Vnuk mi řekl, co slyší v noci od sousedů. Hned jsem musela zavolat dceři

Moje dcera má hodně práce a někdy jezdí i na služební cesty. V takových chvílích se o vnuka starám já. Jsou mu teprve čtyři roky a je to veselý, zvídavý kluk. Máme mezi sebou krásný vztah, takže u mě doma se cítí jako doma. Obvykle se hrajeme, čteme si pohádky a večer si společně dáme čaj. Usínání u mě zvládá bez problémů, nikdy neměl potíže se spánkem.

Jednoho večera jsme leželi v posteli a já mu četla pohádku. Už měl zavřené oči, ale najednou promluvil. Řekl mi, že od sousedů každou noc slyší divné zvuky. Nejprve jsem si myslela, že mluví o nějakém snu. Ale pak dodal, že to není sen, že to slyší pokaždé, když u mě spí.

Ptala jsem se ho, co přesně slyší. Řekl mi, že jsou to křiky a někdy i pláč. Říkal, že se mu to nelíbí a že ho to budí. Znělo to, jako by popisoval hádky nebo něco podobného. Bylo to od něj nečekaně konkrétní, protože děti v jeho věku si často věci domýšlejí. Jenže jeho vyprávění bylo až příliš jasné.

Znejistěla jsem. V domě sice nebydlím dlouho, ale se sousedy jsem vždy vycházela normálně. Nikdy jsem neslyšela nic, co by naznačovalo nějaký problém. Přesto jsem se nemohla ubránit strachu. Co když se opravdu děje něco vážného? Přemýšlela jsem, jestli vnuk nemá příliš živou fantazii, nebo jestli opravdu zaslechl něco, co já přes den nezachytím.

Byla jsem tak vyplašená, že jsem nevydržela a zavolala dceři. Popsala jsem jí, co mi vnuk řekl. Nejprve byla trochu skeptická, ale pak ji to také zneklidnilo. Dohodly jsme se, že příští dny zkusíme dát větší pozor. Ona sama se rozhodla, že se na to zeptá i vnuka, až s ním bude doma.

Další noc jsem už sama naslouchala. Dlouho bylo ticho, ale kolem půlnoci jsem skutečně slyšela hluk. Nebyly to jasné výkřiky, spíš tlumené hlasy a sem tam bouchání. Znělo to tak, že jsem nevěděla, jestli jde jen o hlučnější televizi, nebo o něco vážnějšího. Vzpomněla jsem si ale na vnukova slova a nebylo mi dobře.

S dcerou jsme se domluvily, že se nejprve pokusíme sousedy oslovit. Nebylo snadné o tom mluvit, protože člověk nechce hned obviňovat. Dcera proto zaklepala u nich na dveře pod záminkou, že se v noci špatně spí, protože je slyšet hluk. Reakce byla zvláštní, trochu nervózní a vyhýbavá. To nás znepokojilo ještě víc.

Dodnes nevím, co se tam opravdu děje. Hlasy už jsem slyšela ještě několikrát, ale nikdy ne tak jasně, abych mohla říct, že jde o hádku. Vnuk se o tom od té doby nezmínil, jen občas říká, že nechce spát u mě v pokoji, protože tam slyší hluk. To mě mrzí, protože jsem chtěla, aby u mě měl pocit bezpečí.

Každý večer, když jdu spát, si říkám, že musím být pozorná. Nechci nic zanedbat, ale zároveň nechci vyvolávat planý poplach. To, že mi to vnuk řekl, mi ale otevřelo oči. Už nikdy se na sousedské ticho nebudu dívat stejně jako dřív.