Bobismus - vzpomínky na budoucnost po 33 letech

Letos v létě tomu bylo 33 let, kdy se zrodil manifest Bobismu. Psal se rok 1992, já byl čerstvý architekt po diplomu u Aleny Šrámkové a trávil svá praktikantská léta v ateliéru Michala Sborwitze, kde jsme pracovali na studiích pro Pražský hrad a na rekonstrukci Muzea umění Olomouc. Bylo mi 25 let, právě jsem se rozešel s první láskou a odjel s kamarádem na hřebenovku do Jasině, do kraje Nikoly Šuhaje na někdejší Podkarpatskou Rus. Nebe, stráně, ovce a koně, havrani a obavy z medvědů. Krása!

Bývalý student revolucionář se životem před sebou, nový svět, nová situace, nové pocity a všude svoboda až běhá mráz po zádech. Sen!

Bez závazků, bez koruny. Dnes už vím, že to byla tato neopakovatelná příležitost, kdy mi zjitřené emoce a otevřené vědomí nadiktovaly Bobismus – styl pro lidstvo 21. století. Duch, Sex, Permanentní revoluce!

Bylo to zjevení, stačilo si psát. Po letech jsem se pokoušel manifest ještě různě ladit a přepisovat, leč marně. Každým novým zásahem se text jen špinil a mrzačila jeho čistá romantická průzračnost. Michal měl pravdu, když mi tehdy říkal, co nevymyslíš do třiceti, už nevymyslíš. Zjevenou výzvu jsem přijal, po návratu z výletu jsem si pořídil své 1. soutěžní podmínky k veřejné architektonické soutěži na palác Myslbek v Praze Na Příkopech a své tvůrčí přetlaky jsem v soutěži úspěšně odventiloval. Michal Sborwitz měl pro mne pochopení, dal mi prostor - a čas od času i dobrou radu, když jsem ztrácel jistotu. Ideální!

Porota si mého návrhu samozřejmě nevšimla, tou dobou se řešil nástup neomoderny, vyhrálo co vyhrálo, Hölzel a Kerel, vytěžení pozemku, zalomená nízká pasáž, nesrozumitelné fasády, popření osy na Týnský chrám. Mně bylo jasné, že se pohybuji na tu dobu v krajně vizionářské poloze cílené do příštího století, tak jsem to bral s nadhledem. Práci mi k mé radosti pochválilo pár kamarádů a velkým překvapením bylo, že si jí tehdy všiml i známý historik architektury Rostislav Švácha a ve své recenzi v Architektu můj návrh pochválil spolu s prací týmů Šrámková, Kupka a ADNS. Byl jsem z toho zaskočený, že jsem mu nestihl ani poděkovat a odebral se na civilní službu do ústavu pro nevidomé a mentálně postižené na Strahov na Palatu. Neználek ve Slunečním městě…

Bobismus, krásný sloh, jsem používal prakticky ve všech dalších soutěžích, ale jak čas běžel, chladný neomodernismus a přísnost v Česku vítězily a já se ocitl na začátku 21. století ve spektru na tu dobu stále příliš progresivních názorů v alternativě na hranici organické architektury, ekologie a tradicionalismu, k čemuž jsem se hrdě hlásil a hlásím. Klienti, pro které jsem stavěl vily, z této originality měli a mají radost a často se svou participací na projektu přirozeně osobně propojili se svým domem. Co více si přát?

K zajímavému oživení myšlenky bobismu došlo, když jsem se v roce 2002 seznámil se sochařem Peterem Balharem. Stejná generace, podobné zážitky a touhy - víra a krása, hluboká opodstatněnost a osudovost životních principů. Jéé, aach a hehe, jak říkal Július Satinský, život se skládá ze třech základních citoslovcí. Jéé – údiv z neznámého, aach - vzrušení z odkrývání skrytého, hehe – radost z odhalení a pochopení. Smál jsem se, když jsem u Petera na chalupě v Bílých Karpatech viděl jeho kachlová kamna od Igora Kaplána z roku 1991.  Estetika je paralelní jev, lidé přemýšlející o podobných věcech mají podobné myšlenky. Umění je řeč ideálů.

S gustem jsme společně obeslali v roce 2010 soutěž na novou Novou scénu. Byla to demonstrace chuti vrátit na Národní třídu v Praze eleganci a suverenitu kulturního velkoměsta, živého parteru a stylového divadla v duchu Nového cirkusu, atmosféru přirozenosti a svobody. Národní divadlo ale přes prvotní proklamace odvahu k radikální změně tváře Pragerovy Nové scény nenašlo. Situace je zabetonovaná. Památková péče chrání neforemný pozdní socialistický brutalismus z doby, kdy civilizovaný svět již vzýval hitech a postmodernimus. Neuvědomuje si, že tím zároveň definuje vzor pro nové neobrutalisty, kteří pokračují v desurbanismu 50. let, budují obří monofunkční karteziánské stavby bez oken a parteru a nadále bezostyšně boří město.

V roce 2012 jsme se zúčastnili Soutěže na rozhlednu na Kelčském Javorníku, kde jsme parafrázovali dřevěnou karpatskou a valašskou architekturu.

Osvěžující pro mne bylo, když manifest Bobismu v roce 2013, po dvaceti letech publikovali historici a teoretici architektury Jiří Ševčík a Monika Mitášová ve své antologii Česká a slovenská architektura 1971 – 2011. Jako jedinou ilustraci v celé knize.

V roce 2014 jsme se s Peterem Balharem zůčastnili soutěže na revitalizaci Malostranského náměstí, které jsme chtěli zklidnit, ozelenit a navrátit mu symboliku a historicky vrstevnaté významy. Ale vyhrály návrhy, které kácely jediný strom na náměstí. V roce 2016 jsem obeslal soutěž na radnici Prahy 7 a spolu se Zdeňkem Skálou i soutěž na pražský mobiliář a v roce 2021 Fontánu do Vysočan.

V roce 2015, v sedmém roce vleklé ekonomické krize, jsem z regeneračních důvodů sepsal a Peter Balhar ilustroval 21dílné urbodrama Náměstí Sametové Revoluce, kde je shrnuta desetiletá zkušenost mé architektonicko-urbanistické publicistiky, aktivismu a postupného probouzení občanské pospolitosti. Zde má dvě vlastní kapitoly i Vlado Milunić, se kterým jsme se v roce 2009 s historikem architektury Martinem Horáčkem spřátelili a v jeho ateliéru V Jámě v centru Prahy každoročně organizovali Besedy Revue Beau!, které jsme přepisovali a publikovali online. Náměstí Sametové Revoluce vyšlo 2018 knižně v nakladatelství Togga a já se díky mé angažovanosti stal zastupitelem v Praze 1.

V roce 1992 ve svých 25 letech jsem pevně věřil, že s příchodem svobody a nového tisíciletí si lidé přirozeně začnou vážit svých domů a měst, která budou považovat za samozřejmou součást sebe samých, za svůj domov a chloubu. Jako termiti svá termitiště. Dnes, ve svých bezmála 60 letech, se stále marně těším, že až bude vypsána 9. soutěž na srdce města - Staroměstskou radnici, tak konečně zvítězí projekty reprezentující ztracenou kompatibilitu s městem. Přirozený materiál, řemeslo, rytmus domů a oken, génius loci a radost živé vize. Jak vidíte, romantik idealista, jak zákon káže!

Když jsme o dostavbě radnice v březnu 2020 zorganizovali konferenci u primátora Hřiba, kde jsme se všichni shodli, že by zde byl ideální univerzální radniční sál, přišla pandemie a ruská agrese. A na dostavbu se zapomnělo. Dezinformace, krize hodnot a ztráta orientace.

Tak mne napadá, nejsou všechny ty pohromy logickým důsledkem globálně civilizačního ustrnutí a opakování chyb minulosti, že jsme z vlastní nejistoty a zakonzervování ztratili akceschopnost a zapomněli spolu mluvit, snít a mít přirozené zdravé vize budoucnosti? Vždyť už sen o trvale udržitelné globální vesnici a konurbacích malých měst krátkých vzdáleností, kde je vše blízko a srozumitelné, byl na dobré cestě. Kde se to zaseklo, i v naší Matce měst, že tu opět rostou nelidská apokalyptická monstra, jak za normalizace? Přátelé, přiznejme si, že to není normální.

Poslední roky mne mé inspirativní múzy a kreativní touhy vedou sem:

Srovnej:

1. David Brooks: Bobos. Nová americká elita a její styl, nakl. Dokořán, 2001. ukázka (pdf. 236KB)

2. Michael Reynolds a Earthship Biotecture www.earthship.com

3. Urbodrama Náměstí Sametové Revoluce, Peter Balhar, Tomáš Vích, nakl. Togga, 2018

4. Bobismus – vzpomínky na budoucnost, Archiweb, 2011