Článek
Je to zhruba už půl roku, co organizace Neposeda zahájila sociální experiment. Myšlenka není nijak originální, podobný pokus se konal i v Kanadě, ale v našich českých podmínkách je to první podobný experiment, který proběhl v takové míře. Cílem experimentu je zjistit, co by mohlo lidem bez domova pomoci nejvíce - peníze, sociální pracovník, nebo obojí současně? A pomůže to, nebo bude výsledek stejný jako u lidí, jimž se žádné této pomoci nedostane?
Základem experimentu je 100 lidí bez domova rozdělených do čtyř skupin. Lidé z jedné skupiny dostali jednorázovou finanční pomoc 100 tisíc korun. Bez jakýchkoliv dalších podmínek či kontroly. Lidé z druhé skupiny dostali přiděleného osobního sociálního pracovníka, který se jim mohl plně věnovat. Lidé z třetí skupiny měli obojí a lidé ze čtvrté skupiny fungovali jako kontrolní - nedostalo se jim vůbec ničeho.
Lidé, kterým se dostalo nějaké pomoci, byli vybraní na základě předem daných podmínek - museli být bez domova méně jak 2,5 roku a netrpět psychickou nemocí nebo závislostí. Jedná se vcelku o logické podmínky, které jsou potřebné, aby výsledky byly relevantní.
Vedoucí výzkumu a inovací, Melanie Zajacová, popisuje, že cílem je mj. i zjistit, zda je 100 tisíc korun dostatečná částka na to, aby si člověk mohl v Praze zajistit stabilní bydlení.
Po medializaci celého experimentu se strhla vášnivá diskuse a projekt je mnohými velmi kritizován. Najdou se však i lidé, kteří celou myšlenku chválí a se zájmem čekají, jak výzkum dopadne. Ten potrvá ještě půl roku.
Popravdě řečeno, otázka, jestli je 100 tisíc na pořízení stabilního bydlení v Praze dost, nebo málo, bych si troufnul odpovědět i bez toho, že bych někomu rozdal sto tisíc. Záleží totiž na tom, v jaké situaci celkově jste. Pokud máte vše zajištěné, pracujete a jen potřebujete sehnat bydlení, pak je 100 tisíc super. Zaplatíte kauci a další nájem budete platit z pravidelné výplaty. Ale pokud nic nemáte, podobně jako lidé bez domova, pak je 100 tisíc jako kapka v moři. Nic. A nejspíš nejen v Praze.
Ilustrační foto.
Mnoho lidí kritizuje skutečnost, že byly rozdány čtyři miliony korun a přitom úplně zbytečně. Často se k tomu vyjadřují způsobem, jako kdyby ty čtyři miliony šly z jejich kapes, což však není pravda a nešly ani z daní nás všech. Půjčila si je sama ředitelka organizace Neposeda. Experiment nás tak nemusí „bolet“. Co by nás však bolet mělo je skutečnost, že ani při vší společenské vyspělosti nejsme schopni pomoci těm, kteří by to potřebovali.
Velmi častý názor je totiž ten, že lidé bez domova si za svoji situaci mohou sami. Kdyby se snažili, budou žít třeba skromně, ale pořád nějak důstojně. Ale oni nejsou schopni pracovat, nechtějí, neumějí hospodařit s penězi a podobně. Tento názor je velmi zjednodušený a vůbec neodráží variabilitu důvodů, kvůli kterým se lidé na ulici ocitnuli.
Někteří si za to jistě mohou sami a někteří o pomoc a změnu ani nestojí a tento způsob života jim dokonce vyhovuje. Je však mnoho těch, kteří za svoji situaci tak úplně nemohou. Příkladem jsou lidé, kteří se již narodili do nuzných podmínek, neměli dostatečné rodinné zázemí, pocházejí z dětských domovů, čelili týrání, neměli nikoho, kdo by je naučil potřebným dovednostem a znalostem. Tito lidé tak nikdy nedostali ani šanci, aby si dokázali zařídit slušný život. Je otázka, zda je možné je to po tolika letech ještě naučit, ale podanou ruku si rozhodně zaslouží.
Jiní lidé pocházejí z lepších podmínek, ale osud je těžce zkoušel. Ať už vlastní vinou, nebo bez vlastního přičinění, mohli z různých důvodů přijít o střechu nad hlavou, práci, rodinu, ale i to nejcennější - zdraví. Někteří i takové těžké zkoušky dokázali překonat a mají se stále dobře, ale každý jsme jiný a co jeden zvládne, to druhého může zcela položit. Některým z nich by opět stačilo podat pomocnou ruku…
Osobně se domnívám, že největší úspěch budou mít lidé ve skupině, kde dostali finanční pomoc a zároveň se jim věnuje sociální pracovník. Samotné peníze totiž problém nemohou nikdy vyřešit a v dnešní době je částka 100 tisíc, když nemáte nic jiného, absolutně o ničem. Lidé bez domova si tak mohli na chvíli dopřát něco, co by si jinak nedopřáli. A pak jim zbyde maximálně vzpomínka.
Jak se říká, hladového je lepší naučit rybařit, než mu dát rybu, aby se jednou nasytil. Sociální pracovník, který těmto lidem bude moci ukázat, jak se začlenit zpátky do většinové společnosti, jak si zajistit základní bydlení, základní finanční podporu pro začátek a bude jim k ruce, když si nebudou vědět rady, bude mnohem větší pomocí než jednorázová finanční injekce. Ale samozřejmě, i v tomto případě to bude od lidí bez domova vyžadovat skutečný zájem a snahu se opět pozvednout ze dna.
Sám jsem zvědavý, jak dopadnou skupiny, které měly k dispozici sociální pracovníky. Jedno je totiž jisté. Lidé bez domova tu byli, jsou a nejspíš i vždycky budou. Ale mnoho z nich by si přálo změnu a potřebují v začátcích pomoc od někoho zkušeného.
Experiment jako takový tedy považuji za důležitý a zajímavý. Ať už si o variantách pomoci myslíme cokoliv, naše pochopení celé problematiky je značně nedostačující a jako společnost si dost dobře nevíme rady, jak efektivně pomoci. Tento výzkum může - a nemusí - ukázat, jakým směrem by bylo dobré se vydat. Stačí totiž málo a na ulici se můžeme objevit my nebo někdo z našich blízkých.
Článek byl sepsán na základě vlastního názoru autora a informací z následujících zdrojů:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-obleceni-dcera-a-penzion-muz-bez-domova-popisuje-co-udelal-se-100-tisici-268236
https://www.idnes.cz/praha/zpravy/bezdomovec-bezdomovectvi-experiment-penize-praha-neposeda.A241030_084234_praha-zpravy_lysa
