Článek
Nabídka, která zněla rozumně
Na mateřské jsem byla už několik měsíců a postupně mi docházelo, že dny se začínají slévat do jednoho. Dítě jsem milovala, ale chyběl mi pocit, že dělám i něco jiného než přebaluju, vařím a uspávám. Peníze jsme doma řešili často. Nešlo o bídu, ale o neustálé přemýšlení, co si můžeme dovolit a co už ne.
Tchyně podnikala a jedno odpoledne mi jen tak mezi řečí řekla, že by potřebovala výpomoc. Pár hodin týdně, práce z domu, nic složitého. Administrativa, komunikace, drobnosti, které jí zabíraly čas. Nabídla to tak přirozeně, že jsem ani na chvíli nezapochybovala. Brala jsem to jako pomoc v rodině, ale zároveň jako normální práci.
Práce, která nebyla jen na oko
Od začátku jsem k tomu přistupovala poctivě. Plánovala jsem si čas podle spánku dítěte, večer jsem doháněla resty, když byl doma klid. Nešlo o pár kliknutí. Byly to úkoly, které vyžadovaly soustředění, odpovědnost a někdy i řešení problémů, které nebyly příjemné.
Nikdo mi neříkal, že to dělám špatně. Naopak. Slyšela jsem, že je spokojená, že jí to ulehčilo práci, že je ráda, že to mám na starost já. Brala jsem to jako potvrzení, že to má smysl. V hlavě jsem měla jasnou představu. Přivýdělek k mateřské, pár tisíc měsíčně, pocit, že jsem pořád součástí pracovního světa.
Okamžik, kdy došlo na peníze
Když se blížil konec měsíce, zmínila jsem se o vyúčtování. Ne útočně, spíš opatrně. Reakce mě zaskočila. Najednou se změnil tón. Místo konkrétní odpovědi přišla řeč o tom, že bych měla být ráda za zkušenosti. Že se učím nové věci. Že se mi to bude jednou hodit.
Seděla jsem tam a chvíli jsem vůbec nevěděla, co říct. V hlavě mi běželo, kolik času jsem tomu věnovala. Kolikrát jsem místo odpočinku otevřela notebook. Jak jsem si říkala, že to dělám i pro rodinu. A najednou mi bylo naznačeno, že peníze vlastně nejsou podstatné.
Ticho, které bolelo víc než hádka
Nezačala jsem se hádat. Možná jsem měla. Místo toho jsem ztichla. Bylo mi trapně. Nechtěla jsem vypadat jako někdo, kdo se hádá o peníze s rodinou. Zároveň jsem cítila vztek. Ne kvůli částce, ale kvůli principu.
Najednou jsem si připadala malá. Jako bych byla jen někdo, kdo má být vděčný za příležitost. Mateřská ze mě udělala člověka, se kterým se automaticky nepočítá jako s plnohodnotným pracujícím. A od rodiny to bolelo ještě víc.
Rozhodnutí, které jsem udělala potichu
Práci jsem dokončila, co bylo rozdělané. Pak jsem oznámila, že už pokračovat nebudu. Bez scén, bez dlouhých vysvětlování. Řekla jsem, že teď potřebuji čas jinde. Reakce byla chladná, ale už mi to bylo jedno.
Doma jsem o tom dlouho přemýšlela. Ne o ní, ale o sobě. O tom, jak snadno jsem souhlasila s nejasnými podmínkami jen proto, že šlo o rodinu. O tom, jak rychle se práce může změnit v laskavost, která se neplatí. A o tom, jak důležité je říct si jasně, co má jakou hodnotu.
Od té doby, když mi někdo nabídne spolupráci, zajímá mě hned na začátku jedna věc. Ne jestli se něco naučím, ale jestli se počítá s tím, že můj čas má stejnou cenu jako čas kohokoliv jiného.
