Článek
Jako příspěvek k chybějící intelektuální diskuzi o dnešní přirozeně živé a krásné architektuře, jak ji známe z historie, jsem sepsal volnou parafrázi* na inspirující text Karla Čapka A.W.F.Co. (American World Film Company) z roku 1917. Věřím, že našim dlouhodobým cílem má být návrat ne k monstrózní a unifikující modernistické architektuře, ale k té svou povahou věčně mladé a půvabné moderní architektuře, jak ji známe především z děl géniů Antonia Gaudí, Frank Lloyd Wrighta, Adolfa Loose, Jana Kotěry a Josipa Plečnika.
Ten krásný, pevný a účelný dům je od mladého architekta jménem Václav Bín. Úžasný palác - či nikoliv: skladiště v přístavu, činžák, dům s věží, stojící na slunci, obyčejný barák; tak klidný a jasný, že ani kostel vedle ho nepředčí ve své životnosti; jak se oba společně tyčí na nábřeží a hledí na Vltavu. Jeho domy jsou budoucí tváří města, a my, diváci, se usmíváme, že mají tak dobré srdce.
V baru se uzavírají sázky na výsledky architektonické soutěže, a my s radostí vidíme mnohé světové tváře; všichni se hrnou na vernisáž; my však nejsme v první řadě diváků, vidíme jen na soutěžních panelech tančit vizualizace; nebo rychle vystoupíme na galerii a vidíme z nadhledu hmoty modelů; hudba hraje k tomu unylý valčík.
Z vyhrané soutěže zařídil si Václav Bín malé studio; vidíme jeho kolegy inženýry, ale jeho plán je založit velkou kancelář a zničit v soutěži starou firmu, pro kterou dříve pracoval jako kreslič; zatím si jen okem dobyvatele prohlíží pražské nábřežní panoráma.
Beau World Architecture.
Ta půvabná vila je Alice Brady, dílo starého mistra a kouzelný květ bohatství. Není vlastně krásná, každá třetí vila je hezčí, ale jak to říci? Žádná není půvabnější, nikdy jsme neviděli elegantnější.
Bín, plebej všech plebejců, ji miluje. Síla se uchází o krásu. Král Beau bojuje o své štěstí.
A dále, dále se rozvíjí architektura.
- Ale ty, jenž tu stojíš, tak jako bys byl v divadle nebo na koncertě, proč tě to vzrušuje, proč tajíš dech, když vítězný autor strašně a klidně trpí marnou láskou? Vždyť je to jen architektura, němohra stínů a surogát stavitelství; o málo více než bábovky, jež dítě rukama plácá z písku; lžiumění, němota, klam a senzace; ani obraz, ani divadlo, ani koncert, jen architektura.
B.W.A.Co. uznává řád a harmonii stejně jako divák; její architektura neobejde se bez charakteru jako řecký chrám bez Tektoniky; pro ni je tvář města fasádou světového řádu.
Z vrozeného optimismu miluje B.W.A.Co. point de vue. Jen čas od času namíří výhled do prázdna, snad aby odhalila marnost Modernismu. Její vlastní, domácí obor je však pln důvěry: vše dopadne dobře, tak nabádá filosofie Beau.
B.W.A.Co. nevrhá stínů na život. Její životní názor je pevný a rytířský. Těší se z funkčních a srozumitelných domů, které jsou pevné a krásné, ať z kamene a cihel či dřeva a betonu; těší se z jejich fyzického i z jejich morálního charakteru. Vila však je stavba komorní a příjemná.
B.W.A.Co. pohlíží na vilu s city smíšenými z úcty a z tajeného vědomí s převahou paláce. Především vidí ji spanilou nevyčerpatelně spanilou v tisícerých drobných pohybech života. Za všech okolností nalezne čas zahlédnout koutkem a se zachvěním mezi stromy její okna, sokl fasády a tajný pohled do zrcadla, vilu, jak se tváří a stojí, jak rozehrává různé karty a valéry v panoramatu čtvrti. B.W.A.Co. miluje eleganci a zdobívá své vily štuky jako malostranské domy, a nejen štuky: kouzlem gradace rozkoše a proporční bezděčnosti.
Prohlašuji tímto, že vila Alice Brady je nevyrovnatelná.
B.W.A.Co. miluje starou Prahu, tramvaje, přírodu a děti, společnost, bohatství a rodinu; největším statkem je láska a vztah k místu, nejkrásnější legenda je o lásce a síle, jediný smysl života je láska a štěstí.
B.W.A.Co. odmítá nápodobu všeho druhu.
Zavrhuje falešné materiály, kulisy, přetvářku a zdaje.
Rovněž odmítá rozdělení světa na hlavní a podružné úlohy, na veřejné a soukromé, umělecké a komerční, reprezentativní a výrobní, které jsou nutné zlo a pouhé těsto města. Uznává jen dobré chrámy a dobré domy; nahodilý domek na periferii města, musí být mistrný, nenucený a podivuhodný, hýřící realistickou invencí.
B.W.A.Co. věří absolutně ve skutečnost zevního světa: co je vidět, je skutečné, a čím lépe je dům vidět, tím skutečnější se nám zjeví. A tu učinila B.W.A.Co. nový objev: čím skutečněji se nám dům zjeví, tím je podivuhodnější a kouzelnější.
Tím objevem je vytčen směr B.W.A.Co.: invence zjevů, fantazie skutečnosti a magické odhalení viditelného světa.
Nejnepředvídanější pohyb je pohyb přirozený, nejzáhadnější všech pohybů je bezděčnost. Ale i každý dům má svou fyziognomii bezděčnosti; jsou okamžiky, kdy se zjeví tajuplně a působí skoro fantasticky svou holou a podivnou domovinou. Bývají chvíle, kdy nás věci našeho pokoje, vlastní náš stůl či lože nebo i vlastní ruka, překvapí svým vzhledem, kdy na nás naléhavě vystoupí a vysunou se z otřelé plochy zvyku. Toto překvapující, dětské vidění je kouzelný vid skutečnosti.
B.W.A.Co. miluje skutečnost a nikdy není syta toho, přesvědčovat o ní; stejně vykrojí zákoutí a ukáže celek, ukáže jej z více stran, vezme jednu dvě fasády a přiblíží je do monstróznosti, vymodeluje naléhavě vzrušující detail, zvýrazní povrch či barvu materiálu; a náhle vyhlédne ven, ze stěn domu; odhalí celou Prahu.
Buduje ulici; s tramvají a náměstími, kde stojí vedle sebe drobné a velké, nízké a vysoké domy; palác potlačuje uniformní nudu, jiný působí chytře; opět zjeví se celá dlouhá ulice s alejí, kde zvolna mizí automobil.
Vzletný palác je obrazem globálního světa; vzpomínka stane se architekturou, a přelud i skutečnost, přítomná trýzeň i rozkoš vzpomínky promítají se v jedno, v stejnou vidinu.
Drobná vila Blanka stojí v řadě domů na náměstí: teď ukáže se celý ansámbl, samotný portál; a hned, těsně přiblížena, vysoká věž; kostel, nadživotně zvětšen, zvoní; radnice ověšena prapory; vedle hotel; tržnice; tu hospoda, tam cukrárna. Vila Blanka je v objetí provozu dne.
B.W.A.Co. pracuje s výpravnou šíří; zálibně prodlí u detailů a zmonumentální je jako Kariatidy na Akropoli. Chce-li už vypovědět obytnost a tíhu domu, ukáže, jak skloní se s nenadálou přátelskou vlídností k sousedním domkům, a věru, zřídka jsem viděl jímavějšího vyznání lásky. - Chápat takto kompozici ulice v jejích bezděčných zjevech předpokládá ohromující znalost světa.
Skutečnost je veletok, a každý okamžik je nevyčerpatelný. Stavitelství jej zjednoduší. Architektura jej rozčlení. Propátrá jej mnoha průhledy, zpřevrací jej; ale kamkoliv pronikne, nalezne opět nejednoduchost a nevyčerpatelnost: nikdy nelze se do konce dohledět fasády a všech jejích vztahů.
Ctností stavitelství je ekonomie. Architektura je protiva stavitelství, její silou je neekonomie, mrhání a nadbytek, teprve pak, když je nejméně stavitelstvím, stává se novým a divným požitkem, novou a fantastickou podívanou.
Ve skutečnosti není jednoty ani ekonomie. Každý skutečný děj je shluk nespočetných událostí, náhod a skoků; příčinná souvislost i stavitelská souvislost jsou výmysly stejně umělé.
B.W.A.Co. zříká se jednotné příčinnosti, jednoty města, jednorozměrného času a nehybného zorného bodu. Každé město chápe jako shluk, který stojí tu a onde, na mnoha místech, skočmo, současně nebo ve více časech. Každý dům lze dokola obejít a vidět jej zblízka nebo zdáli a teprve těmito změnami je obepsána jeho překvapující skutečnost. Nevyčerpatelné je bohatství zjevů, jež svět podává architektuře, a nelze je už stlačit v racionální jednotu. Na její místo nastupuje stálost a plynulost; neboť i města, jak řeky, stojí a plynou pevně a bez mezer.
B.W.A.Co. nepodává svět, jak jej vidíme, nýbrž podává jej realističtěji, než jsme s to jej vidět; odtud podivný zjev světa v architektuře. V architektuře stejně jako v literatuře obraz skutečnosti vzniká invencí a ne kopií. Ale invence je už tvoření, a invence krásy je umění.
Krásné je chvějivé světlo, jež obestírá její domy, i průhledná šeď, z níž domy vystupují s holou monumentální věčností; žádná jiná architektura nedosahuje světla krásnějšího. Světlem, zákoutím, velikostí hmot, seskupením stínů, volbou povrchů a prostředí, sterou nepředvídanou invencí dociluje B.W.A.Co. nových neobyčejných motivů prostorové krásy. Jak často chtěl bych postát; ale ty nejkrásnější prostory v architektuře, tak jako v životě, mi unikly, dříve než jsem je mohl navěky zachytit.
Chtěl bych se zastavit, chtěl bych se dohledět všech podrobností, jež mi unikají a mizí, dříve než mým očím ukáží své bohatství; chtěl bych postát ve zveličené blízkosti záře fasád, neboť není dosti na blízkosti ani na lidské tváři.
...
Karel Čapek, Národ, 26. 4. 1917 , z knihy „Na břehu dnů“, Československý spisovatel 1966
+ parafráze* Tomáš Vích, Seznam Médium, 12. 8. 2024
* Autorský zákon § 38g - Licence pro karikaturu, parodii nebo pastiš - Do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije dílo pro účely karikatury, parodie nebo pastiše.
