Článek
Petr Pithart zveřejnil nedávno text s názvem „Zmatení pojmů. Kdo je progresivista a k čemu je dobrý liberál“. Je to důležitý text v době, kdy se k nám přes Orbána a Fica dostává strašení liberalismem jako něčím negativním, jako hrozbou pro „normální svět“. Toto strašení má samozřejmě svou inspiraci jednak u ruských nacionalistických ideologů typu Dugina, ale přichází také z druhé strany Atlantiku, od amerických konzervativců.
Pithart reaguje na tuto další vlnu populisticko-ideologických nesmyslů a vysvětluje veřejnosti, kdo je liberál. Dělá to poměrně dobře, jak je u něj zvykem.
Pithart správně definuje kdo je liberál. Upozorňuje na rozdíl mezi liberalismem politickým, liberalismem ekonomickým a libertariánstvím. Z Pithartova článku vyplývá, že liberalismus politický je užitečný a správný, kdežto liberalismus ekonomický a libertariánství jsou škodlivé.
K tomu je však nutno dodat, že existuje ještě americký pohled na liberalismus. V USA je liberalismus chápán jako levicovost a liberálové jako levičáci. Tento zjednodušený americký pohled se k nám dostal už před onou érou dezinformací a populismu, které jsme nyní svědky. Ačkoliv příliš velkou váhu tento narativ v naší společnosti nikdy neměl.
Ostatně, ani liberalismus politický ve smyslu, jak o něm mluvíme nyní, u nás nebyl příliš propagován a ve stylu klausovských devadesátých let byl u nás propagován zejména onen liberalismus ekonomický. Možná i to je důvodem proč mnozí čeští levičáci dělají tu chybu, že spojují liberalismus politický a liberalismus ekonomický a z tohoto důvodu stále ještě označují liberály za své nepřátele. Je to anachronismus a lze jen uvítat, že stále více umírněně levicových nebo centristických politiků se hlásí k politickém liberalismu.
Pithart říká, že liberální strany nikdy nevyhrávají volby, protože myšlenka dodržování pravidel a práva nestrhává davy. Není to tak úplně pravda. Jsou země, kde měly (Nizozemsko) nebo stále mají (Pobaltí) liberální strany na růžích ustláno, volby vyhrávají pravidelně a vedou vlády.
Generálně vzato, však má Pithart ve svém článku pravdu. Tedy až na jednu věc.
V hodnocení progresivismu. Pithart je skvělý liberální konzervativec, ale co se týče definice progresivismu zvítězil v něm právě onen konzervativec nad liberálem a podal to velmi zjednodušeně a v podstatě se jeho názor příliš neliší od názoru těch, kteří progresivismus používají jako strašáka. Pithart samozřejmě nechce strašit a ve svém textu se snaží lidem vysvětlit, že liberalismus a progresivismus jsou dvě různé záležitosti, které spolu nemusí souviset.
V tom má jistě pravdu. Ne každý liberál je progresivita a ne každý progresivita je liberál. Bohužel se Pithart při definici progresivismu zaměřil pouze na kulturní oblast, kde tvrdí, že progresivisté hledají jak hájit práva „stále nových a nových menšin, které vznikají během dnešní krize identity“.
To je omyl.
Za prvé. Pithart jako velmi ctihodný a liberální, ale přesto konzervativec starého střihu nechápe, že tady většinou nemáme tvorbu jakýchsi nových menšin. Že většina menšin, kterých se liberálové zastávají, tady byla vždy a od nepaměti, ale pouze většinová společnost se jimi nechtěla zabývat. Nyní společnost tyto menšiny nevytváří, ale spíše objevuje. A tak jsou mnozí lidé, pro které byla existence takových menšin tajemstvím nebo tabu, překvapení až šokováni.
Další Pithartův omyl spočívá v tom, že zužuje progresivismus pouze na oblast menšin. Jsou strany, jako například naši Piráti, Progresivné Slovensko nebo celoevropský Volt, které mají program pro většinovou společnost a nikoliv pouze pro menšiny.
Progresivismus je totiž jen jiné slovo pro pokrokářství. A i když slova jako pokrok a pokrokářství byla zneužitá komunistickým režimem a v Česku to je stále přítomno, tak ve skutečnosti na pokroku přece není nic špatného. Progresisté hledají nové cesty ve zkvalitňování institucí, v ekonomice, v daních a prosazují moderní metody, vědeckotechnický pokrok a jeho rychlou implementaci do společnosti. Co je na tom špatného nebo nebezpečného?
Právě, že pokud to dělají liberální cestou, tak vůbec nic. Jistě pokrokáři, kteří se lidem snaží násilně vnutit svou vizi pokroku a kteří upřednostňují práva menšin nad právem většiny existovali a existují, ale v dnešním době jde z 90% jen o strašáka vyfabulovaného populisty a dezinformátory, kteří se právě z onoho neliberálního pokrokářství snaží obvinit všechny, kteří jsou nalevo od pravicových nacionalistů.
Proto je nutné, aby lidé věděli co znamená být liberální a co znamená být progresivní, aby si uvědomili, že většina z nás je právě takových. Je potřeba, aby liberálové všech směrů – leví, praví, zelení, modří, progresivní i konzervativní mezi sebou uměli mluvit na základě společného jazyka a společných definic. Jedině tak můžeme uchránit kruh liberální demokracie a demokratickou soutěž, která probíhá uvnitř něj před těmi, kteří se ho snaží rozbít, aby se dostali k moci a penězům.
Z tohoto důvodu je Pithartův článek užitečný, ale zároveň je důležitá i diskuze nad ním.
