Udělala jsem vnoučatům stavebko. Snacha kritizovala, že je to nevýhodné, tak jsem si ho nechala

Když se narodila první vnoučata, cítila jsem přirozenou potřebu myslet na jejich budoucnost. Nešlo mi o okázalé dárky ani o to, aby mě obdivovali. Chtěla jsem udělat něco praktického a dlouhodobého. Stavební spoření mi připadalo jako rozumná volba. Sama jsem ho kdysi měla, rozuměla jsem mu a věděla jsem, že to není žádná divočina plná rizik. Každý měsíc jsem tam posílala částku, kterou jsem si mohla dovolit, a měla jsem dobrý pocit, že někde tiše roste něco, co jednou pomůže.

Zpočátku o tom nikdo moc nemluvil. Brala jsem to jako svou věc a rodině jsem to oznámila spíš mimochodem. Reakce byly vlažné, ale nijak nepříjemné. Až časem jsem si začala všímat drobných poznámek. Narážky na to, že dnes už existují lepší produkty, že výnosy nejsou žádná sláva a že peníze by se daly využít chytřeji. Snažila jsem se to nebrat osobně, ale uvnitř mě to začalo hlodat.

Jedno odpoledne se to konečně otevřelo naplno. Bylo mi řečeno, že stavební spoření je nevýhodné, zastaralé a že vlastně dělám chybu. Nešlo jen o věcnou debatu. Cítila jsem v tom tón, jako bych byla naivní, pomalá a mimo realitu. Že nerozumím moderním financím a že bych se do takových věcí neměla plést. Seděla jsem u stolu, poslouchala a postupně ve mně rostl zvláštní pocit směsi studu a vzdoru.

Nezačala jsem se hádat. Vždycky jsem byla spíš typ, který si věci přebere sám v sobě. Řekla jsem jen, že jsem to myslela dobře. Uvnitř jsem ale cítila, že se něco láme. To spoření už najednou nebylo symbolem péče, ale zdrojem napětí. Začala jsem přemýšlet, proč vlastně dávám své peníze do něčeho, co je očividně považováno za špatné rozhodnutí. A hlavně proč bych měla nést pocit viny za něco, co jsem dělala s dobrým úmyslem.

Po pár dnech přemýšlení jsem si uvědomila jednu prostou věc. Ty peníze jsou moje. Já jsem je vydělala, já jsem se rozhodla je spořit a já také nesu odpovědnost. Pokud je spoření tak nevýhodné, jak mi bylo řečeno, pak nemá smysl v něm pokračovat pro někoho jiného. Bez velkých oznámení jsem spoření převedla na sebe. Ne z trucu, ale z klidu. Najednou ze mě spadl tlak, že musím obhajovat své kroky.

Nikdo se nehádal, nikdo nekřičel. Přesto se atmosféra lehce posunula. Už se o spoření nemluvilo. Já jsem se přestala cítit jako někdo, kdo dělá něco špatně. Peníze dál odkládám, jen s vědomím, že jsou moje a že o nich nemusím nikomu nic vysvětlovat. Vztahy zůstaly na povrchu stejné, ale já sama v sobě cítím větší odstup a opatrnost.

Občas se na to spoření podívám a uvědomím si, že nejde ani tak o peníze. Je to spíš připomínka, že dobrý úmysl ještě neznamená automatické přijetí. A že někdy je v pořádku stáhnout ruku zpět, i když to původně mělo být gesto lásky. Ne proto, že bych litovala, ale proto, že klid má někdy větší hodnotu než jakýkoliv výnos.