Článek
Mrakodrap spasí nás!
To jest heslo, jež od několika let ovládá určitou obec našich architektů, z níž před třemi lety, v roce 1924, vyšel následující projev:
»Před rokem proběhla našimi novinami zpráva, že bude i v Praze vypsána veřejná soutěž na 10 patrovou obchodní budovu v Petrské čtvrti. Zpráva byla radostně uvítána všemi pokrokovými architekty i lidmi, kteří si přejí moderního rozvoje Prahy. Ale povolení narazilo na všemocné byrokratické instituce oficiální (ministerstvo veřejných prací, státní regulační komise, stavební úřad města Prahy) i neoficiální (Klub za Starou Prahu). A přece mrakodrapová stavba - běží zatím jen o 10 patrovou budovu - by znamenala novou epochu v naší architektuře a v celém našem životě. Námitky, uváděné proti mrakodrapu v Praze, jsou nerozumné a nedají se držeti vzhledem k velkým jeho výhodám praktickým a ekonomickým, jaké přináší.«
Dnes je situace o to jiná, že se propagují v Praze hned mrakodrapy dva, jeden v okolí Prašné brány a druhý ve Vodičkově ulici. Tato akce dala asi popud malíři a spisovateli Josefu Čapkovi, kritikovi »Lidových novin«, aby tam článkem »Amerika v periferii« po zásluze reagoval na bezdůvodné imitování západu v Praze a na ony kruhy, jež se na mrakodrap u nás etablovaly.
Josef Čapek píše:
Jak známo, toužíme u nás všichni odedávna po Americe, a periferie je něco chudobného. Však také, jsouce chudobní, toužívali jsme vždycky vystěhovati se z této naši chudé periferie blíže k centru, do bohaté Ameriky, abychom tam udělali své štěstí. A protože máme jistou dávku humoru, přitáhli jsme si kus té Ameriky právě do svých předměstských čtvrtí a pionýrských výběžků města, kde první kolonisátoři odvážně vedou svou existenci na nově dobytých terénech polí, brambořišť, skládek neřádu a popele mezi industrií a bídnou přírodou, ve zprahlosti i v blátě, mezi kozami, rozbitými bednami a pahýly stromů, kterým se tu už nechce růst. Zde jsou nějaká dělnická kasárna, nějaký baráček na spadnutí, stavební místa a první hospoda. Těmto místům tedy často dáno jest jméno Ameriky, Chicaga, Kalifornie a někdy Transwaalu k pýše i posměchu těch, kdož tudy chodí a zde bytují. Dočetli jsme se i skautských historek, kde Lojza, Pepík a Miroslav, táboříce někde v Posázaví, zovou se Bob, Dick a Joe a v nichž se dokonce i střílelo. Jest však všeliká Amerika, a tak i Praha očekává nyní s napětím a panenským vzrušením, kdy že bude v ní postaven první mrakodrap.
Dostalo se nám už několikerých ujištění, že to bude brzo, neboť už se na to tvoří americké konsorcium a američtí inženýři a konstruktéři již pracují na plánech prvního pražského mrakodrapu, který nás přiblíží kýžené Americe. Těšení, podle toho, co jsme se na všelikých úvahách, týkajících se těchto radostných příslibů, porůznu dočetli, jest na to veliké. Očekává se, že Praze se tak dostane nového a lepšího rázu a že mrakodrap bude míti náramný vliv na vývoj a rozvoj české architektury, která se dosud z důvodů slabosti stavbou mrakodrapů nezabývala. S pýchou a se zcela nově přiživeným sebevědomím budou Pražáci ukazovati venkovským příbuzným pražský mrakodrap.
Nemám zhola nic proti mrakodrapům a nemyslím, že by mrakodrap třeba šedesátipatrový mohl Praze jakkoliv ublížit. Nemyslím však, že by mrakodrap mohl býti spásou a příkladem české architektury. Postavili jsme v těchto letech tolik špatného právě v malých věcech, že to takovým velikým kusem nemůže býti léčeno. Nastavěla se na příklad v posledních dobách s přispěním státu spousta zahrádkových kolonií a rodinných domků, které po stránce krásy i praktičnosti nejsou ani dost české ani dost americké. Že jsme se už v této věci obecně nedopracovali dobrého domácího typu a ledakteré jiné věci, to žádný mrakodrap neodčiní a nespraví. Těšiti se za této situace tak ukrutně a s převelikými nadějemi na první pražský mrakodrap, to je právě ta touha periferie po Americe, těch našich Chicag, Amerik a Kalifornií, ztracených na nejšerednějším obvodu osad a měst, z nichž rovněž je do Ameriky velmi daleko.
Ba, věru, že se nám ten mrakodrap zdá už tak důležitým, jako bychom byli nějací Jakuti nebo Čukčové, bydlící v bídných kožených stanech a nemající potuchy a ponětí, jak vyhlíží pořádná stavba. Ba, musí býti u nás tyto jakutské pocity velmi silné, když teď jeden malíř, otevíraje v Praze svou výstavu amerických obrazů, uznal za dobré a lákavé říci v reklamním oznámení, že »výstava ukazuje po prvé v Praze americké město v olejomalbě«. Něco takového jsme my, Jakuti, ovšem dosud neviděli, a naší kultuře to velmi chybělo; nával na výstavu bude asi takhle převeliký, a kdož ví, nebudou-li tam pořádány přednášky a výpravy škol i z venkova a nepožádá-li si navrch nějaký český malíř o stipendium, aby mohl v Americe malovati americká města a předvésti nám je v Praze aspoň v olejomalbě. Když už o nich nemáme jiného počuchu, postačí prostinké, nevzdělané, nicméně však o to ještě horoucnější touze aspoň výstižný olejový obrázek.
Zatím je tu ovšem jakýsi stále ještě mladý národ a stát, nějaké ještě nedodělané Československo, na kterém je ještě třeba pracovat. A ovšem také Amerika s mrakodrapy. Úlohy i poučení. Ale zatím, nemáme-li snad ani pořádné přízemky a chceme-li se tak mermocí cítit ]akuty, nebude pro nás takový americký mrakodrap ničím více, než velmi okouzlujícím velikým slaným rohlíkem pro malého chlapečka.
Pozn.
- Každý, kdo sleduje naše umělecké poměry, pochopí, jak jest pozoruhodné, že tento ironický šleh přichází právě z této strany.
Redaktor Dr. Vilém Dvořák
Zdroj:
STYL - časopis pro architekturu a stavbu měst, 1926-27, str. 159
