Článek
Před nějakým časem jsem si koupil kompletní dílo Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška a po několika měsících těch úctyhodných přes 650 stran i přečetl. Říkal jsem si, že když už doháním dluhy z mládí, tak bych se mohl vydat i do Lipnice nad Sázavou, kde slavný autor pobýval a bohužel v mladém věku i skonal. Lipnický hostinec u České koruny jak známo provozují potomci legendárního literáta a přímo v provozovně lze koupit i knihu s věnováním od pravnuka Martina Haška. Tak jsem si říkal, že vezmu svou knihu do batohu a pěkně ho na místě poprosím o věnování, a budu mít o zážitek více.
První pokus nevyšel
Nejdříve jsem zkusil štěstí hned po příjezdu. Vyrazil jsem do hostince na odpolední pivko a svačinku. V nabídce byl Haškův ležák, který jsem okusil a při té příležitosti se zeptal na možnost podepsání knihy. Ochotná číšnice se usmála, protože jsem měl štěstí na jeho přítomnost, a slíbila Martina Haška vyhledat. Po čase se ale vrátila a řekla mi, že teď to bohužel nejde, ale později by to nejspíš šlo. Tak jsem mezitím vyrazil prozkoumat Národní památník odposlechu situovaný v okolních zatopených lomech. Podle Mapy.com to měla být vycházka na dvě hodinky, nějakých pět až šest kilometrů.
Od pusy k vočím
Cesta k památníku je značená už v centru obce. Nejdříve se jde silnicí pod hradem a následně strmě dolů, ale u penzionu Panská obora si člověk musí vybrat, kam chce nejdříve jít. Já jsem to vzal pěkně do kopce k reliéfu Ústa pravdy, který je vytesán na druhé straně lomu. Voda pokrytá žabincem dotvářela zelenost celého prostředí. Ocenil jsem nepřítomnost turistů a s tím spojený klid pro vnímání celého prostoru. Opravdu jde o krásné místo k odpočinku a posezení.
Ústa pravdy mezi listím a žabincem
Jako další cíl jsem zvolil nejvzdálenější Zlatý voči, kam se musí jít z kopce a potom pokračovat přes silnici a dále po cestě mezi rybníky. Zde už turisté chodili, ale naštěstí to neplašilo volavku, kterou bylo možné pozorovat na hladině Prostředního rybníka. Zlatý voči jsou na nižším kraji lomu, což láká k přiblížení a odvážnější i sestupu až k reliéfu, patrně vyzkoušet si, zda koule v jednom oku je skutečně otočná. Ale já si vystačil s pozorováním a obhlídkou ryb, které se čas od času vynořovaly z poklidné hladiny.
Zlatý voči s otočnou koulí v levém oku
Tam, kde kde stěna má ucho
Zbývalo se vrátit zpět a vydat se vzhůru k poslednímu dílu cyklu, kterým je Bretschneiderovo ucho, pojmenované mimochodem podle tajného policisty z výše uvedeného románu o Švejkovi. Tohle místo mi přišlo nejmalebnější, což je snad z fotografie trochu poznat. Asi proto jsem zde potkal vůbec nejvíce návštěvníků, a hned dvakrát se mě někdo vyptával na cestu. Tím, že už jsem stihl celý památník projít, tak jsem naštěstí s orientací poradit mohl.
Bretschneidrovo ucho nazvané podle rakouského strážníka z románu Jaroslava Haška
Druhý pokus
Takže jsem se vrátil zase na začátek do hostince a podruhé si objednal nápoj v hostinci. S nadějí jsem vzhlížel k obsluhující paní, ale brzy jsem se dozvěděl, že tento den mám prostě smůlu. Ani můj druhý pokus o podpis s věnováním nevyšel a na další už jsem bohužel neměl čas. Tak snad někdy jindy …
