Léon Krier a současný svět

Pro připomenutí, co ve vší stručnosti říká AI:

Léon Krier (1946-2025) byl lucemburský architekt, urbanista a teoretik architektury, známý svým vlivem na hnutí Nový urbanismus a svou kritikou moderní architektury. Byl klíčovou postavou v obhajobě tradičních městských modelů a tradiční evropské architektury. Jeho nejznámějším projektem je návrh čtvrti Poundbury v Dorchesteru v Anglii, na kterém spolupracoval s princem Charlesem.

Pojďme se pokusit v kostce shrnout, v čem že je jeho hlavní přínos a genialita. Jsou to především skvělé, přesné ilustrace, které nás učí rozumět zdravému a krásnému městu a které heslovitě zformovaly principy Nového urbanismu. Zcela nejzásadnější je pravděpodobně hned tato ilustrace, která vyšla už v roce 2001 i v českém překladu jeho knihy „Architektura - volba nebo osud“, kde navázal na knihu „Smrt a život amerických velkoměst“ od pionýrky Nového urbanismu Jane Jacobs z roku 1961. Obrázek pár tahy znázorňuje A. dopravní a B. kulturní hlediska, která se fenomenálně zjevila a posledních padesát let postupně nabírají na své principiální obecné směroplatnosti.

A. dopravní pohled říká, že příliš velké monocentrické městské aglomerace z principu nefungují, neboť než se dostanete, a vlastně libovolnou dopravou, z domova do práce a zpět, přijdete o X hodin života každý den. Mamutí nárok na nutnou dopravní obslužnost velkoměst je důvod a prapříčina, proč provozně fyzicky nefungují a jsou svým způsobem zhoubnou nádorovou mutací velkého procenta měst na planetě Zemi. Je pozoruhodné, že naše dvojnohost a předurčenost ke vzpřímené chůzi je zároveň i podmínkou, že naše městské čtvrti, pokud mají být zdravé a životaschopné, prostě nemohou být o moc násobně větší než zhruba 1km2, což je vzdálenost, kdy vše máme „kousek“ a je to i rozměr jednotlivých soběstačných spádových oblastí. Z této velikostní jednotky vznikl v průběhu let i ten známý pojem deseti či patnáctiminutového města, který znamená, že prostě existují určité základní zdravé rozměry, které je praktické ve vlastním zájmu ctít. Z A. vyplývá i B.

B. kulturní civilizační pohled nás v důsledku objevu základní velikostní jednotky předurčuje k tomu, že lidé žijí v časoprostorově omezených komunitách, které spolu vytváří typické a originální charaktery daných míst, které mají své neopakovatelné kouzlo, zvyky, chutě, vůně a specifickou poezii, která nás spojuje i odlišuje a je zdrojem naší individuální identity. Tím, že jsme během posledních padesáti let celosvětově odzkoušeli slepou uličku monocentrických velkoměst, došlo v důsledku i ke krachu projektu globálně uniformního modernismu. Ve formě uspořádání městských lidských společenství dochází od 70. let 20. století k přerodu mnohamilionových monocentrických velkoměst na polycentrické federace a konglomerace s vlastními samosprávami, které si vyjednávají komunikační spojení se svými sousedy. Ukazuje se, že lidstvo, pokud si nechce dělat samo sobě zbytečně násilí, je „nově“ osudově fyzicky předurčeno k tradičnímu bydlení v menších pěších městech, kde je vše za rohem a kde se všichni minimálně od vidění znají a kde má vše přirozené rozměry a srozumitelný předmoderně postmoderní řád.

Ano, nejvlivnějším inspirátorem současné architektury nejsou dle všeho Frank Gehry a Zaha Hadid s jejich rozsáhlými realizacemi po celém světě. Je jím Léon Krier a jeho důvtipné ilustrace Nového urbanismu postavené na respektu ke zdravému lidskému měřítku a celkové harmonii našich měst.