Článek
Astrid Lindgrenová - autorka, jejíž příběhy pro děti se lišily od dětské tvorby většiny autorů. Žádná přehnaná roztomilost, infantilita, snaha poučovat a pozitivní konce. Astrid brala děti podobně jako dospělé - bytosti se svým vlastním světem, s hrdostí, vztekem, studem, touhou po svobodě, s odvahou i strachem. A naopak dospělí v jejích příbězích nebyli vždy ti moudří - často byli unavení, omezení, klidně i směšní. Snažila se odrážet realitu, nikoliv ideální představu. Nejspíš i proto jsou její příběhy dodnes oblíbené napříč generacemi. Za jejím specifickým přístupem stál vlastní život, v mnoha ohledech složitější, než bychom u oblíbené dětské autorky čekali.
Astrid Lindgrenová v roce 1960
Småland: dětství mezi statkem, přírodou a nezkrotnou hrou
Astrid Anna Emilia Ericssonová se narodila 14. listopadu 1907 na statku Näs u města Vimmerby v jižním Švédsku, v kraji Småland.
Byla jedním ze čtyř dětí. Rodina žila venkovským rytmem: práce kolem zvířat, pole, dřevo, roční období. V takovém prostředí se dítě naučí hlavně dvě věci, které se později u Lindgrenové vracejí pořád dokola: že svoboda není luxus, ale přirozený stav – a že příroda není žádná kulisa, nýbrž svět s vlastními pravidly.
Astrid později na dětství vzpomínala jako na šťastné. Ne v tom sladkém, kýčovitém smyslu, ale spíš jako na období, kdy se člověk cítí doma ve vlastním těle i v krajině kolem. Právě tenhle „domov“ uměla později v literatuře vytvořit čtenářům: Bullerbyn, ostrov Solný krk, lesy Ronji – všechno to má kořeny v paměti dítěte, které běhá venku a věří, že svět je velký, otevřený a trochu nebezpečný.
První práce, první psaní – a skandál, který ji naučil mlčet i vydržet
Po škole nastoupila do místních novin. Byla talentovaná, rychlá, literárně nadaná. Jenže v osmnácti letech přišla událost, kterou biografie často zmiňují jen jednou větou, ale která pro ni musela být obrovská: otěhotněla se ženatým mužem a v malém městě tehdejší doby z toho byl skandál.
V roce 1926 odjela do Stockholmu, kde porodila syna Larse. Několik let byl chlapec v pěstounské péči, protože Astrid tehdy jako mladá svobodná matka bez stabilního zázemí neměla jednoduchou možnost, jak se o něj sama postarat; po čase se jí však podařilo syna získat zpět.
Tohle období je důležité, i když o něm Astrid veřejně moc nemluvila. Právě tady se totiž rodí její celoživotní citlivost pro děti, které jsou na okraji, které něco „nemají“, které se musí vyrovnat s tím, že dospělý svět je občas tvrdý a pokrytecký. A zároveň se tady učí disciplíně: přežít, pracovat, vydržet. Není náhoda, že její knihy jsou psané lehce, ale nikdy ne povrchně – dobře věděla, jaké to je dostat se do obtížné situace, ale také věděla, že je potřeba se znovu zvednout.
Astrid Lindgrenová
Sekretářka, stenografka, manželka – a matka, která vymýšlí příběhy
Od roku 1928 pracovala jako sekretářka ve Švédském královském automobilovém klubu. V roce 1931 se pak provdala za Stureho Lindgrena a brzy nato se jim narodila dcera Karin.
Říká se, že jako maminka tehdy vyprávěla nemocné dceři příběhy a z toho vznikla Pipi Dlouhá punčocha. Je to pravda, jenže hezké příběhy nevznikají jen z určité rodinné situace. Vznikají z toho, že někdo umí poslouchat dětskou potřebu – a zároveň má v sobě odvahu udělat z ní literaturu, která jde proti proudu. Když Karin jednou pronesla jméno „Pippi Långstrump“, Astrid ho přijala bez zaváhání a bez obav z toho, že by to mohlo někomu připadat jako příliš bláznivé jméno.
1944–1945: během jednoho roku se zrodí spisovatelka i fenomén
Astrid debutovala knihou Britt-Mari lättar sitt hjärta (1944). A o rok později přišla Pipi Dlouhá punčocha (1945) – a s ní malá kulturní revoluce.
Pipi byla zjevení. Holka, která žije bez rodičů (a přesto nezahyne), je silná, dělá si věci po svém, nenechá se seřvat učitelem ani policajtem, a když dospělí vytáhnou „protože se to tak dělá“, Pipi jim to rozmetá jednou větou nebo jedním absurdním nápadem. Část dospělých to vyděsilo: báli se, že děti budou drzé. Děti ale v Pipi poprvé uviděly něco, co do té doby v literatuře moc nebylo: pocit moci. Ne tyranie – spíš vnitřní síly.
A současně je Pipi i trochu smutná postava: je sama, drží si svůj svět, protože jinak by ji svět dospělých zlomil. To je na Lindgrenové typické. Umí do humoru schovat to, co jiní píšou „vážně“.
Dalagatan 46: byt, kde vznikal její svět – a odkud psala dopisy celému Švédsku
Od roku 1941 až do své smrti žila v bytě na adrese Dalagatan 46 ve Stockholmu.
To místo je pro její život skoro symbolické: navenek obyčejný byt, žádné pozlátko, žádná potřeba dělat ze sebe „velkou umělkyni“. A přitom právě odtud šly do světa příběhy, které se staly domácností milionů lidí.
Lindgrenová byla známá tím, že psala ohromné množství dopisů – čtenářům, politikům, úřadům. Ne jako snahu se zviditelnit, ale jako způsob, jak držet kontakt se světem. Spisovatelka, která nechce být zavřená ve věži ze slonoviny. Spisovatelka, která se nebojí říct: „Tady se děje něco špatného.“
Astrid s rodinou
Děti z Bullerbynu a návrat k vlastnímu dětství
Jedním z nejmilovanějších textů jsou Děti z Bullerbynu – příběhy, které působí jako něžná vzpomínka na venkovské dětství. Vznikly z její zkušenosti ze Smålandu a z toho, jak si pamatovala hry, malé konflikty, sezónní radosti, drobné hrdinství. Oficiální materiály přímo uvádějí, že reálné děti z okolí Näs byly inspirací pro „Noisy Village“ (Bullerbyn).
Co je na Bullerbynu silné? Že to není „dětství jako v reklamě“. Děti se tam nudí, hádají, vymýšlejí hlouposti, někdy jsou kruté, jindy dojemné. A hlavně: mají prostor. To je motiv, který se v tvorbě Lindgrenové vrací pořád. Dítě potřebuje prostor, aby se stalo člověkem. Možnost se radovat i plakat, možnost chybovat. Ne neustálý dohled.
Karlsson, Emil, Ronja: hrdinové, kteří nejsou „hodní“, ale živí
Lindgrenová uměla vytvořit postavy, které se nedají snadno zaškatulkovat.
- Karlsson ze střechy je roztomilý i nesnesitelný zároveň – manipulátor, který umí být kamarád, ale taky egoista. Proč to funguje? Protože děti přesně takové lidi potkávají. A literatura jim je ukázala bez morálního kázání.
- Emil z Lönnebergy je dítě, které dospělí označí za „zlobivé“, zatímco čtenář vidí hlavně zvědavost, energii a chuť zkoušet hranice.
- Ronja, dcera loupežníka zase stojí na konfliktu generací a na tom, že děti někdy musí říct rodičům: „Mám tě ráda, ale nepůjdu za tebou do tvé války.“
U Lindgrenové je hodně příběhů o tom, jak dítě dospívá ne tím, že se podřídí, ale tím, že se naučí rozlišovat. Co je spravedlivé? Co je jen zvyk? Kde končí loajalita a začíná vlastní svědomí?
Bratři Lví srdce: kniha, která se nebála smrti
Jedním z vrcholů její tvorby jsou Bratři Lví srdce. Pro mnoho čtenářů to byla první kniha, která jim ukázala, že o smrti se dá mluvit přímo – a zároveň poeticky. Lindgrenová tady nešla cestou levných slz. Spíš přiznává, že strach existuje, že odvaha není absence strachu, ale rozhodnutí navzdory němu.
Tahle schopnost – nabídnout dětem jazyk pro věci, které dospělí často obcházejí – je důvod, proč ji tolik lidí bere vážně i mimo „dětské“ police v knihkupectví. Podávala dětem informace, které se jim mnozí dospělí báli vysvětlovat. A podávala je tak, že je děti dokázaly přijmout.
„Pomperipossa“ a daňová bouře: když se spisovatelka postavila systému
V roce 1976 Lindgrenová zjistila, že kvůli tehdejší kombinaci daní a poplatků se dostala do absurdní situace: její marginální zdanění vyšlo na 102 %. Marginální zdanění u Astrid Lindgrenové znamenalo, že každá další vydělaná koruna nad určitou hranici byla zdaněna tak vysoko, že se jí finančně nevyplatilo vydělávat víc - za každou vydělanou korunu nad tuto hranici by musela odvést daň ve výši nesmyslných 102 %. Vyšším výdělkem by tedy více prodělávala.
Odpověděla satirickým textem „Pomperipossa i Monismanien“, který vycházel od 3. března 1976 v deníku Expressen a rozpoutal obrovskou debatu o švédském daňovém systému.
Nešlo o to, že by Lindgrenová svojí reakcí „zbořila“ celý švédský model. Ale ukázala jednu důležitou věc: i společnost, která je postavená na solidaritě, se může zvrtnout do nelidské byrokracie. A že někdy stačí i satira, aby dokázala efektivně upozornit systém, že se vymknul kontrole.
„Never Violence!“: veřejný hlas proti násilí na dětech
V roce 1978 získala Mírovou cenu Německých knihkupců (Peace Prize of the German Book Trade) a při přebírání pronesla slavný projev „Never Violence!“. Byla to ostrá, civilní výzva proti násilí, zejména proti tělesným trestům na dětech.
Lindgrenová nemluvila jako „spisovatelka pohádek“. Mluvila jako člověk, který chápe, že násilí nezačíná válkou. Začíná doma. Tím, že silnější si zvykne, že může. A slabší si zvykne, že musí.
Podle dostupných zdrojů se často připomíná i souvislost: Švédsko následně přijalo zákon zakazující tělesné tresty dětí (v roce následujícím po projevu).
Úspěch v číslech
Oficiální stránky věnované Lindgrenové uvádějí, že napsala 34 románů a 41 obrázkových knih, prodalo se okolo 200 milionů výtisků a její dílo bylo přeloženo do více než 100 jazyků.
Je to ohromující – ale jestli na něčem její význam stojí, tak spíš na tomhle: miliony lidí mají s jejími knihami spojený pocit, že jim někdo rozuměl v době, kdy jim dospělí často nerozuměli vůbec.
Astrid Lindgrenová zemřela 28. ledna 2002 ve svém stockholmském bytě.
Ještě téhož roku byla švédskou vládou založena Astrid Lindgren Memorial Award (ALMA) – mezinárodní ocenění, které má podporovat kvalitní literaturu pro děti a jejich právo na příběhy.
Lindgrenová nebyla jen autorka. Byla někdo, kdo bral dětský svět jako kulturně důležitý. Ne jako „přípravné období“ pro budoucí dospělost.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.astridlindgren.com/gb/about-astrid-lindgren
https://www.astridlindgren.com/de-en-gb/never-violence-900253
https://sweden.se/life/people/astrid-lindgren-a-voice-to-be-reckoned-with
https://www.britannica.com/biography/Astrid-Lindgren
https://alma.se/en
https://www.europeana.eu/cs/stories/astrid-lindgren-storyteller-of-childhoods
https://www.theguardian.com/news/2002/jan/29/guardianobituaries.books
