Šla jsem se na úřad zeptat na jednu věc. Dostala jsem díky tomu 30 000 Kč k dobru

Bydlím s dětmi v bytě, kde náklady za poslední rok výrazně stouply. Elektřina i plyn se zvedly o tisíce a já jsem začala mít obavy, že to dlouhodobě neutáhnu. V práci sice vydělám slušně, ale když se sečtou účty, jídlo a běžné výdaje, na konci měsíce už téměř nic nezůstává. Proto jsem se rozhodla zajít na úřad a zeptat se, jak je to s příspěvkem na bydlení, o kterém jsem do té doby věděla jen z doslechu.

Šla jsem tam s tím, že si chci ověřit, zda mám vůbec šanci. Připadala jsem si trochu trapně, protože jsem si vždycky říkala, že pomoc od státu není nic pro mě. Jenže realita mě dohnala k tomu, abych se zeptala.

Úřednice si vyslechla mou situaci, podívala se na moje papíry a začala počítat. Po chvíli se usmála a řekla mi, že nejenže mám nárok, ale že jsem měla možnost žádat už dávno. Kdybych přišla dřív, měla bych peníze už několik měsíců zpátky. Byla jsem v šoku. Vůbec mě nenapadlo, že se do těch podmínek vejdu.

Stačilo vyplnit žádost, doložit náklady na bydlení a potvrzení o příjmu. Všechno jsem si sepsala a během pár dní odevzdala. Čekala jsem, že to bude složitý proces, ale nakonec šlo všechno rychleji, než jsem si myslela.

O pár týdnů později mi na účet přišla částka, ze které jsem zůstala úplně paf. Bylo to přes 30 000 Kč, protože mi doplatili i za předchozí měsíce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla to pro mě obrovská úleva, protože jsem už několik měsíců žila v napětí, jak zaplatím všechny složenky a ještě zajistím dětem normální život.

Najednou se mi uvolnily ruce. Mohla jsem splatit dluh za energie, který se mi mezitím nahromadil, a zároveň si odložit něco stranou na horší časy. Ten pocit jistoty, že nebudu každý měsíc počítat každou korunu, byl k nezaplacení.

Nikdy bych nevěřila, že obyčejná návštěva úřadu může vést k tak výrazné změně v rozpočtu. Stačilo se nebát zeptat a překonat vlastní pocit studu. Dnes vím, že se vyplatí zjistit si informace a nebát se otevřít téma, i když má člověk pocit, že na nic nemá nárok.

Pamatuju si, jak jsem odcházela z kanceláře a úřednice mi řekla, že podobně překvapených lidí je spousta. Prý se často bojí přijít a raději se zadluží, než aby využili možnost, na kterou mají právo. A právě v tu chvíli mi došlo, že já sama jsem byla jednou z nich. Stačilo jen překročit práh a zeptat se.