Článek
Když poslanec Martin Exner během debaty v parlamentu o manželství pro všechny řekl, že souboj o práva LGBTQ menšiny je soubojem mezi západním a východním směřováním země, mnoho konzervativních odpůrců manželství pro všechny se urazilo a byla z toho taková menší aférka.
Jenže poslanec Exner má prostě pravdu.
Nepotřebujeme příliš investigativního talentu, abychom si uvědomili základní fakta. Ze zemí křesťanského civilizačního okruhu je to právě Rusko, kde je LGBTQ menšina nejvíce pronásledována a kriminalizována, homofobie je v podstatě součástí státní ideologie a je kodifikována v ruském právu. Pokud tedy brojíte proti právům sexuálních menšin, stojíte na stejné straně jako Rusko, ať se vám to líbí, nebo ne, ač s Ruskem nesouhlasíte ve všech jiných věcech. To je prostě fakt.
Všimněte si rovněž, že silná anti-LGBTQ hnutí, organizace a trendy vyrostly v posledních deseti letech a prakticky se časově překrývají s tím, čemu říkáme hybridní válka. Hybridní válka, kterou Rusko prokazatelně využívalo využívá k dosažení svých politických cílů.
A pak tady máme takové podivné spojenectví. Ne každý, kdo je proti manželství pro všechny a Istanbulské úmluvě, je proruský dezolát, ale každý proruský dezolát je proti manželství pro všechny a Istanbulské úmluvě. Ne každá strana a každý politik, který je proti manželství pro všechny a Istanbulské úmluvě, je proruský, ale každý proruský politik a strana jsou proti manželství pro všechny a Istanbulské úmluvě.
Situace je úplně jasná, když se podíváte na mapy, které zobrazují státy, které umožňují manželství pro všechny a schválily Istanbulskou úmluvu, a státy, které něco z toho nebo oboje odmítají. Je to jako by jste viděli mapu studené války.
Ostatně i slovenský publicista Samo Marec tvrdí, že otázka LGBTQ práv je kulturní zlom, který odděluje Východ a Západ.
Lidské sexualita nebo spíše sexuální identita prostě je bojištěm ruské hybridní války. Proruská dezinformační média neustále brojí proti „homosexualismu“ a Istanbulské úmluvě.
A pokud proti tomu nebrojí proruská média a organizace, tak proti tomu brojí zase organizace financované americkými konzervativci z okruhu trumpovské většiny americké republikánské strany. A jistě je jen náhoda, že právě tato politická síla je velmi smířlivá k Rusku.
Důvod, proč ruská propaganda a americké konzervativní kruhy vedou kulturní tažení proti právům sexuálních menšin, je jasný. Většinový volič se bojí změn a také se bojí o děti a rodinu. Všimněte si, že všichni ti homofobní politici, strany a organizace vidí „hrozbu homosexualismu“ jako hrozbu pro vaše děti. To zabírá i v tak přirozeným křesťanským konzervativismem nezatížené české společnosti. Ač jste věřící nebo ne, o své děti starost máte vždycky.
Je pravda, že sexuální menšiny na Západě měly dlouhé desítky let na svou emancipaci, které byla postupná, evoluční, takže si tamní většina měla čas na novou situaci zvyknout. Všimněte si, že s právy sexuálních menšin jsou v pohodě v takových zemích, jako jsou Irsko, Španělsko nebo dokonce Jižní Amerika, všechno tradiční katolické země.
U nás na Východě, kde Západ stále ještě „doháníme“, jsme na to měli poměrně méně času, takže některým lidem to přijde jako jakási nová sexuální revoluce. Tedy revoluce sexuálních menšin. A jsou z toho v šoku.
A obavy a šok jsou živnou půdou pro populisty a manipulátory. Je to proces, jehož svědkem jsem byl na vlastní oči. Po okupaci Krymu v roce 2014 se mnoho lidí mobilizovalo a společensky angažovalo. Vrcholem tohoto pnutí byla událost, která je už dnes téměř zapomenuta, protože pak se toho hodně stalo, ale která byla tehdy velmi důležitá. Byl to průjezd prvního amerického vojenského konvoje Českem v roce 2015. Proruské síly se tehdy proti tomu snažily vyvolat protesty, což rozhořčilo veřejnost tak, že Američany nakonec vítaly desítky tisíc lidí na silnicích po celé republice. Byl to jasný úder ruské propagandě. Ale co se stalo s tímto vzepětím naší společnosti? Přišla uprchlická krize a lidé, kteří se shodli na tom, že Rusko je zlo, se najednou začali hádat o uprchlíky. Část lidí se přestala o Rusko zajímat a začali se zabývat uprchlíky. I když se na proruskou stranu přidalo jen minimum lidí, pro velkou skupinu byli uprchlíci mnohem důležitější než to, co se děje mezi Ukrajinou a Ruskem, ačkoliv tady žádní uprchlíci nebyli. Pak se děly další věci. A pak přišel covid. A opět velká skupina přesvědčených demokratů spatřila v covidu jakési spiknutí a začali se více zabývat bojem proti rouškám a vakcínám a přestali řešit skutečnou hrozbu z Kremlu.
Samozřejmě, že plnohodnotná invaze na Ukrajinu v roce 2022 tyto rozdíly v prvním šoku otupila. Ale nerad bych zažil, aby se opakovala zase podobná historie. Protože vždycky to dopadne tak, že lidé, kteří souhlasí s narativem, co podporuje Rusko, se začnou zabývat tímto narativem a na svůj strach z Ruska ochotně zapomínají.
Znovu je potřeba zdůraznit, že ne každý odpůrce manželství pro všechny a Istanbulské úmluvy to dělá z vypočítavosti a touhy někým manipulovat. Že spousta lidí je bytostně přesvědčeno o tom, že je to špatně. Jenže prostě i tak stojí na straně Ruska, populistů a dezolátů. I když ne úmyslně a programově.
Pak je na každém, aby se s tím srovnal. Jestli je pro něj přednější jeho přesvědčení, že ostatní lidé se musí řídit tím, co on považuje za svaté, čímž ale prostě legitimizuje manipulativní homofobní propagandu, nebo je ochoten to překousnout, připustit, že se v západní Evropě ani po mnoha letech manželství pro všechny a adopcí homosexuály nic apokalyptického neděje, nechat domnělé hříchy ostatních na těch ostatních a umožnit společnosti, aby se zařadila do velké západoevropské tolerantní rodiny.
Já pevně věřím, že pro většinu slušných lidí je důležitější to druhé.
