Článek
Asi první světová válka byl ten katalyzátor, který totálně znechutil společnosti západní křesťansko-židovsko-antické civilizace. Masové vraždění beze cti a hrdinů, které se dotýkalo celé společnosti, pro jakési chimérické geopolitické cíle tehdejších vlád, byl vyvrcholením politické a společenské krize „starého světa“, přístupu a hodnot 19. století. Společnosti začali hledat cesty, jak se z toho vymanit.
Dvě různé cesty. Společnosti v zemích, kde se cítili jako vítězové, začali s pomalou dlouhotrvající evolucí monopolisticko-imperialistické demokracie v demokracii liberální. Společnosti v zemích, které se cítily jako poražené, začali hledat nový svět, radikální změnu – v komunismu a fašismu.
Tyto dvě různé koncepce vývoje světa se od té doby neustále střetávají. Souboj fašismu a demokracie v druhé čtvrtině 20. století, stejně jako souboj komunismu a demokracie v druhé polovině 20. století lze chápat jako dvě kapitoly tohoto střetu. A ve 21. století jsme začali psát kapitolu třetí. Něco, co nemá zatím jasné jméno a co není ani fašismus, ani komunismus, ale čerpá z obou, jakási směs postkomunismu a moderního fašismu, populismus od Trumpa po Putina, od Babiše po Orbána, od Si Ťin-pchinga po Erdogana se snaží zničit liberální demokracii. Protože liberální demokracie svou nadčasovou atraktivitou, svou funkčností a svou efektivitou bude vždy plotem proti globální nadvládě různých diktátorů a autoritářů, jakýchsi zakladatelů budoucích vládnoucích dynastií.
A je čím dál tím jasnější, že to nebude krátký a snadný souboj. Ještě před pár lety se mohlo zdát, že populistické autoritářství je nějaký módní trend, který vyšumí. Některé země, které k autoritářství směřovaly, se od této cesty odvrátily. Jenže jiné se zase na tuto cestu vydaly a další svůj autoritářský model upevnily. Bude to dlouhé a náročné. Bude to nová studená válka s horkými fázemi (jednu zrovna prožíváme). A vítězství liberální demokracie rozhodně není nevyhnutelné. Vůbec nevíme jestli zažíváme retro 30. let a 40. let, kdy byl nakonec klasický fašismus poražen, nebo nežijeme v retru pádu římské říše a autoritáři ovládnou planetu třeba na dalších 1000 let.
Západní (liberální) demokraté se vždycky museli někam posunout – vyjít ze své komfortní zóny, něco změnit, aby zvítězili. V kapitole boje proti fašismu musely tradiční západní velmoci jako Anglie nebo Francie uznat a pochopit svou sekundární roli a podstoupit své místo supervelmoci USA. V kapitole boje s komunismem, musely západní země zapomenout na nacionalismus a vytvořit stálé spojenecké struktury: NATO a Evropskou unii.
V kapitole s novým nebezpečím musíme taky vykročit ze svého stínu. Nelze bojovat proti novému nepříteli starými prostředky. Nelze chtít, abychom v nové studené válce postupovali jako v té staré, kdy se našlo dost západních národních vůdců, kteří vytvořili shodu na nutnosti čelení komunismu.
Obávám se, že hledání stejného receptu a hledání spasitelů tu v USA, tu na Ukrajině, tu v Polsku, tu v Německu a jinde – že to je k ničemu. Nepřítel si osvojil hodně triků, jak buďto rozbíjet jednotu národů nebo rozbíjet jednotu v národech. Potřebujeme větší kalibr.
Musíme svou národní suverenitu postoupit o patro výš. Musíme se sjednotit do jednoho celku. Do silného celku. Musíme vytvořit novou mocnost. Mocnost jejíž ideologií je liberální demokracie. Mocnost, která rozšiřuje své území tak, že do ní dobrovolně vstupují jiné státy (něco takového v dějinách ještě nikdy nebylo). Mocnost, která je nejlepším spojencem jiných demokratických mocností, ale která v případě jejich pádu vydrží sama o sobě.
Musíme vytvořit Evropskou federaci.
Je to přece tak jasné a přirozené. Divím se, že to nevidí a nechce více lidí. My liberální demokraté žijeme v příliš mnoho příliš malých zemích, kdežto centra autoritářů leží ve velkých zemích. Máme příliš mnoho příliš malých armád. Máme příliš mnoho druhů zbraní v příliš malých počtech (a nejsme schopni pomoct Ukrajině), mámě příliš mnoho různých politik a koncepcí, jak čelit různým krizím. A naši zástupci? Naši premiéři a prezidenti? Příliš mnoho kohoutů na jednom hnojišti!
Nepřítel nás ale považuje za nepřátele všechny a snaží se nás likvidovat jednoho po druhém. Jako, když napadl Ukrajinu, protože věděl, že ji nebudeme přímo bránit. Jako když američtí MAGA Republikáni zpochybňují závazky USA vůči Evropě, protože vědí, že Amerika chce stále více řešit sebe sama. Jako když vytvářejí hrozby z různých menšin, protože se to naučili dělat efektivně. Aby mohli zlikvidovat jednu národní společnost po druhé.
Lidé se bojí revolučního kroku se sjednocením, ale přitom by se měli bát toho, co se stane, pokud k tomu nedojde.
Zdálo by se, že vývoj v posledních letech přece jen nutí mnoho lidí nad tím přemýšlet a že se myšlenka sjednocení Evropy už přestává zdát tak odvážnou jako před lety.
Lze si jen přát, aby tento posun byl dostatečný a dostatečně rychlý.
Protože než se k tomu rozhoupáme, může už být pozdě.
