Článek
Když jsem s pomocí počítala
Když se nám narodila dcera, byla jsem vyčerpaná, nejistá a doufala, že aspoň občas budu moct vydechnout. Nečekala jsem zázraky ani pravidelné hlídání. Stačilo by jednou za čas, pár hodin, abych si zařídila lékaře, vyřídila úřady nebo si prostě jen na chvíli odpočinula. Tchyně byla už v důchodu, zdravá, plná energie. Sama často mluvila o tom, jak se těší, až bude babičkou. Věřila jsem, že se na ni budu moci aspoň občas spolehnout.
Věčná odpověď že nestíhá
Poprvé mě zarazilo, když mi řekla, že hlídat nemůže, protože má moc povinností. Neptala jsem se dál. Podruhé jsem slyšela to samé. A potřetí už mi to přišlo zvláštní. Vždycky stejná věta. Nemám čas, mám toho strašně moc. Přitom pokaždé, když jsem ji potkala nebo slyšela vyprávět, mluvila o tom, kde byla nakupovat, co kde měli ve slevě a jak ještě musí stihnout další obchod, než akce skončí.
Obchody jako životní poslání
Postupně mi začalo docházet, že její denní režim se točí hlavně kolem slev. Ráno letáky, dopoledne jeden obchod, odpoledne druhý. Večer mi pak dokázala dlouze popisovat, kde koupila levnější máslo a kde byla výhodná akce na prášek na praní. Když jsem mezi řečí zmínila, že bych potřebovala na hodinku pohlídat malou, odpověď byla stále stejná. To dnes opravdu nejde, jsem strašně zaneprázdněná.
Pocit že jsem na obtíž
Nejhorší na tom nebylo ani to, že nehlídá. Byl to ten pocit, že o vnučku vlastně až takový zájem nemá. Když jsem ji požádala, měla jsem pocit, že ji obtěžuji. Jako bych po ní chtěla něco nepatřičného. Přitom nikdy nezapomněla dodat, že ona si důchod chce užít a nechce se vázat. Tyhle věty mě bolely víc, než bych čekala. Nechtěla jsem jí brát svobodu, jen jsem doufala v trochu vstřícnosti.
Srovnávání které bolí
Když jsem pak viděla jiné babičky na hřišti, jak běhají s vnoučaty, jak si je berou na víkendy nebo aspoň na odpoledne, cítila jsem závist a smutek. Ne proto, že bych chtěla mít totéž, ale proto, že u nás to bylo nastavené úplně jinak. U nás byla priorita plná lednice ze slev, ne čas strávený s dítětem. Ať jsem si to snažila vysvětlit jakkoli, nedokázala jsem to přijmout bez hořkosti.
Když jsem přestala prosit
Jednoho dne jsem si uvědomila, že už se ptát nechci. Přestala jsem doufat, že se něco změní. Přestala jsem plánovat s tím, že by mi někdo pomohl. Bylo to vlastně osvobozující, i když smutné. Místo čekání na sliby, které se nenaplní, jsem si začala všechno zařizovat sama. A tchyně? Ta dál obíhá obchody, loví slevy a vypráví, jak nestíhá. Jen už u toho nejsem já, kdo by doufal, že si jednou najde čas i na vlastní vnučku.
