Článek
Jednou z hlavních (ne-li tou nejhlavnější) příčin současného stavu ruské agrese, tedy situace, kdy zdá se, že Ukrajina vyčerpala možnosti, jak pokračovat ve vyhánění ruského agresora, a ruský agresor se cítí zase na koni a motivovaný pokračovat v agresi, je jistě nedostatečná pomoc Západu.
Sankce nezabírají a dodávky zbraní jsou omezené a pomalé.
K tomu je však třeba něco říct.
Sankce nezabírají, protože Rusko se desítky let vplétalo do sítě globální ekonomiky a je obtížné ho jen tak vymotat pryč. Protože, přiznejme si to, většina zemí světa mimo Západ s Ruskem dál vesele obchoduje a kupuje si jeho levné suroviny, a protože Rusko ve velkém rozjíždí válečnou výrobu, která nakopává ekonomiku.
A co dodávky zbraní? Proč jsou pomalé a nedostatečné?
Jistě si mnoho lidí starší generace vzpomene na komunistickou propagandu o západním vojenskoprůmyslovém komplexu, který řídí všechno. A kde je teď ten vojenskoprůmyslový komplex, když ho člověk potřebuje?
Od konce studené války už uběhlo téměř 35 let a zbrojní výrobní kapacity za tu dobu opravdu dramaticky poklesly. Jistě, od roku 1989 se ve světě mnohokrát válčilo a mohlo by se zdát, že Západ dál vesele zbrojil, když si mohl dovolit všechny ty války o Kosovo, Irák nebo Afghánistán. Jak to, že teď nejsou schopní „západní imperialisté“ zásobovat Ukrajinu? Co se stalo?
Stalo se to, že ruská válka na Ukrajině nesnese s konflikty za poslední desítky let srovnání. Dokonce nesnese srovnání ani s konflikty z dob studené války. Je tak intenzivní, tak drahá, tak marnotratná, že je nutno spíš ji srovnávat s válkami světovými z první poloviny dvacátého století. A na to nejsme na Západě připraveni.
Lidé říkají, když Západ utrácí tolik peněz za moderní zbraně, proč je nepošle na Ukrajinu?
Jenže je opravu velký rozdíl si v klidu vyzbrojovat mírovou armádu a chrlit zbraně do chřtánu války. Rozdíl je především v rychlosti. Podívejte se jen na vyzbrojování Česka. Poklidné, mírové.
Letos jsme schválili nákup F-35, ale plně jimi budeme vyzbrojeni až v roce 2035, tedy za 12 let! Schválili jsme si obrněné transportéry CV90 a jejich dodávky začnou až v roce 2026 a plný počet dosáhneme v roce 2030, tedy 7 let. Vrtulníky Viper. O jejich nákupu bylo rozhodnuto v roce 2019 a dodávány začaly být letos. Tedy 4 roky od rozhodnutí k první dodávce. A kdy bude dodán plný počet?
Na Ukrajině se bavíme o dodávkách zbraní v blížícím se horizontu dvou let. Západní zbrojovky to prostě tak rychle neumějí.
A co výše pomoci?
Za poslední skoro dva roky, od 24. 2. 2022 poslaly USA, EU a Británie Ukrajině vojenskou pomoc ve výši skoro 92 miliard €. To je třikrát víc než byla slavná americké pomoc SSSR za druhé světové války (30 miliard € - jde o přepočty na € a ceny z roku 2011, abychom mohli porovnávat, inflace tedy nehraje roli) i víc než Británii (66 miliard €). Je to více než stála USA ročně válka ve Vietnamu (82 miliard €) a 2× víc než roční náklady na válku v Afghánistánu (40 miliard €).
Jsou to velké sumy peněz.
Ale přesto je to málo. Ty statistiky jsou ohromující, ale bohužel to na žádného ruského vojáka, generála ani diktátora neudělá takový dojem, aby se vzdal pod jejich tíhou. Měřítko potřeby investovat do odražení ruské agrese je absolutně jasné. Musí to být tolik peněz, aby se situace obrátila ve prospěch Ukrajiny.
A jak se ukazuje, je s těmi penězi také problém. V USA je blokuje Republikánská strana, v Evropě zase Viktor Orbán. Toto jsou Putinovi nejúčinnější a tím pádem i nejlepší spojenci.
Ale i kdyby se tyto peníze podařilo odblokovat, máme tady stále ještě ty výše zmíněné nedostatečné výrobní kapacity. A máme tady také omezení z hlediska vůle.
Poctivě jsem vyjmenoval objektivní překážky, ale bylo by nepoctivé si nepřiznat, že to není všechno. Je v tom samozřejmě i politika.
Dobrou zprávou je, že už nemůžeme vinit jakoukoliv zemi či region Západu z toho, že jeho pomoc pokulhává. Nejvíce kritizovaní Francie a Německo doběhly peleton. Francie zejména kvalitou dodávek, protože její střely SCALP jsou na Ukrajině vysoce ceněny, a Německo jak kvalitou (rakety Patriot, tanky Leopard a další), tak objemem, který se v přepočtu na obyvatele k jiným srovnatelným západním státům, jako jsou USA nebo Británie, dorovnal. (Samozřejmě na obětování značné části vojenských rozpočtů pobaltských zemí pro Ukrajinu to nemá).
Dalo by se říct, že hranice pomoci Ukrajině byla stanovena jakousi tajnou nebo tichou dohodou mezi Bidenem a Scholzem. K podpoře této teorie slouží fakta o dodávkách/nedodávkách raket ATACMS a Taurus.
Ukrajinci požadovali americké rakety ATACMS s dosahem až 300 km a německé Taurus s dosahem 500 km. Pro Bidena i Scholze je nepředstavitelné, že by tyto zbraně zasahovaly ruské území, což USA Ukrajincům po dodání ATACMS zakázali. Jenže je pro ně nepředstavitelné i to, že by americkou, nebo německou raketou byl zbořen Kerčský most, Putinova chlouba.
Lze předpokládat, že se bojí Putinova hněvu a možné odplaty. My Češi a další středo a východoevropské národy s mnichovskou a ruskou zkušeností víme, že je to hloupá politika, ale je to prostě tak. Takhle jsou karty rozdány.
A tak Biden povolil Ukrajině dodávky raket ATACMS, ale jen s tříštivou hlavicí. Taková hlavice je dobrá na měkké cíle, třeba dělostřelecké baterie, postavení protivzdušné obrany nebo zaparkované vrtulníky (Ukrajinci předvedli účinnost likvidace těchto cílů těmito raketami), ale k poboření železobetonové konstrukce mostu se nehodí.
A protože Německo tříštivou munici nevyrábí (podepsalo mezinárodní dohody na toto téma), jeho Taurusy mají prostě jen obrovskou nálož, která by Putinův můstek sfoukla jakoby nic. Takže Scholz prostě tyhle rakety dodat nemůže, protože by byl odvážnější než Biden a k tomu nemá odvahu.
Mám podezření, že Macron, který byl silně kritizován za své výroky o respektu k Rusku a Putinovi, není v dnešní situaci výrazně více proruský než Biden nebo Scholz. Jen mu to prostě hodně mluví a říká nahlas to, co si ti ostatní státnici jen šuškají.
Oni nechtějí, aby Ukrajina prohrála. Opravdu ne. Ale zároveň si nepřejí, aby prohrálo Rusko. Všimněte si, že nikdy nikdo z nich o porážce Ruska nic neřekl. Říkají, že Ukrajina nesmí prohrát, ale neříkají, že Rusko prohrát musí.
A to je docela důležité. My, středovýchodoevropané přece víme, že agresivní mocnost a agresivní národ vedou nekonečnou válku celou svou existencí a nic a nikdo je od toho neodradí, dokud nebudou poraženi, což je přivede ke katarzi a změně smyslu existence.
Ale ta porážka je k tomu naprosto nezbytná. Dokud Rusko nezažije totální, ostudnou, hlubokou porážku, takovou, jakou ve svých dějinách ještě nezažilo, nebude od něj pokoj. Je historickou rolí zemí v našem regionu tohle vysvětlovat našim spojencům a přátelům, kterým to ještě nedošlo.
