Článek
Co se ve skutečnosti na ukrajinské frontě děje moc nevíme. Na jednu stranu ruská propaganda, na druhou stranu tuhá, ale pochopitelná vojenská cenzura ze strany Ukrajiny. Protože samozřejmě objektivní zprávy hltají nejen fandové Ukrajiny, ale také zpravodajci nepřítele. Informační mlha o válce (anglicky se tomu říká „fog of war) je zbraní, která pomáhá Ukrajině.
Vojenské úspěchy nelze měřit jen vlajkami na mapách. Jde hlavně o vyčerpání bojujících stran, o jejich ztráty a tenčící se zdroje. K tomu nepotřebujete za každou cenu epické a spektakulární pohyby armád. Vzpomeňte na první světovou válku, kdy se prakticky válčilo na jedné linii na mapě, a to dlouhé čtyři roky, a když se fronta pohnula směrem k Německu, to najednou zkolabovalo.
Vysoce mobilní války, které známe z pozdějších období, byly pak důsledkem spíše technologického vývoje, který to umožňoval, než výrazem nějaké válečné zákonitosti.
Při vědomí toho všeho je však možné konstatovat, že ukrajinská ofenzíva se nevyvíjí tempem, ve které všichni doufali, což ostatně připustil i prezident Zelenský. Přiznat si to není podlehnutí ruské propagandě, ani podlehnutí neinformovaném amatérismu. Ovšem je potřeba věci hodnotit opatrně a střízlivě.
Je naprosto evidentní, že se 8.6. Ukrajinci pokusili o masivní obrněný útok tanky Leopard 2 a bojovými vozidly Bradley, který Rusové zastavili velkou palebnou silou a Ukrajinci přišli o 7 Leopardy a 17 vozidel Bradley.
To je špatná zpráva. A teď dvě dobré. Ukrajinci rozhodně neudělali tu chybu jako Němci v roce 1943 u Kurska. (Důrazně upozorňuji na to, že ukrajinskou a německou situaci srovnávám jen a pouze z důvodu taktické podobnosti na frontě, není to žádný politický, ani ideologický nebo morální jinotaj, a kdo by to tak chápal, chápe to špatně). Němci se rozhodli zvrátit postup Rusů a provedli protiútok, na který však byla Rudá armáda dobře připravena, ale nacistické vedení to neakceptovalo a vrhalo stále další a další obrněné formace proti ruské frontě, což skončilo vyhlazením celých divizí a strategickou prohrou třetí říše.
Ukrajinci tuhle hloupost rozhodně neudělali, a když zjistili, že řízný úder západní vojenskou technikou nevyšel, ihned ho zastavili a zkoušejí to jinak. Jak, to nikdo neví, viz úvod článku. Ukrajinská ofenzíva se tedy rozhodně nevyvíjí jako bitva u Kurska, v což možná Rusové doufali, a to je dobře, i když se vlaječky na mapách nehýbou.
Další dobrou zprávou je fakt, že i kdyby Ukrajinci nenalezli recept na prolomení ruské obrany, neznamenalo by to jejich prohru, nebo dokonce možnost, že by se Rusové vrhli do dalšího dobývání Ukrajiny s cílem definitivně Ukrajinu prorazit. Je bezpečné prohlásit, že Rusové už válku na Ukrajině nikdy nevyhrají. Teď se řeší to, jestli ji vyhraje Ukrajina. V nejhorším případě by válka mohla skončit na současných pozicích, což si ale samozřejmě na ukrajinské straně a doufejme, že ani na straně Západu nikdo nepřipouští a je to dobře. Ale právě v tento konec právě teď Putin pravděpodobně doufá. To je nejvíc, čeho je schopen na Ukrajině dosáhnout.
Ukrajinské potíže s vyháněním Rusů z Ukrajiny však rozhodně nejsou důkazem toho, že by Ukrajinci bojovali špatně. Jejich heroický a epický boj za svobodu vstupuje do dějin lidstva, mezi nejlegendárnější války proti nepřátelským invazím, jak je z dějin známe.
Nejsou ani důkazem toho, že by ukrajinské vedení a velení bylo nekompetentní. Naopak ukrajinské vedení a velení s prostředky a možnostmi, které má, řídí tuto válku, jak nejlépe se dá, a zasluhuje si náš obdiv. Samozřejmě, čím blíže jste válce, tím více vidíte nějaké nedostatky, ale to je prostě normální, jde o lidi, ne o bohy olympské.
Nejsou ani důkazem toho, že by Ukrajina byla padlý stát (failed state) nebo ne-suverénní národ. To je samozřejmě nesmysl největší.
Samozřejmě Ukrajina je závislá na západní pomoci a dodávkách zbraní, ale není to výrazem její ne-suverenity, jak říká Orbán. Takové řečí jsou k Ukrajině krajně nespravedlivé. Ukrajina je závislá na západní pomoci proto, že je zkrátka menším státem, s menším počtem obyvatel, s menšími zdroji a menším územím než Rusko. Je to prostě David proti Goliášovi, i když se zdá, že Goliáš je čím dál tím víc obr na hliněných nohou. Lidé jako Orbán jsou jako čumilové, kteří sledují přepadení drobné dívky stokilovým svalovcem, které když někdo přispěchá na pomoc, tak se jí vysmějí, že se o sebe neumí postarat. V běžném životě absurdní, v mezinárodní politice normální, ale není to žádná ostuda. Ostuda je spíš to, že jaderná velmoc Rusko musí spoléhat na dodávky zbraní z Íránu.
Samozřejmě, že ukrajinské potíže s vyháněním Rusů jsou dány právě touto nerovností, kterou se snažíme pomocí Ukrajině alespoň částečně napravit.
Pokud opustíme metafory a podíváme se na to více vojensky, je situace asi následující. Ukrajina měla menší armádu a horší výzbroj než Rusko. Ukrajina ve velké mobilizovala a dostala zbraně ze Západu, bylo jich méně, ale byly většinou kvalitnější. Rusko mělo větší armádu a lépe vybavenou, ale na Ukrajině mělo krvavé ztráty a přišlo o mnoho techniky a většina jeho zbraní západní kvality ani tak nedosahuje.
Výsledkem je vyrovnání sil. Co se týče velikosti ukrajinských sil a expediční armády útočníka. A je to vyrovnaní i v tom, čemu se říká palebná síla. Tedy v tom jakém množství a s jakou účinností je schopná jedna strana střílet na druhou. Palebná síla je strašně důležitá, protože i menší armáda velkou palebnou silou dokáže porazit silnějšího protivníka.
Ukrajinci početní převahu, ani převahu v palebné síle nad Rusy prostě nemají. Což, když jste chytří a šikovní jako Ukrajinci, tak v obraně to ještě celkem jde. Ale útočit bez toho je téměř nemožné.
Otázka je, jestli si to západní veřejnost, tedy i my uvědomujeme. Jestli si uvědomujeme, že je možné se bránit přesile, ale nemožné útočit na stejně silného nebo silnějšího protivníka.
Jsme z historie posledních desetiletí zvyklí na to, že západní technika s úžasnou palebnou silou nemá na bojišti konkurenci, ale je to tím, že se dlouhá desetiletí bojovalo vždy proti slabšímu nepříteli s primitivními zbraněmi, proti partyzánům nebo teroristům nebo armádám rozvojových zemí, které byly často vyzbrojené sovětskou technikou, ale ne tou nejmodernější, a zaostávaly ve výcviku a schopnostech ji využít. Války se vyhrávaly a prohrávaly spíš z politických důvodů, ne z vojenských.
Veřejnost by si měla uvědomit, že na Ukrajině to neplatí a že čemu je z vojenského hlediska válka na Ukrajině nejvíce podobá, je ta druhá světová, a že Rusko je něco jako tehdejší Německo. Disponuje totiž plným spektrem všech druhů zbraní - od transportérů až po střely s plochou dráhou letu. Sice různé kvality, ale má je. A i to Německo nakonec bylo poraženo početní a palebnou převahou spojenců s masivní leteckou podporou a nic z toho Ukrajina nemá.
Pokud chceme, aby Ukrajina skutečně vyhrála a ne jen neprohrála, můžeme buď doufat, že Ukrajinci vynaleznou něco, co se příčí dosavadní vojenské historii a všem poznatkům vojenských teoretiků a porazí Rusy bez početní a palebné převahy, anebo se musíme jako Západ postarat právě o tu palebnou převahu a dodat Ukrajině další velké množství mocných zbraní.
Tomu brání dvě věci. Jednak nesmyslné omezení, které si politici Západu stanovili, a to nedodávat Ukrajině příliš výkonné zbraně, které by údajně mohly Rusko naštvat tak, že by válku dál eskalovalo. Což samozřejmě postrádá logiku, protože Rusko žádné prostředky vyjma jaderných zbraní k eskalaci už nemá a použít jaderné zbraně se ve skutečnosti bojí.
Další věc jsou výrobní kapacity západního zbrojního průmyslu. To je problém, který se prostě momentálně odstranit rychle nedá. Ale Západ by s tím měl počítat a měl by přestat Ukrajinu tlačit k rychlému vítězství. Naopak by se měl připravit na dlouhodobou podporu Ukrajiny. Své odhodlání by měl posilovat, nikoliv ho opouštět, jak se mnozí obávají.
Je potřeba politicky a občansky působit na politiky tak, aby odstranili omezení pro vývoz zbraní na Ukrajinu a svou podporu Ukrajině brali jako dlouhodobou a počítali ji na léta. Jen je třeba ten nátlak vyvíjet s rozmyslem a je potřeba dbát na to, aby se rozdíly mezi podporou Ukrajiny u jednotlivých států nestaly záminkou k rozhádaní se a narušení jednoty. To by pak bylo toto úsilí kontraproduktivní a výsledek by akorát potěšil Kreml.
A přesně o to teď jde. Když vojenská situace neumožňuje postoupit ani jedné straně, jde o to, kdo to déle vydrží. Prigožinova vzpoura ukázala, že i Rusko není tak pevné, jak nám jeho propaganda tvrdí. O Ukrajinu nemám strach, že by to vzdala. Musíme zabrat a vydržet hlavně my. Západ.
