Článek
Zastavená fronta
Přede mnou stála starší paní s drobným nákupem. Vypadala nenápadně, trochu nervózně, jako by něco hledala. Pokladní jí namarkovala pár položek a řekla částku. Seniorka se začala přehrabovat v kabelce, mumlala si pod nos a nakonec si povzdechla, že asi nechala peněženku doma.
Okamžitě se začala omlouvat, že se jí to nestává, že je hrozně roztržitá. Fronta se zpomalila, lidé za mnou už začínali ztrácet trpělivost. Pokladní byla trpělivá, ale bylo vidět, že by ráda pokračovala.
Nabídka pomoci
Bylo mi jí líto. Stála tam s krabicí mléka, chlebem a máslem, vypadala bezradně a zahanbeně. Nabídla jsem, že jí ten nákup zaplatím. Nebylo to moc peněz, pár desítek korun, a přišlo mi hloupé, že by kvůli tomu musela odejít s prázdnou.
Podívala se na mě zvláštně, jako by váhala, jestli mou nabídku přijmout. „To je od vás moc milé,“ řekla potichu, „ale to snad ne, to se nehodí.“ Chvíli tam stála, nevěděla, co říct. Pokladní už připravovala stornování nákupu, když se stalo něco, co nikdo nečekal.
Bankovky na podlaze
Jak se seniorka znovu naklonila k tašce, aby si vytáhla klíče, z kabelky jí vypadl složený balíček bankovek. Pět pětistovek se rozletělo po podlaze a všichni na okamžik ztuhli. Bylo to tak nečekané, že se nikdo ani nepohnul.
Paní zbledla, rychle se sehnula a začala je sbírat. „Ježíši, to jsem úplně zapomněla,“ vykoktala. „To jsou peníze pro syna.“ Její hlas se třásl, ale spíš rozčilením než rozpaky.
Pokladní se tvářila kamenně, já jsem jen zírala. Před chvílí tvrdila, že nemá čím zaplatit, a teď měla v ruce dva a půl tisíce. Celá situace působila trapně a trochu smutně zároveň.
Rozpačitý konec
Nakonec položila bankovky na pult a řekla, že nákup zaplatí. Pokladní jí bez slova vydala drobné. Paní se otočila a odcházela, aniž by se na kohokoli podívala. Jen u dveří se na okamžik zastavila a tiše řekla: „Asi už mi to nemyslí.“
Fronta se pomalu rozjela. Lidé si něco šeptali, někdo se ušklíbl, jiný kroutil hlavou. Já jsem cítila směs lítosti a trapnosti. Nevím, jestli ta žena chtěla vzbudit soucit, nebo jestli se opravdu zamotala do vlastních výmluv.
Tichá vzpomínka
Když jsem večer seděla doma, přehrávala jsem si ten obraz znovu. Ty bankovky na podlaze, ten okamžik, kdy se všechno odhalilo. Možná to byla jen nešťastná náhoda. Možná jen chtěla vyzkoušet, jestli jí ještě někdo uvěří. Od té doby, kdykoli stojím v obchodě, si na ni vzpomenu a říkám si, jak snadno se dá hranice mezi bezmocí a lstí přehlédnout.
