Článek
Celým jménem Roald Engelbregt Gravning Amundsen byl norský průzkumník a dobrodruh, který se narodil v červenci 1872 v Borge v Norsku. Jeho rodina byla úzce spjatá s mořem, mužští členové byli rejdaři a kapitáni. Roald byl čtvrtým synem Jense Amundsena a jeho ženy Hanny, která chtěla své další dítě udržet dál od moře a viděla ho spíš jako budoucího lékaře. Roald své matce vyhověl a na studium nastoupil, ale když Hanna v jeho 21 letech zemřela, svého studia okamžitě zanechal. Volání moře bylo silnější a kromě toho byl fascinovaný čtením příběhů o polárních expedicích sira Johna Franklina. Tato fascinace a láska k moři předurčila jeho další život.
Přestože se v průběhu jeho života diskutovalo o několika románcích se ženami, s velkou pravděpodobností byl natolik posedlý touhou po dobývání neznámých krajin, že žádný významnější vztah nenavázal a zůstal bezdětný.
Amundsen byl dobrodruh a nadšený polárník s velkou ctižádostí a touhou po slávě. Přestože svými expedicemi rozšířil tehdejší znalosti, z hlediska etiky a „lidskosti“ nebyl zrovna člověkem, který by měl být vzorem. Vše podřizoval své touze být první a dokázat, co do té doby nikdo nedokázal. A to bez ohledu na druhé.
Námořní počátky
Už čtyři roky poté, co zanechal studia, se mladý Amundsen připojil k belgické expedici jako první důstojník. Tato expedice se mu málem stala osudnou, protože loď uvízla u Antarktidy v ledu a námořníci tak museli přečkat antarktickou zimu, na kterou nebyli úplně připravení. Štěstí jim však přálo a místo kruté smrti mohli na jaře oslavit fakt, že jako první přezimovali u Antarktidy a mohou se ve zdraví zase vrátit domů. Podle vzpomínek Amundsena jim život pravděpodobně zachránil lékař, který je nechal jíst syrové maso ulovených zvířat. To totiž, zejména vnitřnosti, obsahuje významné množství vitaminu C a námořníci tak netrpěli kurdějemi.
O dalších šest let později už sám vedl malou expediční výpravu, tentokrát na sever. V arktické oblasti strávil dvě zimy, přičemž se od místních domorodých lidí Inuitů naučil mnoha dovednostem a znalostem, které se mu později hodily pro přežití při výpravě na jižní pól. Naučil se například využívat k přepravě saňové psy nebo používat zvířecí kůži jako oblečení, které je vhodnější než těžké vlněné kabáty, které po navlhnutí přestaly plnit svou tepelnou funkci. Domů se výprava vrátila o více jak tři roky později.
Touha být první
Amundsen měl velké plány a jeho cílem bylo stát se prvním, kdo stane na arktickém severním pólu. Připravoval se na velkou expedici, ale v roce 1909 ho zaskočila zpráva, že severního pólu už dosáhli dva jiní výzkumníci, Američané Cook a Peary, každý se svou vlastní expedicí.
Amundsen tak na poslední chvíli začal spřádat jiný plán. Když už nemohl být prvním člověkem, který dosáhne severního pólu, soustředil se na pól jižní. Své plány však tajil, protože i když jižní pól nebyl ještě dobyt a Amundsen by mohl být první, cesta byla příliš dlouhá a nebezpečná. Mohlo by se stát, že nezíská peníze kvůli vysokému riziku a také že s cestou nebudou souhlasit jeho muži.
Když vyrazil na cestu, žili všichni v domnění, že budou zkoumat oblasti Arktidy na severu. Kromě toho dostal na svoji cestu zápůjčkou Nansenovu loď Fram, která byla speciálně upravená pro severní cesty. Výměnou za to měl poté vést pro Nansena výzkum severních mořských proudů.
V podobné době plánoval svoji expedici na jižní pól i britský mořeplavec a průzkumník Robert Falcon Scott, který nečekal, že se z jeho expedice stane závod. Když Amundsen místo na sever razil cestu na jih a dosáhnul Madeiry, napsal Scottovi své skutečné úmysly a informoval ho, že cestuje na jižní pól.
Zhruba za půl roku dorazil do antarktických krajin, do zálivu zvaného Zátoka velryb. Byl leden roku 1911 a Amundsen zde založil základní tábor Framheim. Postupně podél plánované linie postupu založil další zásobovací tábory. K cestě využil svých znalostí nabytých při pobytu u Inuitů. Oblečeni byli do chlupatých kůží, k dopravě zásob využíval psí spřežení a muži se pohybovali na lyžích. Při prvním pokusu se skupinka několika mužů vydala směrem k pólu, přičemž Amundsen plánoval, že část psů využije jako čerstvý zdroj potravy. Jak postupovali, postupně psy porážel a krmil jimi zbývající psy i sebe a své muže.
První pokus o dobytí jižního pólu ale kvůli extrémním teplotám nevyšel a skupinka se navíc rozhádala. O měsíc později došlo k druhému pokusu a Amundsen sestavil skupinku z jiných mužů. Na cestu se vydali se čtyřmi saněmi a 52 psy. Tato cesta už byla úspěšná a 14. prosince dosáhla úspěšně jižního pólu. Zvítězili s náskokem jednoho měsíce před skupinou Scotta a svůj tábor na jižním pólu pojmenovali jako Polheim. Zanechali zde malý stan a dopis, ve kterém informovali o svém prvenství, to pro případ, že by se jim nepodařilo se ve zdraví vrátit. Ke konci ledna však úspěšně dorazili do základního tábora všichni muži a 11 psů. Odtud vypluli do Austrálie, kde na začátku března oznámil Amundsen svůj úspěch.
Skupina Scotta dopadla však velmi bídně. Scott vsadil na motorové saně a poníky. Saně se však porouchaly a poníci se propadali hluboko do sněhu, takže museli být postupně utraceni a Scottovi muži museli jít po svých. Jižního pólu sice dosáhli také, i když o měsíc později, ale bohužel už nebyli schopní dostat se zpátky. Při zpáteční cestě zemřeli postupně hlady a vyčerpáním. Bohužel, aniž by to věděli, do zásobovacího tábora jim už zbývalo necelých 20 km.
Průzkum severu
Spokojen se svým prvenstvím na jižním pólu, vydal se v roce 1918 na novou sedmiletou expedici, tentokrát zase na sever. Cílem bylo prozkoumat dosud neznámé oblasti Severního ledového oceánu. Zatímco expedice na jižní pól měla jasný cíl - stanout na pólu jako první, tato expedice měla mít spíše výzkumný charakter. I proto se jí účastnil geofyzik Harald Sverdrup.
Amundsen měl v plánu plout kolem Sibiře a nechat zmrazit svoji loď Maud v ledu a nechat ji unášet směrem k severnímu pólu. Led však příliš zesílil a loď nemohla plout, takže se ji pokusili uvolnit, ale po pár dnech pohybu znovu zamrzla na místě.
Sám Amundsen se nemohl příliš podílet na uvolňovacích pracích, protože utrpěl zlomeninu ruky. Aby toho nebylo málo, napadnul ho i lední medvěd, ale útok přežil. Veškerá snaha námořníků však vyšla vniveč. Po dvou zimách strávených v ledovém objetí a snaze proplout přes severní pól se Amundsen rozhodl doplout do aljašského městečka Nome, kde by mohl nechat loď opravit a nabrat nové zásoby. Zásoby sice získal, ale přišel o část posádky, která se nevrátila včas na loď. Mezi nimi byl i Hanssen, jeden z polárníků, kteří společně s Amundsenem stanuli na jižním pólu. Amundsen to bral jako porušení dohody a Hanssena propustil.
Třetí zimu této expedice strávil Amundsen s lodí Maud zamrzlou v Beringově úžině. Když led polevil, odplul do Seattlu, kde ji mohl nechat opravit. Sám se potřeboval dostat zpátky do Norska, aby mohl vyjednat další peníze pro svoji expedici. O necelý rok později, v červnu 1922, se vrátil zpátky na Maud, kde svůj tým rozdělil na dvě části. První část, kterou vedl sám Amundsen, se měla připravit na přelet nad severním pólem, zatímco druhý tým se měl znovu pokusit přes pól přeplout.
Tři roky se pohybovala v ledu kolem Novosibiřských ostrovů, aniž by se jí povedlo dosáhnout svého cíle. Nakonec o ni Amundsen přišel, když ji zabavili jeho věřitelé jako zástavu za neustále se zvyšující Amundsenův dluh. Přesto však tato expedice, i když nedosáhla svého, byla přínosná, a to především díky Sverdrupovi.
Místo lodě letadlo
Zatímco týmu na Maud se přeplutí severního pólu nepodařilo, Amundsen věřil, že jemu se přelet plánovaný na rok 1923 povede. Bohužel však došlo k poškození letadla a ani přelet se nepodařil.
Aby Amundsen získal další peníze, cestoval v roce 1924 po Státech na přednáškovém turné. V roce 1925 si pronajal dva hydroplány, N-24 a N-25 a společně se svými týmy přistál na 87° 44′, což byla nejsevernější zeměpisná šířka, kam se do té doby kdy letecky někdo dostal. Přestože oba hydroplány přistály několik mil od sebe a neměly rádiové spojení, dokázaly se oba týmy najít. Bohužel, N-24 byl poškozen a nemohl znovu vzlétnout. Naštěstí posádku z N-24 mohl stále pojmout N-25, ale bylo potřeba připravit vzletovou dráhu. Během tří týdnů odhrabal Amundsen a jeho muži přes 600 tun ledu a sněhu. Pilotu Riiser-Larsenovi, který je mimo jiné považován za jednoho ze zakladatelů norského královského letectva, se podařilo vzlétnout a všichni se dostali do bezpečí.
O rok později vyrazil Amundsen znovu, tentokrát spolu s dalšími 15 muži, ve vzducholodi Norge a podařilo se jim konečně přeletět Arktidu.
Přestože bylo původně prvenství v dosažení severního pólu přičítáno Američanům Cookovi a Pearymu, kteří měli pólu dosáhnout nezávisle na sobě, je dost možné, že ve skutečnosti to byla posádka právě vzducholodi Norge, komu se to povedlo. Jejich tvrzení jsou totiž poněkud pochybná nebo nepřesná a i když se mohli pohybovat poblíž pólu, geograficky na něm pravděpodobně nestanuli. Dalším možným adeptem je Američan Byrd, který měl severní pól přeletět letadlem o tři dny dříve než Amundsen ve vzducholodi. Podle Byrdova deníku, který byl později nalezen, si však Byrd kvůli nedostatku paliva významně zkrátil cestu a tak ani on se nemusí pyšnit prvenstvím. Ale ať už to bylo jakkoliv, byl Amundsen jedním ze dvou mužů, kteří jako první stanuli na obou pólech (druhým byl Oscar Wisting, který se účastnil i Amundsenovy expedice na jižní pól).
Záchranná akce, která se krutě zvrtla
Když v roce 1928 havarovala vzducholoď Italia, která se vracela ze severního pólu, vydal se Amundsen společně s dalšími muži na záchrannou misi, která měla za cíl najít pohřešované členy posádky. Vyrazil v červnu ve svém hydroplánu Latham 47, ale už se nikdy nevrátil.
Předpokládá se, že havarovali v Barentsově moři. Pátrání však bylo v září 1928 odvoláno. V roce 2004 a 2009 využilo norské královské námořnictvo bezpilotní ponorku a pokusilo se najít nějaké pozůstatky hydroplánu. Prohledalo se zhruba 100 km2, ale marně. Jediná památka, která se tak kdy našla, byl Amundsenův stan a jeden z plováků letounu, které u městečka Tromsø vyplavilo moře.
Jako výraz respektu a pocty vůči odvážným polárníkům se výzkumná stanice na Antarktidě, která stojí jen sto metrů od jižního pólu, jmenuje Amundsen-Scott.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://en.wikipedia.org/wiki/Roald_Amundsen
https://www.skandinavskydum.cz/roald-amundsen/
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/jedl-tucnaky-i-psy-budoval-sklady-jak-roald-amundsen-dobyl-j/r~i:gallery:23914/r~i:photo:432716/
https://www.novinky.cz/clanek/historie-roald-amundsen-chtel-vzdy-vyhrat-pred-110-lety-stanul-na-jiznim-polu-40381044
https://www.denik.cz/ze_sveta/roald-amundsen-robert-falcon-scott-dobyti-jizniho-polu-14-prosince-1911.html
