Článek
Podezření, které jsem nechtěla mít
Všechno začalo docela nenápadně. Občas jsem si říkala, že jsem si možná špatně spočítala, kolik mám v peněžence. Pak se mi ale stalo, že mi z šuplíku zmizelo několik stokorun, které jsem si tam schovala na drobné nákupy. Nikomu jinému než mně a manželovi o nich nešlo vědět. Jenže k nám pravidelně chodila tchyně, aby pohlídala děti, když jsme oba v práci.
Nechtěla jsem na ni ani pomyslet. Byla to přece babička, která děti milovala a vždycky se tvářila, že jí dělá hlídání radost. Jenže jak dny ubíhaly, peníze mizely dál. Když jsem to zmínila manželovi, nejdřív mávl rukou. Řekl, že jsem asi něco utratila a zapomněla na to. Ale já věděla, že ne.
Malý test
Jednoho dne jsem se rozhodla, že to ověřím. Do šuplíku jsem dala přesně tisíc korun v bankovkách, které jsem si vyfotila, a manžel o tom věděl. Klíč byl pořád stejný. Tchyně přišla hlídat, my jsme odjeli a večer, když jsme se vrátili, otevřela jsem šuplík. Chyběly dvě stovky.
Srdce se mi sevřelo. Bylo to potvrzení něčeho, čemu jsem se bránila uvěřit. Ukázala jsem to manželovi. Ztuhl. Dlouho mlčel, pak jen řekl, že si to s mámou vyříká.
Nepříjemné setkání
Když tchyně příště přišla, manžel jí klidně, ale přímo řekl, že víme o penězích. Čekala jsem omluvu nebo aspoň překvapení, ale ona se vůbec nezarazila. Jen se na nás podívala a řekla, že to bere jako kompenzaci za hlídání vnoučat. Prý je to přece spravedlivé, když my si můžeme vydělávat, a ona se mezitím stará o děti.
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Nikdy jsme se nedomluvili, že by jí hlídání měla platit. Sama vždycky tvrdila, že to dělá z lásky. Manžel se snažil zachovat klid, ale bylo vidět, že ho to zasáhlo.
Rozpad důvěry
Po tom rozhovoru už nic nebylo stejné. Přestala jsem ji do bytu pouštět bez nás a hlídání jsme začali řešit jinak. Tvrdila, že jsme ji ponížili, že se k ní chováme jako ke zlodějce. Jenže jak jinak to nazvat? Brát si peníze bez domluvy z cizího šuplíku přece není normální.
Manžel měl v sobě dlouho smutek i vztek. Cítil se mezi dvěma stranami. Já už jí nevěřila ani drobnost a on ji nechtěl úplně ztratit. Každé rodinné setkání se stalo napjatým a umělým.
Co zůstalo po penězích
Peníze samotné nebyly to nejhorší. Šlo o to, že se rozpadlo něco, co jsem považovala za samozřejmé. Důvěra. Dřív jsem tchyni vnímala jako člověka, který by pro rodinu udělal cokoliv. Teď, když se na ni dívám, vidím mezi námi zeď. A vím, že ji už nikdy nezbořím.
