Albatros stěhovavý neboli mořský sup. Rozpětí křídel téměř čtyřmetrové a v žaludku silná kyselina

Albatrosi jsou ptačí titáni. Sice nemohou ohromit celkovou velikostí, pestrobarevným zbarvením nebo úchvatným zpěvem, ale přesto jsou v mnoha ohledech výjimeční. Rozlišujeme přes 20 druhů zařazených do čtyř rodů, přičemž největší z nich je právě albatros stěhovavý.

Albatros stěhovavý (Diomedea exulans)

Albatros stěhovavý žije jako většina druhů albatrosů na jižní polokouli a většinu svého života tráví na moři. Ať už odpočívá po jídle na mořské hladině, nebo plachtí ve vzduchu, kde využívá proudění vzduchu.

Albatros by mohl být podobně jako labuť předobrazem ošklivého káčátka. Jeho mláďata jsou totiž hnědá a teprve s přibývajícím věkem bělají. Dospělí jedinci jsou pak bílí a jejich křídla jsou černobílá. U samců je bílá barva doslova sněhově bílá, zatímco u samic zůstává barva lehce nahnědlá. Jejich zobáky, stejně jako nohy jsou narůžovělé.

Albatros stěhovavý je druh s největším rozpětím křídel, a to nejen mezi albatrosy, ale mezi ptáky celkově. Při jejich roztažení může měřit skoro ke čtyřem metrům, což je úctyhodná velikost. Váhově se pohybuje kolem čtyř kilogramů.

Albatrosi mají velký apetit. Mezi jejich oblíbenou kořist patří například sépie, ale nepohrdnou ani rybami a také rybím odpadem, který vyhazují rybářské lodi zpět na moře. Na jedno nakrmení je schopen spořádat i tři kilogramy potravy, ale na druhou stranu se také stává, že nalétá i stovky kilometrů, aniž by něco ulovil. Kvůli této nepravidelnosti musí být příjmu potravy uzpůsoben i jeho trávicí trakt. Ten je extrémně výkonný a dokáže z potravy zpracovat maximum živin. Potrava přitom trávicím traktem projde poměrně dost rychle, aby albatrosa zbytečně nezatěžovala a on mohl brzy zase vzlétnout. Kvůli tomu má v žaludku i velmi silnou kyselinu, jejíž pH klesá až k hodnotě 0,5-1. Takové hodnoty lze najít v podstatě jen u mrchožroutů, a tak se albatrosům přezdívá supi moří. Po dobu trávení potravy obvykle plují po mořské hladině a odpočívají, protože s takovým nákladem v žaludku nejsou schopni pořádně vzlétnout.

Druhou adaptací je jejich schopnost velmi úsporného letu. Jako řada jiných ptáků využívají vzdušného proudění a jsou schopni ulétnout neuvěřitelnou dálku bez toho, aby aspoň jednou mávli křídly. I při takto úsporném letu mohou letět rychlostí 127 km/hod, a to po dobu klidně několika hodin. Jakmile se totiž ocitnou v silném vzdušném proudu, šlachy v ramenou zablokují jejich pažní kost na místě. Tento uzamykací mechanismus pak udržuje křídla albatrosa natažená vodorovně a umožňuje jim létat celé hodiny s minimálním energetickým úsilím.

Albatrosi jsou monogamní a vytvářejí celoživotní páry, ale není neobvyklé, že se zvládnou spářit i s jiným partnerem/partnerkou. Samci se obvykle na začátku doby páření slétávají na místa, kde se pářili naposledy, přičemž využívají starých hnízd. Pokud jsou poničená nebo nejsou, postaví nová. Během několika týdnů pak přilétne i samice. Obvykle se takto slétne mnoho ptáků, protože v době páření vytvářejí kolonie.

K páření dochází v prosinci, což je u nás sice zima, ale u Antarktidy panuje léto. Ptáci hnízdí na zemi, většinou někde v křoví nebo ve vyšších travinách. Hnízdní prohlubně vystelou trávou, větvičkami a zeminou. Samotné ritualizované námluvy jsou poměrně složité a zahrnují různé vzory chování a vokalizace. Vzájemně se starají o svá peří, klaní se, vydávají zvuky připomínající praskání, chrastění, křik i žvatlání.

Samice snese jedno vejce, ale pokud o něj přijde, k dalšímu pokusu o rozmnožení dojde obvykle až v dalším roce. Inkubace vejce trvá velmi dlouhých 78 dní, což je v ptačí říši rekord. O vejce se stará zpočátku samice, ale postupně její roli přebírá samec, někdy i nevybíravým způsobem, kdy ji doslova vyštípe z hnízda. Potravu pak ale hledají oba a snaží se své jediné mládě dostatečně nakrmit. Mláďata jsou na potravě od rodičů závislá až do 10. měsíce věku a někdy musí vydržet i několik týdnů, než jim některý z rodičů něco přinese. Po vylétnutí z hnízda jsou už nezávislá. Pohlavní dospělosti pak mohou dosáhnout okolo šesti let věku, ale průměr je 10 let. Rodiče se pak znovu spáří ob jeden rok.

Naštěstí jsou albatrosi dlouhověcí, existuje i záznam o 60letém albatrosovi, takže příležitostí k rozmnožení budou mít i tak dost. Bohužel úmrtnost mláďat je poměrně vysoká, a to 30-75 %, což společně s pozdním pohlavním dospíváním vytváří negativní tlak na jejich populaci, která je kvůli tomu značně zranitelná.

Albatrosi nemají v podstatě žádné přirozené predátory. Díky své velikosti a ostrému zobáku jsou schopní se případnému napadení ubránit. Jediné nebezpečí pro ně představuje člověk, který je dříve lovil a v dnešní době se občas stanou nechtěným úlovkem rybářských lodí. Oproti tomu vejce nebo mláďata příliš šancí na přežití nemají. Mořští ptáci, ale i hlodavci či drobní zavlečení predátoři si velmi rádi pochutnají jak na vejcích, tak i na ptáčatech.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://iaato.org/blog/from-folkloric-to-fantastic-five-things-you-might-not-know-about-the-albatross/

https://animaldiversity.org/accounts/Diomedea_exulans/

https://www.stoplusjednicka.cz/elegani-se-silnym-zaludkem-albatros-stehovavy-sup-mori-oceanu

https://oceanwide-expeditions.com/to-do/wildlife/wandering-albatross

https://en.wikipedia.org/wiki/Snowy_albatross