Článek
V Sýrii byl svržen krutý režim rodiny Asadů a to po 13 let trvající občanské válce. Zatímco drtivá většina Syřanů se raduje, ostatní národy a zejména ty západní, zůstávají skeptické. Nelze se příliš divit. Po málo úspěšné, až katastrofální snaze USA zavést demokracii ve dvou muslimských zemích a po Arabskému jaru, demokracie v arabských a muslimských zemích příliš neuspěla. Země jako Tunisko nebo Egypt se vrátily k jakési formě autoritářství. Země jako Irák a Libye se proti tomu stále potýkají s nějakým stupněm nestability a rozdělení.
Statisticky tedy Sýrii čeká spíše budoucnost chmurná, než optimistická. Může však být něco horšího než Asadovský teror? Podle posledních zpráv se zdá, že ani příliš ne. Takzvaný sekulární režim si vyžádal přinejmenším tolik nebo možná ještě více obětí než řádění islamistického Islámského státu. Rozdíl byl jen v tom, že zatímco ISIS vraždili spektakulárně a rádi se u toho natáčeli, syrský režim vraždil tajně, v podzemních věznicích.
A rozdíl byl i v reakci Západu. Zatímco proti ISIS podnikl vojenskou akci a to dokonce ve spolupráci s Ruskem, tak Ruskem chráněný Asadův režim nechal být. V roce 2013 vytyčil tehdejší americký prezident Obama „červenou linii“ a varoval Asada, že pokud podnikne chemický útok proti vlastním lidem, vyžádá si to západní odvetu. Asad podnikl chemický útok a západní odveta nenastala. Klidně můžeme tuto událost považovat za geopolitický bod zlomu, kdy se ukázal slabost Západu, kterou pochopil především Putin. Za několik měsíců, když na Ukrajině vypukl Majdan, Putin přesvědčen o vlastní beztrestnosti okupoval Krym a zahájil tehdy ještě hybridní invazi na Ukrajinu.
A v roce 2015 poslal do Sýrie ruské jednotky.
Západ tuto geopolitickou katastrofu nikdy nenapravil. Naopak ukazoval další a další slabost a to zejména směrem k Rusku a to hlavně na Ukrajině.
Letošní pád Asadova režimu je proto jistou satisfakcí pro všechny, kteří vnímali tento neblahý vývoj a kteří neradi vidí globální agresi Ruska, která se projevuje zejména na Ukrajině, ale v Sýrii také. Dává jistou naději pro přesvědčení, že zlo (zde v podobě Asadova režimu) bude nakonec poraženo. A to i přesto, že je poněkud kontraproduktivní na to spoléhat, jako na metafyzický jev. A to i přesto, že konec Asadova zla nemusí ještě znamenat vítězství dobra.
Mnohem důležitější je ale asi fakt, že splaskla bublina image Ruska jako globální supervelmoci, které válcuje zbytek světa a zcela bez většího odporu rozšiřuje svou sféru vlivu. Prostě vývoj v Sýrii ukazuje, že Rusko je porazitelné a záleží spíš na tom, jak slabí a odvážní jsou jeho soupeři. Ukazuje se rovněž, že Rusko má omezené kapacity a že je zcela evidentní, že Putin vrhl všechny své prostředky na dobývání území na ukrajinském Donbase a na nic více už nemá kapacity. Nemá kapacity na to, aby vyhnal Ukrajince z ruského území v kurské oblasti, natož aby držel při moci Asada.
Asadova porážka tak světu ukázala skutečnou ruskou sílu a odhalila co jsou reálné ruské schopnosti a co je Potěmkinova vesnice ruské propagandy.
Můžeme také živit naději, že se do Sýrie vrátí alespoň část uprchlíků anebo z ní alespoň nebudou další proudit. To by mohlo poněkud odlehčit politickému napětí v Evropě ohledně migrace.
I když se nyní právem díváme spíše na Ukrajinu, je tak ale možné považovat vývoj v Sýrii za velmi podstatný i pro nás.
A je tu ještě jedna věc. Česká republika a její zahraniční politika se ušpinila v posledních letech vzrůstající vstřícností vůči Asadově režimu. Tato vstřícnost pramenila ze strachu z populisty zneužité otázky migrace a někteří evropští politici nabyli dojmu, že by se migrace dala řešit tím, že bychom řekli, že Syřané nemají nárok na azyl v EU, protože Asad je vlastně hodný strejda. Tohle razila zejména populistická italská premiérka Meloni, ale díky tomu, že nejsilnější vládní strana ODS je s její stranou ve stejné evropské politické a ideologické frakci ECR a Fiala s ní má dobré vztahy, přejímala tuto politiku i česká vláda.
Před několika týdny se tak objevily v médiích informace, že se Česko zapojilo do snah o normalizaci vztahů mezi EU a Asadovým režimem. Naštěstí dějiny šly jinudy a vývoj v Sýrii nás od pokračování této hanebné politiky uchránil. Jak se ukazuje, stali bychom se tak advokáty velmi krutého a nelidského režimu, který páchal odporné zločiny na vlastních lidech. Toho jsou schopni čeští demokratičtí politici kvůli strašáku migrační politiky.
A mimochodem došlo by ještě k jedné absurdní situaci. Stali bychom se v Sýrii vlastně jakýmisi spojenci Ruska. O tom, že nemáme v Sýrii čisté svědomí svědčí i fakt, že zatímco jiné západní státy posílají do Damašku své diplomaty, čeští diplomaté Damašek raději opustili ve chvíli, kdy do něj začali vstupovat povstalci. Prchli jsme ze Sýriie, stejně jako z ní prchají Rusové. A to o něčem svědčí.
Svět se neustále mění, mění se režimy, mění se vlády, mění se i státy samotné a pokud se snažíte chytračit, dříve nebo později uděláte chybu a zamotáte se do toho. Když se však držíte hodnot, které se nemění, chybu udělat nemůžete. Škoda že jsme i na tohle v Česku zapomněli.
