.
Nechápala jsem, že si takto může důchodce vydělat víc než většina lidí s plným úvazkem. A přitom to dělal s klidem, bez stresu, bez shonu, který denně prožívám já. Vypadal spokojeně, vyrovnaně, a ještě měl čas číst noviny a usmívat se na kolemjdoucí.
Nepříjemné zrcadlo
Cestou domů jsem o tom přemýšlela. Vlastně mě to trochu zasáhlo. Celý život jsem věřila, že tvrdá práce a vzdělání přinesou jistotu a pohodlí. Ale ten večer mi došlo, že realita je často úplně jiná. Že někdo, kdo má klidnou práci a žádný stres, může mít stejný, nebo dokonce lepší příjem než já.
Ten pán si zřejmě nepotřeboval nic dokazovat. Pracoval si po svém, bez ambicí, bez soutěžení, prostě proto, že ho to bavilo a přinášelo mu to klid. A já, která pořád spěchám, honím termíny a bojuji s únavou, jsem si najednou připadala, jako bych celou dobu něco dělala špatně.
Když se zastavíš a posloucháš
Od té doby se u vrátnice zastavuji častěji. Někdy si jen krátce popovídáme, jindy si vezmu z jeho klidu něco pro sebe. Možná to zní zvláštně, ale od člověka, kterého jsem dřív brala jen jako „pána za sklem“, jsem se naučila víc než z mnoha motivačních knih.
Ten večer, kdy mi zopakoval svou částku, mi zůstal v hlavě. Ne proto, že bych mu záviděla, ale protože jsem si uvědomila, že spokojenost nemá vždy cenu v korunách. A že někdy ten, kdo sedí tiše na vrátnici, má ve skutečnosti mnohem víc než ti, kteří spěchají po chodbách kolem něj.
