Článek
Každodenní rozhovory
Pamatuji si, jak jsem ráno seděla v šatně a ona už mezi dveřmi říkala, že to máme ještě pár sezón a pak si dá konečně pauzu. Mluvila o svých představách, jak bude chodit do lesa, číst si na balkóně a konečně spát déle než pět hodin. Nikdy jsem to nebrala jako stížnost, spíš jako její způsob, jak si dodat sílu. Bylo vidět, že práce ji už unavuje, ale to světýlko na konci tunelu ji drželo v chodu.
Den, kdy se to zlomilo
Jednou ráno přišla nezvykle tiše. Položila kabelku na stůl a delší dobu jen koukala do papírů. Když jsme se jí zeptaly, co se děje, řekla, že si doma pročítala nové informace o důchodech. Podle nich už nešlo o pět let. Najednou měla být v práci o něco déle, než celý ten čas předpokládala. Viděla jsem, jak jí to sejmul. Seděla tam, jako by přišla o něco osobního. A já pochopila, že pro ni ten plán nebyl jen číslo, ale poslední jistota.
Proměna v každodenní práci
Od té chvíle se změnila. Už nemluvila o tom, jak si to rozdělila na roky a měsíce. Neříkala, co bude dělat po odchodu. Přestala mít chuť zapojovat se do nových úkolů a dělat věci navíc. Když něco nešlo, jen mávla rukou, jako by to nemělo cenu. Všimla jsem si, že ani kolektiv ji najednou neví, jak povzbudit. Každý měl pocit, že pokud by se mu stalo totéž, cítil by to podobně. Její elán se vytratil a spolu s ním i většina toho, co ji dříve dělalo spolehlivou.
Krátké ticho před směnou
Jedno ráno, když jsme obě čekaly u automatu na kávu, se mi svěřila. Řekla, že si připadala podvedená. Celá léta držela tempo díky tomu, že viděla konec. A teď se před ní ta hranice posunula, aniž by se mohla bránit. Nebyla naštvaná na nás ani na práci. Spíš smutná z toho, že všechno to plánování bylo najednou k ničemu. Já ji poslouchala a uvědomila si, jak moc může taková změna člověku zasáhnout do života.
Jedno tiché pochopení
Od té doby už o důchodu nemluvila. Ne proto, že by se s tím smířila, ale protože o tom nechtěla přemýšlet. V jejím postoji bylo něco, co jsem dřív neviděla. Ne vzdor, spíš unava z nekonečného čekání. Kdykoli ji teď pozoruji při práci, napadne mě, že někdy není těžká samotná práce, ale to, když se člověku vzdálí chvíle, na kterou se celé roky upínal.
