17 let na Kolymě. Varlam Šalamov přežil nejdrsnější gulag a z jeho svědectví mrazí dodnes

Když se řekne „gulag“, většina lidí si vybaví teror, Stalina, miliony vězňů, nekonečnou Sibiř. Varlam Šalamov (1907–1982) do té představy patří, ale jeho síla není ve velkých slovech. Je v drobných, přesných větách a v nepohodlné tvrdohlavosti: odmítal předstírat, že tábor člověka „očistí“. Odmítal i útěšnou pózu, že utrpení dává životu hlubší smysl. Kolyma mu žádný smysl nedala. Jen mu vzala zdraví, roky života a část schopnosti věřit lidem – a zároveň ho donutila dívat se na člověka bez iluzí.

Šalamov se narodil 18. června 1907 ve Vologdě. Otec byl pravoslavný kněz a učitel; v rodině se četlo a mluvilo o literatuře. Tohle zázemí se však později ukázalo jako dvojsečné. Na jedné straně mu dalo jazyk a disciplínu, na druhé straně z něj v sovětském systému dělalo někoho „podezřelého“ už předem. V Moskvě studoval práva na Moskevské státní univerzitě. Nepatřil k lidem, kteří by měli chuť dělat hrdiny ze sebe nebo z cizích. Spíš sbíral dojmy, četl, psal básně, pohyboval se mezi studenty a mladými intelektuály té doby. V jeho pozdějších textech je cítit, že Moskva pro něj nebyla jen město, ale i příslib: knihovny, diskuse, možnost žít „intelektuálně“. O to horší musela být první zkušenost se státním aparátem.

První zatčení přišlo v roce 1929. Důvod byl typicky „sovětsky“ pružný: Šalamov byl obviněn z šíření zakázaného textu, konkrétně opisů Leninovy závěti (známé jako Leninův „Testament“), která obsahovala kritiku Stalina. Za to dostal tři roky v pracovním táboře ve Višerském táborovém komplexu (Vishera) na severním Uralu. Tři roky – číslo, které v biografiích vypadá skoro nevinně. Jenže pro mladého muže to byl zásah, který změnil všechno: přerušení studia, stigma, a hlavně první zkušenost s tím, jak snadno se z člověka stane číslo v kartotéce. Vishera nebyla „převýchovný pobyt“, kde by se člověk měl naučit lepšímu chování a změnit své myšlení. Byla to práce, disciplinární režim, neustálé napětí, a zároveň první lekce: právo se tu neptá, právo rozhoduje. Šalamov si odtud odnesl i něco, co později využil jako spisovatel – schopnost všímat si drobností, na nichž stojí moc: razítko, podpis, příkaz k přesunu, norma, kterou nejde splnit.

Po propuštění se vrátil do Moskvy, snažil se žít normálně, psal, pracoval jako novinář. Navenek to působilo jako návrat. Uvnitř už ale měl v sobě vědomí, že se může kdykoli zopakovat totéž, jen bez varování. A přesně to se stalo. Roku 1937, v době Velkého teroru, byl zatčen podruhé. Tentokrát už nešlo o „přestupek“ mladého studenta. Šalamov byl odsouzen k pěti letům nucených prací a poslán na Kolymu, do arktické části sovětského Dálného východu. Kolyma nebyla jen název regionu; byla to značka smrti. Tábory na Kolymě živily sovětský průmysl – těžilo se zlato, budovaly se cesty, sklady, doly. Pro vězně to znamenalo práci, kterou bylo třeba vykonávat bez ohledu na fyzickou zdatnost nebo rozmary počasí. V táborové logice bylo lidské tělo pouhý spotřební materiál: když odpadne, nahradí se dalším transportem.

Kolyma, respektive zdejší tábory, byla synonymem pro mráz, hlad a nekonečnou práci. Chlad znamenal, že tělo spalovalo energii rychleji, než ji člověk dokázal doplnit. Hlad znamenal, že každá směna byla dluh, který se nedal splatit. Práce znamenala neustálé riziko úrazu a zároveň neustálou možnost trestu, protože normy byly nastavené tak, aby se nedaly plnit. A nad tím vším stál systém, který podporoval rozklad vztahů mezi vězni: udávání, krádeže, hierarchie „kriminálníků“ a „politických“, obchod s teplem, s tabákem, s lžící kaše. Šalamov si všímal i toho, jak systém využíval obyčejné lidské slabosti. Kdo měl trochu síly navíc, mohl ji proměnit ve výhodu. Kdo ji neměl, rychle mizel. V tomhle světě se z morálních zásad stával luxus.

Šalamov na Kolymě několikrát těžce onemocněl. Prodělal tyfus, trpěl kurdějemi, byl fyzicky vyčerpaný. V táborovém slangu existovalo slovo „dochodyaga“ – člověk, který už jen dožívá, chodí, ale ve skutečnosti „dochází“. Šalamov se do toho stavu dostal. Právě v téhle fázi mu pravděpodobně zachránila život změna práce. Nešlo o šťastnou náhodu, ale o konkrétní pomoc druhého vězně – lékaře, který riskoval, aby ho dostal do méně smrtícího prostředí. Šalamov se v táborové nemocnici stal ošetřovatelem a později zdravotníkem; měl blíž k teplu a k lékům, a hlavně nebyl každý den posílaný na nejhorší úseky práce. To neznamená, že by měl „dobrou“ pozici. Jen to znamenalo, že jeho tělo dostalo o pár procent větší šanci nezkolabovat.

Ještě předtím však přišlo něco, co je pro jeho osud typické: trest se mu prodlužoval uvnitř tábora. V roce 1943 dostal další rozsudek – deset let – za údajné „antisovětské výroky“, mimo jiné za pochvalu spisovatele Ivana Bunina. V táboře se podobné věci děly snadno: stačila poznámka, udání, špatně pochopená věta. Člověk byl v pasti, protože se bránil v systému, který s obranou nepočítal. Výsledek je jednoduchý a mrazivý: Šalamov nestrávil v táborech „pět let“, ale zhruba sedmnáct let, převážně v kolymské zóně. Zatímco venku se měnily roky, uvnitř tábora se měnilo hlavně počasí a lidé kolem. Jedni přicházeli, druzí mizeli, a člověk si zvykal, že si nemá pamatovat příliš mnoho jmen – nejen ze strachu, ale i kvůli vlastnímu přežití.

Když se později vrátil na „svobodu“, ukázalo se, že slovo svoboda je v jeho případě taky relativní. Po odpykání trestu v roce 1951 se ještě nějakou dobu nemohl jednoduše sebrat a odjet domů. V různých formách dohledu a nuceného pobytu zůstal až do roku 1953. Do Moskvy se mohl vrátit až po rehabilitaci v roce 1956, během chruščovovského „tání“. V tu dobu už měl zdraví nalomené: ztrácel sluch, později i zrak, trpěl neurologickými potížemi (v pramenech se zmiňuje Ménièrova choroba). Mnoho lidí si představuje propuštění jako moment vítězství – vlak, nádraží, slzy a nový začátek. U Šalamova to takhle nefungovalo. Tábor se vrátil s ním v podobě těla, které už nikdy nebude jako „předtím“, a v podobě reflexů, které se špatně vysvětlují lidem, kteří nic podobného nezažili.

Po návratu začal psát to, co ho dnes definuje. První poznámky a náčrty vznikaly po propuštění, ale soustavná práce na Kolymských povídkách se váže hlavně k době po rehabilitaci, kdy už byl v Moskvě a měl aspoň elementární zázemí. Psát přitom neznamenalo jen „vzpomínat“. Znamenalo to vybrat z chaosu vzpomínek konkrétní situace a dát jim tvar, který je čtenářům zprostředkuje co nejvěrněji. Někdo by čekal velký román, velkou zpověď, velké obžaloby. Šalamov šel opačným směrem. Krátké texty, často jen několik stran. Bez patosu, bez řečí o „smyslu dějin“. Jeho styl je strohý, někdy až studený, ale není to póza. Je to metoda. Jako by věděl, že jakmile začne přidávat emoce, začne taky přidávat něco, co si čtenář odnese jako útěchu. A on útěchu nabízet nechtěl.

I když je jeho svědectví syrové, Šalamov nebyl autor, který by si liboval v popisu brutality. V jeho textech se násilí sice objevuje, ale spíš jako součást prostředí než jako touha zaujmout brutalitou. Často je mnohem horší to, co se děje „mezi řádky“: člověk si zvyká na to, že zítra může být hůř, a že nejhorší není bolest, ale únava, která otupí i strach. Šalamov uměl popsat hlad tak, že ho čtenář cítil v žaludku – ne proto, že by to přeháněl, ale proto, že nepřeháněl vůbec. Držel se detailu: kousek chleba, chvíle tepla v prstech, pár minut bez dozoru. V takových detailech je skrytá hrůza i pravda. Čtenář pochopí, že v táboře se neodvíjí drama jednou velkou scénou. Odvíjí se tisíckrát denně, v drobných rozhodnutích, která se zdají směšná – dokud na nich nezávisí život.

Jeho pohled na člověka je nepříjemný. Tvrdil, že tábor ničí přátelství, ničí schopnost pomoci druhému, protože člověk bojuje o nejzákladnější přežití. Odmítal romantickou představu, že „v utrpení se ukáže charakter“. Podle něj se v utrpení často ukáže jen to, jak málo toho v člověku zbývá. Některé čtenáře to rozčiluje dodnes, protože by chtěli v takovém příběhu aspoň jiskru vykoupení. Šalamov místo toho nabízí větu, kterou si člověk musí z jeho svědectví odnést a nějak s ní žít: že existují zkušenosti, které člověka nezlepší, jen ho zmenší.

Kolymské povídky nemohly v Sovětském svazu dlouho vyjít. Šířily se v samizdatu a část rukopisů se dostala do zahraničí. Šalamov nad tím neměl úplnou kontrolu a některá vydání vyšla bez jeho souhlasu. V ruštině se kniha objevila v zahraničí v roce 1978 (Londýn). Jednotlivé texty kolovaly už dřív – opisovaly se, předčítaly v úzkých kruzích, přepisovaly na stroji. Západní vydání vznikala často bez jeho přímého řízení, což u něj vyvolávalo směs vděku a odporu: chtěl, aby svědectví přežilo, ale zároveň nesnášel, když s ním někdo zachází jako s „materiálem“ pro politický boj.

V posledních letech života se jeho zdravotní stav zhoršoval. V roce 1979 se dostal do zařízení pro staré a nemocné spisovatele v Tušinu (severní část Moskvy). To místo bývá popisováno jako zanedbané a nedůstojné. Šalamov postupně ztrácel kontakt se světem, byl slabý, špatně slyšel, špatně viděl. Zemřel 17. ledna 1982 na zápal plic, po převozu mezi zařízeními v době, kdy už byl velmi slabý. Jeho pohřeb byl skromný; i v pozdním Sovětském svazu existovala setrvačnost strachu a dohledu.

Když se dnes Šalamov srovnává se Solženicynem, často se to zjednodušuje na „dva svědci gulagu“. Jenže jejich tón je jiný. Solženicyn mluví jako moralista a organizátor společenské paměti. Šalamov mluví jako člověk, který už nevěří na velké vysvětlení. Netvrdí, že se zlo dá porazit „správnou větou“. Tvrdí, že zlo má v systému tisíc malých podob: normy práce, příděly jídla, udání, trest za slovo, prodloužení trestu za větu pronesenou v horečce. A že právě tahle „banalita mechanismu“ je na tom nejděsivější.

Jeho texty se čtou těžko, protože nezvou čtenáře na pohodlné místo. Nepodstrkují poučení, nepodtrhují, co si máte myslet. Šalamov občas zní, jako by se bál, že čtenář bude chtít příběh využít pro vlastní morální povznesení. A tak mu to nedovolí. Nabídne mu obraz a odejde. Ten obraz je často malý: člověk, který si schovává drobek chleba; nemocniční místnost, kde teplo znamená rozdíl mezi životem a smrtí; slovo, které se řekne nahlas a už nejde vzít zpátky.

A přesto – nebo právě proto – má Šalamovův odkaz zvláštní druh důstojnosti. Ne té, která se vystavuje na odiv, ale té, která spočívá v odmítnutí lhát. Nechtěl být hrdinou. Nechtěl být mučedníkem. Chtěl, aby se věci nazývaly pravými jmény: tábor jako stroj na ničení, ne jako „škola života“. A člověk v tom stroji jako někdo, kdo se často nechová vznešeně, protože na vznešenost prostě nemá sílu.

Šalamov také ukazuje, jak nebezpečné je spoléhat na jednoduché příběhy. Gulag nebyl jen „zlo“, které přišlo zvenčí. Byl to systém, který se opíral o každodenní provoz, o souhlas, o lhostejnost, o kariéry drobných úředníků. Šalamov z toho nedělá filozofii. Jen nenápadně ukáže, jak se z člověka stane funkce: dozorčí, zapisovatel, normovač, udavač, „aktivista“. A jak rychle se dá v takovém světě ztratit hranice mezi vinou a přežitím.

Šalamov se ve svých textech nesnaží čtenáři zalíbit. Nesnaží se vyvolat „to správné dojetí“. Nechá vás stát uprostřed zimy a hladu a pak vás pustí domů – s vědomím, že některé věci se nedají zpracovat jednou emocí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

kniha Kolymské povídky (Varlam Tichonovič Šalamov, nakl. Mladá fronta, Praha, 1995

https://www.britannica.com/biography/Varlam-Shalamov

https://www.theguardian.com/books/2015/mar/19/short-story-survey-varlam-shalamov-kolyma-tales-gulag

https://shalamov.ru/en/biography/

https://www.prospectmagazine.co.uk/culture/41734/how-the-gulag-robbed-varlam-shalamov-of-his-humanity

https://www.new-east-archive.org/features/show/10515/kolyma-stories-varlam-shalamov-siberia-gulags