Článek
Ideály evropské liberální demokracie – integrace Evropy, liberální demokracie, lidská práva a práva menšin, umírněná sociálně tržní ekonomika, transparentní politika, právní stát, nezávislá média, odpor vůči agresivním diktaturám, podpora Ukrajiny a Tchaj-wanu a v neposlední řadě boj s klimatickou krizí, jsou skvělé a stojí za to pro ně žít a stojí za to za ně bojovat.
Jenže bohužel žijeme v době, kdy v mnoha zemích Západu, včetně Česka, jsou pro část lidí čistým zlem a pro další část lidí jen prázdné fráze. I když tomu tak objektivně není a tyto hodnoty jsou to, co drží naši společnost po hromadě a dělá ze zemí, které na nich stojí, ty nejlepší místa k životu na této planetě, je bohužel realitou, že jsou ignorovány, případně nenáviděny.
Bývá předmětem sporů, jestli si za to ta část společnosti, která tyto ideály hlásá, může sama hlavně tím, že je není schopná přetavit v nějaký konkrétní a hmatatelný prospěch pro většinového voliče, že liberální demokracie ztratila „tah na branku“ a místo pokroku a naděje přináší jen udržování a tím zakrnění statusu quo, nebo jestli je to důsledek masivního vzestupu populistické politiky dané novými technickými možnostmi masově dezinformovat veřejnost a to s přispěním velmocenské hybridní války některých zemí, především Ruska.
Tento spor je spíše teoretický a jeho prohlubování nás nikam neposune, protože je evidentní, že řešení současné krize liberální demokracie je reakce na obě tyto výtky.
Tedy, že je nutno aktivně, masivně a účinně bojovat proti dezinformacím, stejně jako je nutné přesvědčovat většinového voliče, že liberální demokracie je objektivně nejlepší systém, ve kterém mohou žít dobře všichni.
Co se týče té druhé části. Zdá se, že tradiční i nové strany, které se k liberální demokracii otevřeně hlásí, tahají za kratší konec. Mnohé tyto strany na to reagovaly tak, že převzaly část agendy a argumentů protisystémových populistů v naivní snaze, že tak přeberou část jejich voličů. Je to hrubá chyba, která vede k tomu, že agendu a argumenty těchto anti-liberálních sil legitimizují, tedy dávají jim za pravdu. Většinový volič pak reaguje ve smyslu „proč chodit ke kovaříkovi, když mohu ke kováři“, což přináší populistům další hlasy.
Menší liberální strany obecně vzato mají více odvahy a snaží se ukazovat voličům, že oni ze svých ideálů neustupují, že oni jsou jejími nositeli v naději, že většina společnosti odklon od liberální demokracie nechce a že se k nim přimkne.
Bohužel se stále častěji ukazuje, že ani tento přístup nefunguje. Bohužel se na světlo dostává nepříjemná pravda, že většinový volič je z liberální demokracie natolik zklamán, případně je na ní natolik zvyklý do té míry, že si nedovede představit, že by mohla nějak skončit, že mu na zachování liberální demokracie a jejich ideálů nezáleží.
Liberálně demokratické strany by měly pochopit, že v hlásáním těchto ideálů voliče nemobilizují a volby nikdy nevyhrají. Co tedy mají dělat? Mají se jich vzdát? Modifikovat je? Tajit je před voliči? Podvádět voliče a hlásat něco jiného a po volbách změnit směr?
To by bylo určitě nesprávné a téměř jistě by se to nepovedlo.
Ale je třeba se nechat inspirovat u populistů. Drtivá většina populistů žádné své ideály nemá, natož ideály opačné k těm liberálně demokratickým. Drtivá většina populistů pochopila, že útoky na liberálně demokratický ideál získávají ve společnost zklamané a unavené tímto ideálem politické body. Pochopili, že útoky na tento ideál se snadno dostanou k moci a majetku, a je jim jedno, že to bude mít katastrofální důsledky pro společnost i planetu. Jejich aniliberální ideologie je tak jejich prostředkem a peníze a moc jsou jejich odměnou.
Politici, kterým záleží na uchování liberální demokracie by si měli uvědomit, že časy, kdy byly peníze a moc odměnou za hlásní liberální demokracie skončily a nyní se tou hlavní odměnou od voliče pro ně musí stát liberální demokracie sama. Přestává tak být prostředkem, ale stává se opět cílem.
A to nejdůležitější nyní je najít způsob, jak se k tomu cíli dopracovat. Jak tuto odměnu od voliče získat.
Populisté to mají snadné. Stačí jim lidi strašit. Přijdou migranti a budou vás vraždit a znásilňovat. EU vám vezme váš automobil a vy si budete muset koupit předražené elektro auto. Vaše děti si budou moci vybrat některé ze 47 pohlaví. Vaši synové budou muset odjet bojovat na Ukrajinu.
To jsou všechno snadno představitelné horory, kterými se lidi dají snadno děsit a před kterými se dá snadno nabízet spasení.
Na druhé straně to je horší. Ačkoliv hrozby, které se snaží liberálně demokratičtí politici řešit, jsou mnohem reálnější snad právě proto, že jsou skutečné, tak jsou pro lidi nepředstavitelné. Více vás vyděsí kostlivec ve strašidelném hradu než představa ekonomického poklesu. I když první hrozba je jen hra a druhá hrozba je reálná. Lidé se tak nebojí globální změny klimatu, protože si prostě nedovedou představit, že by něco takového mohlo nastat. A protože to zhoršování klimatu trvá stále ještě příliš pomalu, než aby to lidé vnímali jako jasnou hrozbu (až to budou skutečně většinově vnímat, bude už pozdě). Stejně tak se mnoho lidí nebojí války s Ruskem v tom smyslu, že by Rusko zaútočilo na Evropu. Je to příliš fantastická představa. Za to jsme za posledních 25 let zažili mnoho válek, kdy západní vojáci, včetně našich, jezdili bojovat do zahraničí, takže si lidé dovedou představit, jak „naši synové jdou na Ukrajinu“.
Místo strašení je nutné lidem nabídnout pozitivní program. Existují teoretici, kteří říkají, že je potřeba nějakým způsobem vrátit lidem víru v budoucnost v liberálně demokratickém systému. Jako když jistá strana hlásala, že „bude líp“, ale nelhat a mít to vymyšlené a podložené. Dát lidem perspektivu, že díky liberální-demokracii se budou mít lépe, ač to chápeme ve smyslu ekonomickém, sociálním nebo ve smyslu fungování státu a společnosti. Navrátit víru v pokrok, zejména ten technologický. Aby lidé pochopili, že přechod na čisté technologie, digitalizace nebo třeba umělá inteligence jim přinese prospěch a přestali se bát, že je připraví o peníze a práci.
Samozřejmě, je to opravdu velmi obtížné. Mnohem těžší než populistické sliby a strašení a také těžší než neustále omíláni floskulí o lidských právech a čisté planetě. Je to opravdová práce.
Také by se ony ideály měly přetavit v něco konkrétního, co zajímá většinového voliče. Ne říkat, že Green Deal je fajn, ale představit nějaký plán, jak může konkrétní člověk ušetřit, nebo dokonce vydělat na zelené elektřině. Ne hlásat, že společná Evropa je fajn, ale přinést nějaký projekt, který společnou Evropu přetaví v něco jako bylo svého času zrušení roamingu. Ne hlásat, že právní stát je fajn, ale skutečně změnit kvalitu a rychlost výkonu spravedlnosti.
Je to těžké a je to složité. Idealista věřící v dobro pro společnost a svět to bude bude mít vždy těžší než sobecký populista, stejně jako poctivý podnikatel nebo zaměstnanec to má těžší než zloděj a podvodník. Liberální demokrat dostane stejnou odměnu za svou mnohem větší námahu a práci než populista. Ale jinak to nepůjde. Nedojde k žádnému zlomu, kdy většina lidí zase pochopí, že liberální demokracie je super a vrátí se k ní mentálně.
Je třeba si to odpracovat a vybojovat.
Je třeba, aby slušní politici pochopili, že ideály evropské liberální demokracie nejsou v dnešní době prostředkem vítězství, ale odměnou za něj.
