30 let s Tančícím domem

V létě 1996 byl otevřen v Praze na předpolí Jiráskova mostu na Rašínově nábřeží slavný Tančící dům, který by nebyl bez synergie prezidenta Václava Havla, developera ING Nationale-Nederlanden Pavla Kocha a architektů Franka Gehryho a Vlada Miluniće.

Pojďme si při dnešní vzpomínce na Franka Gehryho ve vší stručnosti shrnout, co je na Tančícím domě výjimečné, že stále hraje prim a nenachází v české produkci významnější konkurenci, a proč si drží kredit i na světové scéně. Snad právě to, co je mu nemoudře vyčítáno, je to důležité.

Je skvělé, že dům ukázněně ctí měřítko, výšku a parcelaci okolní zástavby. Stává se tím přirozeně součástí nábřežní fronty secesních domů a drží basu s kontextem. Porovnejte jej s domy jako Florentinum nebo Masaryčka od Penty, které nectí z kontextu vůbec nic a výsledkem je dojem neúměrné nabubřelosti.

Byl to zásadní revoluční obrat konce 80. a začátku 90. let, kdy proběhla revize karteziánské ortogonální mříže, kterou Frank Gehry udržel dodnes. Je důležitá věc, že řád přírody je strukturován středově a osově, ne do pravoúhlých sítí. Ne že by se v přírodě pravý úhel nevyskytoval, horizont obzoru je kolmý k vertikále nadhlavníku, ale Země sama o sobě je kulatá a obíhá okolo Slunce v elipsách, ne v obdélnících, stejně jako krajina je utvářena z kopců a jezer a člověk je z kostí spojených klouby. Humanistická antropocentričnost je téma, které moderní architektuře sevřené utilitární praktičností stále nějak uniká mezi prsty. Má to jeden logický důsledek, že neumí člověku nabídnout transcendentní kosmický přesah ani niternou existenciální reflexi, jak tomu jinak u prakticky všech architektonických slohů a stylů zpravidla a přirozeně bylo.

Toto téma často rezonuje mezi kritiky poukazujícími na to, že dům tančí mimo parket. Není ale skutečnost po pravdě taková, že Praha od války rezignovala na tvorbu regulačních plánů, komponování ulic a náměstí a stále neumí vytyčovat uliční čáry a korunní římsy s ohledem na osy ulic a okolní zástavbu? Vnímám jako důvtipné, že dvojice nárožních věží reaguje na posun nově postaveného Jiráskova mostu mimo osu Resslovy ulice, který byl zapříčiněný statickými důvody. Město je tím obohaceno o nárožní dominantu a o kryté podloubí na rohu rušné křižovatky vytvářející spoiler navádějící pohled směrem k mostu a hradčanskému panoramatu.

Motiv, který se může modernímu obrazoborci zdát jako nadbytečně dramatická exhibice, je naopak pro milovníka divadla a umění duševní stravou k vlastní představivosti a kulturní identifikaci se světem a inspirací k vlastní sebereflexi v ubíjejícím chaosu každodennosti. Návrat k symbolům a vyprávění příběhů je živou vodou architektury. Ne slepota unifikovaných nic neříkajících fasád, ale umělecké gesto a charakteristický výraz inspirující k obraznosti, vypointovaný střapatou hlavou Slunce na nároží u mostu je výzvou a hozenou rukavicí dnešní produkci.

Na Tančící dům lze kdykoli navázat. Práce s kontextem a kosmickou symbolikou jsou nadčasově inspirativní a nevyčerpatelné.