Článek
Každý měsíc
Jezdíme do Polska každý měsíc. Já a manžel, důchodci, sedmdesát a sedmdesát tři. Vstaneme v pět, nasedneme do auta, hodinu cesty přes hranice.
Není to výlet. Je to nutnost.
„Hele, máslo za dvacet pět,“ řekl manžel, když jsme tam jeli poprvé. „U nás je za padesát.“
Od té doby jezdíme. Každý měsíc, někdy dvakrát. Plný kufr, plná taška, prázdná peněženka, ale míň prázdná než v Česku.
Fronta jako na poště doma
Ten den byla fronta dlouhá. Stála jsem a rozhlížela se. Přede mnou paní s plným vozíkem, české poznávací značky jsem viděla na parkovišti. Za mnou pán, který mluvil do telefonu česky. Vedle další pár, co se bavil o tom, že máslo zdražilo i tady.
Čeština všude. Jako bych nebyla v Polsku. Jako bych stála ve frontě doma, jen s jinými cedulkami na regálech.
Pokladní, mladá holka, možná pětadvacet, skenovala zboží a mluvila. Polsky s polskou paní. Česky se mnou. Polsky s dalším. Česky s tím za mnou.
„Potřebujete sáček?“
„Ne, děkuju, mám tašku.“
„Kartou nebo hotově?“
„Kartou.“
Žádný přízvuk. Žádné zaváhání. Jako by čeština byla její mateřština.
„Vy mluvíte výborně česky,“ řekla jsem.
Usmála se. „Tady se to naučíte rychle. Polovinu dne mluvím česky.“
Pokladní se jmenuje Agnieszka
Zeptala jsem se jí na jméno. Agnieszka. Pracuje tady tři roky.
„Když jsem začínala, česky jsem neuměla. Jen dzień dobry a dziękuję. Ale tady se naučíte rychle.“
„Je tu hodně Čechů?“
Zasmála se. „Dopoledne jsou tu skoro jenom Češi. Poláci chodí odpoledne, po práci. Ráno je to české.“
České dopoledne. Polské odpoledne. Zvláštní dělení dne.
„A nevadí vám to? Že musíte mluvit česky?“
Pokrčila rameny. „Proč by vadilo? Vy jste zákazníci jako každý jiný. A čeština je hezká. Podobná polštině, ale měkčí.“
Měkčí. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Ale má pravdu. Čeština je měkčí. A my jsme měkcí. Jezdíme sem nakupovat, protože doma je draho.
Proč jezdíme přes hranice
Důchod mám čtrnáct tisíc. Manžel šestnáct. Třicet tisíc na dva lidi. Zní to slušně, dokud nezačnete počítat.
V Česku koupím máslo za padesát, v Polsku za dvacet pět. V Česku koupím velké balení sýru za sto padesát, v Polsku za osmdesát. V Česku koupím prací prášek za dvě stě, v Polsku za sto dvacet.
Jeden nákup v Polsku, ušetřím pět set. Dva nákupy měsíčně, tisícovka. Dvanáct tisíc ročně.
Dvanáct tisíc. To je dovolená, kterou si nemůžeme dovolit. To je oprava auta, která přijde. To je rezerva na horší časy.
Za hodinu cesty a trochu benzínu.
Co kupujeme v Polsku
Máslo. Vždycky máslo. V mrazáku vydrží.
Sýry. Polské sýry jsou dobré a levné. Manžel má rád ten žlutý, já ten bílý.
Maso. Kuřecí prsa za polovinu české ceny. Mleté za třetinu. Plním mrazák na celý měsíc.
Káva. Prací prášky. Šampony. Zubní pasty. Všechno, co má dlouhou trvanlivost.
Sladkosti pro vnuky. Polské čokolády jsou jiné než české, děti je milují.
A cigarety. To kupuje manžel. Já nic neříkám. Každý má svoje. Asi proto je tam tolik Čechů. Každý si přijde na své.
