Článek
Nečekané stěhování
Jednoho odpoledne jsem přišla domů z práce a na chodbě mě čekaly kufry. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem uviděla tchyni sedět v obýváku a pít čaj, jako by tu bydlela odjakživa. Můj manžel mi oznámil, že jí skončil nájem v bytě a „na chvíli“ se k nám nastěhuje, než si něco najde. Byla jsem zaskočená, ale nechtěla jsem dělat scény. Řekla jsem si, že pár týdnů to vydržím. Jenže týdny se změnily v měsíce a místo dočasného pobytu se z toho stalo trvalé bydlení.
Každý den těžší
Zpočátku jsem se snažila být milá. Vařila jsem i pro ni, prala její věci a snažila se chovat vstřícně. Jenže čím víc se zabydlovala, tím víc se chovala, jako by jí byt patřil. Přesouvala nábytek, kritizovala můj způsob vaření, uklízela po mně s výrazem, že jsem neschopná. Manžel se jí zastával a tvrdil, že to nemyslí zle. Cítila jsem se ve vlastním domově jako cizinec.
Kapka, která přetekla
Jednoho večera jsem přišla domů a zjistila, že tchyně vyměnila záclony, které jsem vybrala já. Řekla, že se jí nelíbí a že ty nové jsou „útulnější“. Ten večer jsem praskla. Řekla jsem jim, že pokud má u nás bydlet dál, měla by se alespoň podílet na nájmu. Nešlo mi o peníze, ale o princip. Místo pochopení jsem se dočkala výbuchu. Oba na mě začali křičet, že jsem nevděčná, že nemám srdce a že rodina si má pomáhat.
Zůstala jsem sama
Druhý den ráno jsem se probudila a byt byl tichý. Na stole ležel vzkaz od manžela, že odchází s matkou, dokud se „neuklidním“. Nechala jsem to být. Čekala jsem, že se po pár dnech vrátí, ale nevrátil se. Nezavolal, neozval se. Jen jsem se postupně dozvěděla, že si s matkou pronajali byt a že spolu žijí dál.
Klid po bouři
Trvalo mi dlouho, než jsem se s tím smířila. První týdny jsem brečela a přemýšlela, jestli jsem udělala chybu. Ale čím víc času ubíhalo, tím víc jsem cítila úlevu. Zmizelo napětí, přestala jsem se bát otevřít pusu. Došlo mi, že muž, který dokáže odejít se svou matkou jen proto, že jsem chtěla spravedlnost, pro mě nikdy nebyl skutečným partnerem. Teď mám ticho, prostor a svobodu. A poprvé po dlouhé době mám pocit, že můj domov patří opravdu mně.
