Architekt Michal Sborwitz, inspirativní tvář barokního funkcionalismu

Útlou 40 stránkovou knížku/katalog sepsanou historikem architektury Jakubem Potůčkem k příležitosti oslav 750 let města Velká Bystřice u Olomouce jsem přečetl jedním dechem a s velkou radostí. Je věnovaná architektu Michalu Sborwitzovi, *1944, který letos ve svých 81 letech dostal Cenu ministerstva kultury 2025 za „nadčasovou architekturu, která se nepředvádí, která staví na nesobeckém přístupu k zadáním, investorům a komunitám, jimž pokorně slouží; za citlivou práci s veřejným prostorem, porozumění historickému kontextu, smysl pro harmonii a detail při obnově památek.“

Jde o první souhrnný soupis díla pro milovníky architektury známého, ale pro širokou veřejnost spíše skromně utajeného architekta, originálního autora a důležitého nestora české postmodernistické architektury, který dlouhodobě sbírá ceny a chválu za realizace revitalizací, rekonstrukcí, dostaveb a interiérů. Mezi nedávné realizace ateliéru Sborwitz architekti se řadí obnova Tančírny v Račím údolí v Rychlebských horách, rekonstrukce olomouckého kina Central a tamní Müllerovy vily nebo novostavba chráněných dílen v Mladé Boleslavi. Centrum města Velká Bystřice je jeho co do rozsahu zřejmě největší realizace, na které pracuje od roku 2002. Je skvělé a panu starostu Marku Pazderovi patří velký dík za jeho osvícený přístup, který by se neudál bez doporučení Pavla Zatloukala, ředitele Muzea umění Olomouc, pro které již tou dobou Sborwitz 10 let pracoval na postupné a celkově 30leté rekonstrukci historické budovy muzea, které se stalo nepřehlédnutelnou a respektovanou kulturní institucí.

Při četbě Potůčkova popisu Sborwitzovy léčitelské citlivosti a jeho invenčních intervencí do našeho historického dědictví, která je dnes vzácně ojedinělá, mi vytanuly na mysli dvě věci.

Nejprve, že se potvrzuje, že s o 15 let starší Alenou Šrámkovou patřili v roce 1968 mezi těch několik málo tvůrčích hnízd, které zakládali českou odnož postmodernismu jako stylu, který v příštích dvaceti letech spojil levou a pravou hemisféru a vracel do architektury krom funkce a konstrukce i téma komplexních krás kontextu, euklidovské geometrie, měřítka a návratu sice jednoduché, ale o to více archetypálně zemité architektury se zdmi a okny, s metafyzickou tektonikou a tvůrčí hrou s historickými citacemi a jejich reminiscencemi, jak je dříve reprezentovaly slohy gotika, baroko či kubismus. Na spojení hemisfér již od roku 1965 usilovně pracovali Ivo Loos a Jindřich Malátek, ke kterým se přidal v roce 1967 Václav Aulický. 1969 se paralelně dali dohromady Jan Línek s Vlado Milunićem, kteří se osamostatnili od Karla Pragera setrvávajícího na modernistické pozici. 1969 vznikla i Školka SIAL na Jedlové pod vedením Miroslava Masáka a Karla Hubáčka, kde mmj. Emil Přikryl navrhl známou vilu režisérky Věry Chytilové. Díky všem osvíceným tvůrčím osobnostem druhé poloviny 60. let se rozjela nová generační vlna, která definovala na příštích dvacet husákovských let disentní tvář současné české zápaďácké architektury široce rozkročené od hitech po tradicionalismus, později nazvané Charlesem Jencksem a Jean-François Lyotardem postmodernismus, reprezentující odpor k dosavadní poválečné monstróznosti, bezohlednosti a uniformitě a zdůrazňující pluralitu přirozených jazykových her, jak vše dříve správně založili Louis Kahn, Jane Jacobs, Robert Venturi, James Stirling a plejáda mnoha dalších originálních autorů.

A druhá věc. Otevřelo se mi autobiografické okno vzpomínek z naší spolupráce v letech 1992-95 v podkrovním ateliéru na Jungmannově náměstí se vchodem stylově hned u kubistické lampy od Emila Králíčka z roku 1913. V ateliéru Michalem vybudovaném v roce 1969 místo skladu v barevném duchu jak z filmu Yellow Submarine od Beatles z roku 1968 s Flower Power animací od Heinze Edelmanna, českého Němce původem z Ústí nad Labem. Nebudu teď už dál citovat z knihy Jakuba Potůčka, kterého je nejlépe přečíst a nakoukat na jeden zátah. Zavzpomínám, jakou shodou okolností jsem se k architektu Sborwitzovi dostal, na čem jsem měl čest se podílet, co jsem se naučil a jak to celé jeho pojetí a dílo vidím z perspektivy o generaci mladšího architekta.

Shoda okolností

Nemyslím, že to byla náhoda. Zpětně viděno je vše logické. Jako dítě z vědecké rodiny jsem měl vždy tendenci architekturu zkoumat a hledat její zdroje. Táta, Robert Vích, který v Československé akademii věd v Ústavu radiotechniky a elektroniky vedl výzkum analýzy a syntézy řeči, díky kterému tehdy i četli a mluvili počítače česky, byl pracovně dva roky 1987-8 ve Frankfurtu n.Mohanem, kam jsem měl možnost na dva týdny za ním vyjet a seznámit se s aktuální architekturou v západním Německu. Zažít domy Richarda Meiera a Jamese Stirlinga bylo pro mne směrodatné. Normalizovaná Fakulta architektury ČVUT k objevování nových horizontů bohužel v 80. letech moc neinklinovala, disentní postmodernismus se v ateliérech neučil, jen jsme jej sami někteří studovali ze zahraničních časopisů. Čestnou výjimku potvrzující pravidlo tvořila dvojice teoretiků Jiří Ševčík a Petr Urlich. Tehdejší nepochopení zásadních pozitivních přínosů postmodernismu je patrné dodnes. V roce 1989 vznikla tzv. Zlatá škola architektury, kde bylo možné se formou přednášek a konzultací potkat mimo školu s invenčními architekty z praxe, kteří prezentovali své práce. Zde to byla právě Alena Šrámková, která uměla ve vší lapidárnosti sdělit, co je pro návrh domu důležité.

Pamatuji si, jak popisovala principy formování Nové haly Hlavního nádraží, domu ČKD na Můstku nebo návrh Tuzexu na Karlově náměstí. Měla dar formulovat jednoduché zastřešující odpovědi na komplexní otázky, což se projevilo i při zakládání České komory architektů, kde se stala díky své přirozené autoritě první prezidentkou. Když jsem po prázdninách 1990 hledal ateliér pro svůj diplomní ročník a zjistil, že lze studovat u Šrámkové, bylo rozhodnuto. Po diplomu mi nabídla, že bych mohl u ní, až bude mít vlastní projekční ateliér, nastoupil na praxi, ale že do té doby bych mohl pracovat v SUDOPu. Jenže na vernisáži Johna Hejduka na Hradě mne oslovil Ladislav Lábus, že finišují s Josefem Pleskotem a Radkem Lampou urbanistickou studii na Černý most, tak jsem pracoval na konci roku 1991 měsíc u nich v Holešovicích. Když práce skončila, tak mne doporučili k Michalu Sborwitzovi a tam jsem od února 1992 zakotvil na úžasné tři roky. Na místo u Šrámkové nastoupil místo mne za rok spolužák Tomáš Koumar, který tam vydržel 25 let. Došlo mi, že česká architektonická scéna byla tou dobou díky specifické situaci poměrně semknutá a že tu invenčně progresivní část tvořily řádově desítky originálních architektů, kteří se znali a více či méně spolupracovali.

Na čem jsme pracovali

Práce byla pestrá a zajímavá. Spolupracoval jsem na rekonstrukci Muzea umění Olomouc, tj. na horních podlažích trojlodí a podkroví s nově otevřenou vyhlídkou ve věži, včetně mobiliáře a interiéru kavárny Cafe´87 dokončených v roce 1995. Spolupracoval jsem na regulačním plánu centra Kladna. Na rekonstrukci Komořanského zámku, konkrétně na interiéru patra s kancelářemi meteorologů. Na interiéru restaurace U svatého Huberta v Českých Velenicích. V roce 1995 se realizoval i interiér šatny, WC a vestibulu v budově Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Výborné byly studie pro Pražský hrad na Richterovu vilu a na východní vstup do Hradu, kde jsem měl možnost se potkat s Miroslavem Masákem, Bořkem Šípkem, Eliškou Fučíkovou a Zdeňkem Lukešem. Inspirativní byla soutěž na rekonstrukci a dostavbu Nového probošství, kde jsme symetricky dostavěli holý štít sousedního domu s vyhlídkovou terasou na střeše a s obnovenou parkánovou cestou podél hradeb. Z té jsem měl radost a dodnes je mi líto, že se tento důvtipný návrh nerealizoval. Účastnili jsme se i soutěže na administrativní centrum Gemo v Olomouci. V létě 1992 jsem stihl samostatně obeslat soutěž bobisticky organickým palácem Myslbek v Praze na Příkopech, kde mi byl Michal vlídným konzultantem. Zpětně myslím, že mne k novému pojetí v mnohém sám svým způsobem inspiroval.

Co jsem se naučil

Bylo osvěžující se po letech studií dostat k realizacím a ke koncepční práci, kdy se přemýšlení o smysluplnosti a kontextu věnovala prvořadá pozornost. Na rozdíl od Aleny Šrámkové, která nás na škole držela ve své pověstné přísné „normálnosti a obyčejnosti“, kde se člověk občas cítil v pravoúhlém rastru kachliček pedanticky skřípnutý, byla spolupráce s Michalem Sborwitzem ležérně nenucená, kdy se postupným obkružováním tématu a drnkáním na jeho struny došlo k lehce poetické formě, která držela pohromadě právě svou nehranou přirozeností, která byla zakořeněna v okolní realitě, která nás inspirovala a se kterou jsme s chutí rezonovali. Když jsem Šrámkové na jaře 1992 omluvně říkal, že jsem si našel místo u Sborwitze, tak mi s úsměvem pogratulovala se slovy, že to byl její nejmilejší kolega, se kterým kdy pracovala, a že mi to upřímně přeje. Dodnes obdivuji Michalovy kresby, kde lapidárně zobrazuje celkové situace návrhu, které nejsou nepodobné kresbám Le Corbusiera, Leona Kriera, Michala Brixe nebo i vtipům Vladimíra Renčína a Michala Hrdého. Miluji jeho bubliny stromů a přirozeně organicky racionální logiku konceptů staveb. Těším se, až Jakub Potůček zpracuje kompletní publikaci, kde bude možné vidět celé Sborwitzovo životní dílo pěkně pohromadě, kde se z jednotlivých kousků poskládá celý obraz jeho laskavě vznešeně přirozeného světa.

Dílo Michala Sborwitze

Jako o 23 let a o generaci mladší architekt vlastně nemám k práci Michala Sborwitze žádný zásadní odstup, je mi osobně blízká, je mi srozumitelná a snadno se s ní identifikuji. Nesouhlasím, že by snad člověk „musel zapřít tvůrčího architekta“, jak si dal do svého kréda v úvodu knihy. Ano, dobré je nežvanit a nevymýšlet zbytečnosti, na které postmodernistická architektura v 90. letech pro svou bezuzdnost dojela a na které její ´slavní´ extrovertní protagonisté dodnes ujíždí jak opilí. Přirozeně introvertní charakter je mu praktickou pojistkou, kdy sám dobře ví, kdy se má zklidnit, ale i ví, kdy je správné a nutné upozornit na důležité skutečnosti charakteristické pro dané místo a čas, které je cílem a úkolem zahojit a zhodnotit. Jana a Jiří Ševčíkovi ve svém pokusu o typologii českého postmodernismu v časopise Umění a řemesla 4/1987 Michala Sborwitze uvedli jako příklad revivalu a postmoderního klasicismu s delší abstraktní fází. Když hledám přiléhavá slova popisující jeho styl, myslím, že na něj sedí termín „barokní funkcionalismus“, jak jsme se o tom tehdy i bavili, kdy logika provozu a logika krásné tradiční formy jsou spolu v harmonii a vzájemně se posilují. Právě díky své přiměřenosti se, byť celoživotní postmodernista, vyhnul v 90. letech stylovému vyhoření a se samozřejmostí sobě vlastní dál pracoval na akupunkturních projektech i v době dnes již výrazově plochého neomodernismu a minimalismu. Posledních 20 let, které se nesou v duchu citlivých kontextuálních revitalizací veřejných prostranství, Krierova Nového urbanismu a pěšího města krátkých vzdálenosti, jmenujme zde pro ilustraci alespoň vzdušné Zámecké náměstí s amfiteátrem ve Velké Bystřici, nebo rekonstrukce historických budov barokní sýpky na regionální muzeum ve Slaném, pohádkové secesní Tančírny v Račím údolí, či olomoucké Müllerovy vily a kina Central, kde je opět mlčky nepřehlédnutelný, jak se mu dařilo po celou kariéru a jak o tom svědčí i čerstvá Státní cena Ministerstva kultury 2025 za přínos v oblasti architektury. Chápající dialektika barokního funkcionalismu pana architekta Michala Sborwitze je zřejmě obecnější nadčasová kvalita, než se může na první pohled zdát.

Zdroje:

Architekt Michal Sborwitz a Velká Bytřice

Sborwitz architekti

Cena Ministerstva kultury 2025 za architekturu

Brožura Ceny Ministerstva kultury 2025