Článek
Ke splnění krkonošské mise 32vrcholu.cz mi zbývalo navštívit posledních 11 míst. Pečlivě jsem vše rozplánoval a vyšlo mi, že to jde zvládnout za sobotu a neděli. Neb zima v horách přichází nečekaně a sníh s ledem mohou komplikovat situaci, zdálo se být vhodné využít jeden z prvních říjnových víkendů. Předpověď nebyla sice nic moc, ale říkal jsem si, že aspoň na kopcích budu sám, v boudách bude všude volno a já jako platící zákazník budu všude král.
Nejsme z cukru
Zajímavé je, že si to myslelo více lidí, protože když jsem stoupal v sobotu před polednem ve stále hustším štrůdlu lidí z Pomezních bud na Sněžku, tak se o tom všichni kolem bavili. Až debatu rázně utnul jeden chlapík: „Přece nejsme z cukru, ne?“, reagoval na poznámky, proč v dešti, větru a za minimální viditelnosti žene rodinu na tak náročný výstup, na jehož konci nebude žádoucí odměna typu unikátního dalekého výhledu. V tu dobu já už měl za sebou Svorovou horu (1411 m). Po Sněžce (1603 m), kde se v nacpané Poštovně Anežka sotva dalo převléci, v mém sobotním pochodu následovala bývalá Obří bouda na úpatí Sněžky (1391 m), kde ale tak fučelo, že nemělo smysl se vůbec zdržovat.
Turisty láká jen Sněžka a okolí
Od tohoto místa šel počet pochodujících turistů prudce dolů a v dalších několika hodinách, stejně jako v neděli, jsem jich napočítal sotva pár desítek. Takže jsem už osamoceně pádil k Luční boudě, kde jsem využil pohostinnosti k zahřátí, občerstvení, doplnění tekutin a částečnému vysušení oblečení. Zbývalo překonat hřeben na cestě k Výrovce a nezapomenout se vyfotit na vyhlídce nad Výrovkou (1378 m) a stejně jako všude jinde ten den si představovat, jak by to asi vypadalo, kdyby nebyla mlha.
Pohádkový Modrý důl
Od Výrovky jsem směřoval kolem Richtrovek prudce dolů do Modrého dolu (1030 m), což je kouzelné a trochu osamocené místo, a do už o poznání rušnějšího Obřího dolu (995 m). A pro sobotu bylo splněno, takže zbývaly jen radosti, třeba zasloužená návštěva Peckého pivovaru, kde jim naštěstí nevadilo, že kolik tekutin jsem vypil, tak tolik ze mě odkapalo z ponča, batohu, kalhot a bot. Večer a noc jsem přečkal v hostelu Klondike, což je punkově-skromné prostředí, ale je to zase pár kroků do klubu ve stejné budově. A já jsem měl štěstí na setkání s legendami českého sportu - snowboardistou Martinem Černíkem a bikerem Michalem Márošim. Při vyprávění o jejich divokých začátcích jsem v publiku málem smíchy spadl ze židle.
Bramberk po svých
A zbývalo poslední kvinteto v čele s nejnáročnější rozhlednou na Hnědém vrchu (1205 m). V neděli ráno ještě nepršelo, ale jinak bylo vše při starém. Vrcholový kopec neboli Bramberk jsem šel po sjezdovce a celkem od ubytování nahoru to zvládl za zhruba hodinu, což obnášelo kolem 440 výškový metrů. A nebylo to poprvé, před lety jsem to šlapal dokonce v lyžácích a s lyžemi na ramenou, to ale s odstupem času fakt nechápu. Další v řadě byla Slatinná stráň (1153 m) nad Pražskou boudou, což bylo snad nejsmutnější místo z celé mise - ani výhled, ani označení, ani přístřešek.
Perla leží na Černé hoře
Zato hned další místo v plánu - Černohorské rašeliniště s vyhlídkou (1200 m) - je skutečným skvostem Krkonoš, kam se určitě hodlám ještě vydat za příhodnějšího počasí. I když v dešti a mlze to mělo také něco do sebe, zvlášť pokud člověk má v oblibě severské ponuré detektivky. Malou ochutnávku nabízí přiložené video.
Poslední v řadě byly Černá hora (1300 m) a Rozhledna Černá Bouda (1254 m), kde sice vzhledem k podmínkám chyběla panoramata, ale člověk si musí umět vážit i maličkostí, takže jsem o to více ocenil nový neklouzavý turistický chodník postavený z materiálu po vzoru severských zemí.
Suma sumárum
Výzvy jako jsou 32 vrcholů mohu všem milovníkům hor a výletů do kopců vřele doporučit. Já díky tomu poznal mnoho nových krásných míst, jako jsou třeba Ptačí kámen nebo Janova skála, s chutí a energií si opět vyšlápl na nejoblíbenější místa Krkonoš (Vosecká bouda, Pančavský vodopád, Dívčí kameny, Zlaté návrší). Ale největším objevem letošního roku je pro mě Černohorské rašeliniště s krásnými dřevěnými chodníky a jedinečnou atmosférou. Už se těším na další setkání s místním horským kosem nebo-li Turkem.
Na Sněžce v dešti , mlze a větru
