Článek
Luboš Palata
Argo, 2024, 212 stran
Většina českých čtenářů jistě už od začátku 90. let Luboše Palatu zaregistrovala jako válečného zpravodaje z Gruzie a Jugoslávie a později i jako zasvěceného komentátora především středoevropského dění v řadě českých i zahraničních deníků, týdeníků, měsíčníků, rádií a televizí a držitele řady novinářských cen. Jeho články jsou čtivé a s přesahem k obecnějším úvahám sledujícím dlouhodobější cykly vývoje a umožňující pochopit souvislosti dění v širších horizontech.
Na svou beletristickou prvotinu Elbe si trpělivě počkal. A skvěle. Uzrála jak víno. Čte se jedním dechem. Luboš Palata je obratný spisovatel a výpravně v duchu Hrabala i Čapka lehce poeticky transcendentní text o jeho putování od pramene na Labské louce k moři až na ostrov Helgoland plyne jak voda, jak když máslo maže, jak když češe rákosí řeky, kraje, národa. Kniha je plastickou historickou exkurzí od nepaměti do dnes. Celá paměť vezdejší, dějiny národa velkého malého, jasnozřivého slepého, bohatého chudého. Vysoké a nízké v jednom hrnci informačního toku asociací. V tom asi spočívá zvláštnost knihy, není jen tisícikilometrovým cyklo-cesto-pisem o řece a krajině, ale v první řadě je souborem třiceti volně navazujících esejů a úvah o soužití Čechů a Němců, kteří zde v jednom povodí žijí spolu, vedle sebe a proti sobě. Jak kdy, jak kde a jak kdo. Někdy hladí, někdy řízne. Vtipně, smutně, láskyplně, mrazivě. V tom je hlavní krása knihy, není oslavně národovecká, ale popravdě národní, v čem se kdo jak vyznáme a nevyznáme, v čem jsme slabí i úžasní. Pro mne jako dítě česko-německých rodičů kniha roku. Objímání krajiny, času a lidí. Ve slovansky vesmírném kruhu. Válka? Smíření? … snad, Bůh ví.
Muzeum Karla Maye, str. 109
