Hlavní obsah

Vánoční příměří 1914: chvíle lidství uprostřed jedné z nejhorších válek

Foto: Tomi Forik, AI, ChatGPT

Uprostřed bahna, hluku děl a ostnatých drátů se o Vánocích 1914 objevila zvláštní, křehká pauza. Britové a Němci přelezli své zákopy, předali si cigarety, zazpívali koledy a na pár hodin žili jako lidé, ne jako protivníci.

Článek

První světová válka bývá zobrazovaná jako nekonečná masa bahna, ostnatých drátů a temných, promrzlých zákopů. V datech se objevují miliony padlých, mapy se plní šipkami frontových linií a člověk snadno zapomene, že za tím vším stáli obyčejní lidé – mladí i starší, ženatí i svobodní, vystrašení, odhodlaní, ale hlavně unavení. A právě z téhle únavy, spolu s přicházejícími svátky, vyrostl na západní frontě jeden z nejpodivuhodnějších a nejdojemnějších momentů celé války: vánoční příměří roku 1914.

Dnes se o něm mluví jako o jakémsi záblesku lidskosti, ale není to žádná legenda ani romantický mýtus. O příměří máme desítky dopisů, deníkových záznamů a vojenských hlášení, která se shodují v podstatných detailech. A zároveň ukazují, jak nesmírně křehké a nepravidelné celé to „zastavení času“ vlastně bylo.

Foto: Robson Harold B, This photo Q 50719 comes from the coll. of the Imperial War Museums., Public Domain, Wikimedia Commons

Setkání britských a německých vojáků během vánočního příměří

První Vánoce ve válce, která měla být krátká

V prosinci 1914 se už ukázalo, že představy o krátké vítězné kampani jsou pryč. Západní fronta se zakousla do Belgie a severní Francie a táhla se stovky kilometrů jako dlouhá, nehybná jizva. Ale pořád šlo o první rok války a mezi vojáky ještě přetrvávala jakási naděje, že se věci mohou obrátit k lepšímu. Tohle se dá vyčíst přímo z jejich dopisů – mnoho mužů tehdy psalo domů, že by se snad mohli vrátit do jara nebo léta. Nikdo si neuměl představit, že by se vše protáhlo déle a boje byly ještě brutálnější.

A pak přišel prosinec. Bláto v zákopech promrzlo, dny byly krátké, noční hlídky nekonečné a nálada na obou stranách se točila mezi vyčerpáním a melancholií. Britové i Němci byli často od sebe jen několik desítek metrů a slyšeli se prakticky neustále. Když se tedy 24. prosince večer začalo ze směru německých zákopů ozývat zpívání, nebylo pro Brity těžké poznat melodii. „Stille Nacht“ znali i oni.

Tohle je dobře doložený moment – v mnoha pramenech se objevuje, jak britští vojáci odpovídali vlastními koledami a celé to přerostlo ve zvláštní noční dialog dvou armád, které se ještě ráno snažily jedna druhou trefit.

Malé stromky nad zákopy

V Německu měly vánoční stromky silnou tradici a v roce 1914 se objevily i na frontě. Zásobovací služby a vojenské podpůrné organizace posílaly vojákům malé smrčky, svíčky a drobné dekorace. Zprávy o tom máme jak z německých válečných záznamů, tak z britských pozorování – když se stmívalo, Britové najednou viděli podél linie řadu slabých světýlek. Vypadalo to prý skoro absurdně: mezi krátery po výbuších a rozbitými domky svítily malé stromečky, které by patřily spíš do obýváku než na frontu.

Právě tahle atmosféra prý prolomila napětí. Nikdo nevydal rozkaz, nikdo to neplánoval. Vojáci si prostě začali volat, že dnes nebudou střílet. V mnoha jednotkách museli mladší důstojníci improvizovaně rozhodnout, jestli to mají tolerovat. Zdá se, že na mnoha místech prostě jen nezasáhli. Jiní byli nervózní, ale mužům nezakázali zpívat ani odpovídat na německé pozdravy.

Ráno 25. prosince: „Nebudeme pálit, jestli nebudete vy“

Ráno na první svátek vánoční bylo chladné, ale jasné. Z různých míst fronty máme svědectví, že Němci byli často ti, kdo udělali první krok. Vycházeli ze zákopů s rukama nad hlavou, někdy jen po pás, aby ukázali, že opravdu nejsou ozbrojení. Britové je sledovali a zpočátku se báli, že jde o lest. Pozdější deníky ale popisují, že napětí rychle opadlo – ti muži byli promrzlí, unavení a neměli v úmyslu útočit.

Střetnutí v zemi nikoho mělo pokaždé trochu jinou podobu. Někde si muži vyměňovali cigarety, čokoládu nebo konzervy. Někde si jen stiskli ruce a zase se rozešli. A na několika místech společně pracovali na tom, co je trápilo už měsíce: na pohřbívání mrtvých. Těla, která do té doby nebylo možné bezpečně odnést, ležela v kráterech a mezi dráty. Vánoce vytvořily prostor, kdy se obě strany domluvily, že je konečně odnesou.

V jednom britském pramenu je zaznamenáno, že Němci po položení těl do provizorního hrobu dokonce zpívali žalmy a jeden z jejich polních duchovních pronesl krátkou modlitbu. Britové stáli opodál, v tichu, bez ironie.

Foto: Unknown,This photo Q 50720 comes from the collections of the Imperial War Museums., Public Domain, Wikimedia Commons

Pohřbívání mrtvých během příměří

Fotbal, který se stal symbolem

Kromě zpěvu vánočních písní a příměří došlo údajně na některých místech i na „fotbalová utkání“. Skutečně existují věrohodné záznamy o několika utkáních nebo aspoň o honění za míčem, často s náhražkou balónu. Nešlo o žádné oficiální zápasy s brankami – spíš o spontánní hru, která se rozběhla v okamžiku, kdy někdo hodil do prostoru pouzdro, plechovku nebo skutečný míč. Britové, kteří měli fotbal v krvi, byli údajně v některých „zápasech“ o něco rychlejší, což se s humorem promítá do jejich deníků. Ale bylo to spíš pobavení než soutěž.

Historici však upozorňují, že ikonické fotografie hráčů často nepocházejí přímo z 25. prosince 1914, ale z pozdějších inscenovaných snímků. To ale neubírá nic na tom, že fotbal se skutečně hrál – jen to prostě nebyla organizovaná událost, jak ji občas romantické představy vykreslují.

Foto: Unknown, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17747597

Jedna z údajných fotek z doby vánočního příměří, ve skutečnosti však z Vánoc 1915, fotbal hrají britští důstojníci

Křehký mír, který vydržel jen pár hodin či dnů

Vánoční příměří však neproběhlo po celé frontě. Někde se střílelo dál, někde se vojáci navzájem ani neodvážili pozdravit. Tam, kde příměří vzniklo spontánně, mělo různou délku. Někde trvalo jen dopoledne, jinde celý den. A existují záznamy i o jednotkách, které přestaly střílet až do Nového roku. Nebylo to jednotné, nebylo to plánované, a nebylo to něco, co by domluvily generální štáby.

Naopak – velení bylo z podobných situací nervózní. Na britské straně se hned po Vánocích objevily rozkazy, že podobné kontakty s nepřítelem jsou nepřípustné a budou trestány. Němečtí velitelé vydali velmi podobné směrnice. Strach byl jednoduchý: když se začnou muži dívat na nepřítele jako na někoho, komu se dá podat ruka, bude těžší přimět je bojovat.

Je doložené, že v některých úsecích se po skončení příměří musely obě strany vysloveně „přinutit“ znovu střílet. Vojáci prý často schválně mířili vysoko, aby aspoň první dny neopětovali palbu příliš vážně.

Proč se to už nikdy neopakovalo?

V dalších letech války už nic podobného nenastalo. Důvodů je několik. V roce 1915 už byla fronta mnohem stabilnější, velení přísnější a ztráty vyšší. Vojáci byli více zahořklí a rok neustálých bojů změnil jejich vnímání nepřítele. Navíc byly svátky využívány ke zvyšování bojové připravenosti, někdy dokonce k útokům. O Vánocích 1914 ale nic z toho ještě neplatilo – šlo o unikátní směs překvapení, únavy a nezkažených iluzí, která pak už nikdy nenastala.

Přesto se i v dalších letech objevily drobné náznaky – krátké přestávky v boji, během nichž si muži křikli pozdrav nebo si neoficiálně odpustili střelbu při sbírání raněných. Ale nic, co by se blížilo velkému, byť neorganizovanému klidu z roku 1914.

Ačkoliv trvalo jen krátce, vánoční příměří se stalo jedním z nejcitovanějších příběhů první světové války. Je to možná proto, že ukazuje něco, co často v historických knihách mizí: že válka není jen politický konflikt, ale i prostředí, kde se střetávají stovky tisíc lidských životů. A tito lidé – ať už byli z Británie, Německa nebo odkudkoli – měli podobné obavy, podobné sny, stejné rodiny doma. To je ostatně to, co zdůrazňují i mnohé deníky: „Byli to normální chlapi, stejně jako my.

Foto: By DeFacto - Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=48650239

Památník v National Memorial Arboretum ve Staffordshire

Vánoční příměří rozhodně nebylo žádným začátkem mírového hnutí ani tajným povstáním vojáků. Byl to spíš spontánní výdech, okamžik, kdy se muži unavení z hluku a smrti rozhodli, že aspoň na den chtějí cítit něco jiného. A i když se pak museli vrátit zpět do zákopů a do pravidelné střelby, vzpomínka na ten den v nich často zůstala až do konce války.

Dodnes se na řadě míst západní fronty pokládají o Vánocích malé stromky nebo se hrají symbolické fotbalové zápasy. Jako připomínka toho, že i v časech, kdy bylo lidství zatlačeno do kouta, se našly chvíle, kdy dokázalo opět vyplout na povrch.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.noiser.com/short-history-of/the-true-story-of-the-1914-christmas-truce

https://www.iwm.org.uk/history/the-real-story-of-the-christmas-truce

https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofBritain/Christmas-Truce-1914/

https://www.longlongtrail.co.uk/battles/battles-of-the-western-front-in-france-and-flanders/winter-operations-1914-15-western-front/legends-myths-and-realities-the-christmas-truce-1914/

https://www.abmc.gov/news-events/news/christmas-eve-1944-brief-moment-peace-battlefield/

https://warontherocks.com/2024/12/the-last-gasp-of-peace-the-christmas-truce-of-1914-and-the-modern-profession-of-arms-4/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz