Článek
První společná večeře
Když jsme tam jeli poprvé, snažila jsem se být klidná. Říkala jsem si, že jde jen o návštěvu, pár hodin, které se dají přežít. Byt voněl vařením a všude bylo až přehnaně uklizeno. Na stole už stály talíře a bylo jasné, že se bude jíst přesně tak, jak to hostitelka naplánovala. Porce měla rozdělené ještě dřív, než jsme si sedli. Všimla jsem si toho, ale nic jsem neříkala.
Seděla naproti mně a pozorovala mě už od prvního sousta. Ne okatě, spíš tím způsobem, kdy víte, že se na vás někdo dívá, i když zrovna mlčí. Snažila jsem se jíst pomalu a nenápadně. Přesto jsem měla hlad. Den byl dlouhý a večeře byla jediná pořádná věc, kterou jsem měla.
Talíř, který byl příliš vidět
Když jsem dojídala, pořád jsem cítila, že mi něco chybí. Jídlo bylo dobré a já si automaticky přidala. Nebyla to hromada, jen pár soust navíc. V tu chvíli se ticho u stolu změnilo. Zvedla obočí a bez úsměvu řekla, že jsem nenasytná. Slovo vyslovila klidně, skoro jako konstatování faktu.
Nikdo se nezasmál. Nikdo nic neřekl. Všichni jen seděli a dívali se do talířů. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Nešlo ani tak o to jídlo, ale o ten pocit, že jsem byla veřejně zhodnocena. Jako by si dovolila rozhodnout, kolik má mít moje tělo nárok.
Ticho, které bolelo víc než slova
Nejhorší nebyla ta poznámka, ale to, co následovalo. Nikdo se mě nezastal. Ani pohled, ani změna tématu. Všechno jelo dál, jako by se nic nestalo. Já se už ale nedokázala soustředit na chuť ani na rozhovor. Každé další sousto jsem vnímala jako chybu.
Začala jsem přemýšlet nad tím, kolikrát jsem už podobnou situaci zažila. Poznámky o postavě, o jídle, o tom, co je ještě v pořádku a co už ne. Jen tady to bylo jiné. Byla jsem host a cítila jsem se malá. Jako bych udělala něco nevhodného, i když jsem jen jedla.
Cesta domů plná otázek
Když jsme odcházeli, byla jsem zticha. Nechtěla jsem to řešit hned. V hlavě mi to ale běželo pořád dokola. Přemýšlela jsem, jestli jsem přecitlivělá, nebo jestli je opravdu normální takhle komentovat cizí talíř. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem cítila vztek.
Doma jsem se manželovi konečně svěřila. Ne křikem, spíš unaveně. Řekla jsem, že mi to bylo nepříjemné. Že jsem si připadala ponížená. Odpověď byla neurčitá. Že to tak nemyslela. Že si jen dělá legraci. Jenže já jsem se nesmála.
Jedna věta, která zůstala
Dodnes si pamatuji přesně ten okamžik, kdy to řekla. Ne proto, že by šlo o večeři, ale protože mi v té chvíli došlo, jak snadno může někdo překročit hranici a jak těžké je ji u stolu znovu postavit. Od té doby vím, že někdy nejde o to dojíst talíř, ale mít odvahu zvednout hlavu a nenechat si počítat sousta.
