Článek
Do 3.12.2025 probíhá od roku 2013 již třetí připomínkování Metropolitního plánu Prahy. I po 12 letech, kdy na plánu Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy usilovně pracuje, však stále budí u řady laiků i odborníků nesouhlas, který nespočívá v nějakém iracionálním odporu k plánování města, ale naopak, že obsahuje chyby v celkovém pojetí i v detailu.
Ať předejdeme nedorozumění, které u nás každá kritika okamžitě vzbudí. Tento článek nezpochybňuje potřebu územního plánování, potřebu digitalizace a maximálního zjednodušení a systematického přístupu, které umožní rozvoj a růst města. To vše je v pořádku. Je ale zamyšlením, zda Metropolitní plán používá na daný úkol vhodné nástroje a jaké záruky udržitelného rozvoje městu garantuje.
Architektu Romanu Kouckému, autoru Metropolitního plánu, byl v červnu 2012 zadán cíl, že nový Metropolitní plán Prahy má být „srozumitelný, snadno použitelný a stabilní“. To se po 13 letech příprav stále moc nedaří. Proč? Jednoduše proto, že míra podrobnosti Metropolitního plánu je příliš veliká a v řadě případů neodpovídá detail, který řeší, měřítku plánu M1:10 000, kde 1cm v plánu = 100m ve skutečnosti. Územní plán zvládne správně rozlišit strukturu zástavby, ale už ne její detailní charakter, který určuje konkrétní originální situace v každé ulici, kde je dům zobrazen puntíkem velikosti 1×1mm. To není žádná novinka, upozorňujeme na to s kolegy prakticky od zadání, že pokud chceme mít jednoduchý a srozumitelný územní plán, je nutné aby řešil obecné principy a hranice zastavitelných a nezastavitelných území, ale rozhodně ne detaily odpovídající regulačním plánům a územním studiím, které jsou svým měřítkem 1:1000 o řád přesnější, kde je jednotlivý dům a profil ulice už i opravdu vidět, protože neměří milimetry, ale centimetry. Zároveň regulační plány zjednodušují projednání, protože se dané vymezené rozvojové či transformační území nemusí schvalovat spolu se stovkami takových po celé Praze, ale vždy jen s dotčenými obyvateli. Je rozdíl, když máte v daném řízení řádově milion či jen tisíc účastníků.
Pro názornost uvedu tři otázky týkající se 1. výškové regulace, 2. decentralizace dopravy a 3. dostupného bydlení.
Sídliště Kobylisy II. - výšková regulace
1. Výšková regulace či deregulace?
Pro názornost se podívejme na situaci Sídliště Kobylisy II., kam jsem vepsal červeně současné počty podlaží domů a zakroužkoval jejich rozpornost s výškovou regulací v některých čtvercích rastru 100×100m. Jak vidět, tak v místech, kde se potkává nízkopodlažní zástavba rodinných domů s vysokopodlažní sídlíštní zástavbou, tak se stalo, že ve čtverci s výškovou regulací 2 nebo 3 podlaží může stát dům s výškou 15 podlaží. A i naopak, ve čtverci s regulací 15 podlaží může stát nízkopodlažní zástavba kulturního či zdravotního střediska o výšce 1 až 3 podlaží. Stejně, jako si nemyslím, že se budou místní věžáky snižovat na úroveň sousedních rodinných domů a školek, tak si nemyslím, že je správné kontrastní kompozici modernistického sídliště sjednocovat na celkových 15 podlaží. Nešlo by jen o ztrátu typického charakteru, ale i o změnu dopravní zátěže v sídlištním parku ve volné zástavbě. Jistě, pokud si místní obyvatelé formou regulačního plánu navrhnou, projednají a schválí určité změny zástavby, kde si vyjednají vhodnou občanskou vybavenost, je to v pořádku. Ne však takto podprahově, kdy bez detailní znalosti území, bez varování a bez lupy projdou změny, které dosud nikdo s nikým neprojednal. Jednoduše řečeno, k čemu je „výšková regulace“ s tolerancí +/- 12 podlaží? Dle mne jde fakticky o deregulaci, která bude zdrojem řady nemilých překvapení a nedorozumění.
Konečná Metra D v Petrské čtvrti - růžově
2. Centralizace či decentralizace dopravního řešení?
Když čtu, že je „Koncepce dopravní infrastruktury založena na vyváženém systému veřejné, automobilové a bezmotorové dopravy…“, nerozumím, proč je navrhována do Petrské čtvrti v Pražské památkové rezervaci už celkově čtvrtá trasa metra D? V Praze zejména na okraji města jsou čtvrti, kde není metro žádné a kam není vůbec snadné se MHD dostat. Jako obyvatel celkově přetíženého centra, které je MHD bezkonkurenčně pokryto, čtvrtou linku metra rád přenechám novým subcentrům na okraji města, které by historickému centru svým rozvojem odlehčily a kde metro opravdu může pomoci snížit zátěž auty a posílit v odůvodnění tentokrát již mnohokrát deklarovaný záměr budování polycentrického města krátkých vzdáleností.
Pražský okruh přes přírodní park Draháň-Troja a kulturní památku Zámky - červeně
V přímém rozporu s těmito principy budování vnitřní sítě krátkých spojení je trasa dálničního Pražského okruhu č. 519 přes přírodní park Draháň-Troja a kulturní památku Zámky, stejně jako přes pražské čtvrti Suchdol, Bohnice, Čimice a Dolní Chabry. Trasa, která nenávratně zničí koridorem 250 m širokým a 15km dlouhým pontecionální plnohodnotné obytné město se školami, pracovními příležitostmi, parky a sportovišti. Místo nich zde vznikne řada drahých mostů, tunelů a hlavně mimoúrovňových přivaděčů, které jako nálevky budou zahlcovat ulice Prahy nově indukovanou dopravou z rostoucích satelitů ve Středočeském kraji. Zde územní plán zcela rezignoval na svou roli podrobného ověření, zda trasa v nadřazené územně plánovací dokumentaci, tj. především v Zásadách územního rozvoje, je pro rozvoj města prakticky udržitelně realizovatelná.
3. Dostupné anebo investiční bydlení?
Největší slabinu a nevyužití dnešní politické příležitosti při formulaci závazných podmínek v Metropolitním plánu vidím v již 20 let probíhajícím útěku z města, který je způsobený dlouhodobým opomíjením řešení alarmujícího problému absence výstavby tzv. dostupného bydlení. To, že územní plán vymezuje plochy pro 350 tisíc bytů je hezké, ale není bohužel vůbec žádnou zárukou, že se Praha už dnes nestává rájem spekulantů s prázdnými investičními byty, na které dosáhne jen horních 5% obyvatel, které do nich ukládají svůj volný kapitál. Zbývajících 95% populace pro jejich cenu nadále jako dosud budou dávat přednost osídlení levnějšího Středočeského kraje, který již ve sčítání lidu roce 2011 počtem obyvatel přeskočil Prahu a 2021 už měl o 110 tisíc obyvatel více. Problém nedostupnosti bydlení není ani tak otázkou množství, jako především ceny. Neplatí zde přímá úměra, že hodně bytů povede automaticky i k jejich zlevnění. Je rozdíl, když je v Praze 5% dostupných bytů a ve Vídni 50%. To je i důvod, proč Vídeň, na rozdíl od Prahy, roste nejen počtem bytů, ale i počtem obyvatel a cílevědomě buduje město krátkých vzdáleností, které není závislé na dojezdu přespolních. Podmínka podpisu plánovací smlouvy města s developerem totiž nijak neřeší, kolik procent dostupného bydlení a v jaké cenové hladině je on skutečně postaví. Obsah smluv závisí na dobrovolnosti a bude zdrojem snadno představitelné korupce, kdy se developeři nebudou ochotni dobrovolně vzdát svých dnešních nemravných 100% zisků. Vágnost podmínek v plánovacích smlouvách podtrhuje i nulové vymezení ploch pro zpracování územních studií nebo vydání regulačních plánů.
Vhodné nástroje?
Tím se vracím zpět k úvodu článku, kde kladu otázku, zda vůbec Metropolitní plán používá vhodné nástroje na to, k čemu má sloužit? Podle mne ne. Jeho gumová flexibilita výkladu není oporou, ale zamlžením rozhodování, které nebude odolné před hrozící korupcí komunálních politiků. Rozhodování, kdy sice nic není nemožné, ale splnění podmínek udržitelného rozvoje, jak je požaduje stavební zákon, bude ve skutečnosti HODNĚ problematické.
Zdroje:
