Článek
Aby bylo jasno, nejde mi vůbec o věk. I když jsem použil slovo starci, jde spíš o nadsázku. Babiš ještě není ve stařeckém věku a i kdyby byl, sám věk není nic špatného. Pro účely mého článku je však do jisté míry společným jmenovatelem, respektive jedním z nich, který tyto muže spojuje. Většinu produktivního věku strávili budováním kariéry a hromaděním majetku. A v poslední třetině svého života zjistili, že i když už mají pomalu všechno, na co si vzpomenou, ještě to není ono. Ještě něco, co by ukojilo jejich ego, chybí. Něco, co si za peníze nekoupí (ale k čemu jim peníze mohou dost dobře dopomoci). Moc. To sladké slovo zavánějící příslibem něčeho velkého, opojného. Něčeho, čím se budou moci zapsat do dějin a stát se nesmrtelnými. Pro starce svatý grál.
Svatá trojice Babiš, Havlíček, Schillerová a tanečky s Agrofertem
Příští rok nás čekají volby, ze kterých by měla vzejít nová vláda. Je veřejným tajemstvím, že největší naděje si dělá hnutí ANO v čele se svým vůdcem a majitelem Andrejem Babišem. A i když jsou politologové ve svých odhadech velmi opatrní, průzkumy Babiše favorizují. Vlastně otázka ani nestojí, jestli Babiš vyhraje, nebo ne, ale jestli vyhraje natolik, že bude moci utvořit jednobarevnou vládu, nebo jestli bude muset vytvořit koalici.
A tak si Babiš staví figurky na šachovnici a rozjímá o strategii. Schillerová z e4 na c5, ta není tak důležitá, ale protože je zdatná hranolková tiktokerka, tak se na zahajovací fázi hodí. To Havlíček už je jiný kalibr, ten se bude hodit i později, a tak zůstane pod ochranou dostatečně dlouho. Babiš musí chtě nechtě počítat s tím, že jeho osoba je natolik kontroverzní a je symbolem společenského sváru, že možná bude lepší předhodit případným politickým partnerům schroupnutelného Havlíčka a sám zůstat v pozadí jako šedá eminence, protože nebude trvat dlouho a budou se opět konat i prezidentské volby.
Velkým snem Babiše je získat tolik hlasů, že se nebude muset s nikým o moc dělit a sám se bude moct stát premiérem. V tu chvíli se z Havlíčka opět stane jenom pouhá podržtaška a potřebné křoví pro případy co by, kdyby… Nabídka dvou kandidátů na premiéra je tak jenom zástěrka. A i kdyby byl premiérem Havlíček, za nitky stejně bude tahat Babiš.
Být opět premiérem a moci řídit zemi, to je přání a touha, které je Babiš tentokrát ochoten podřídit i vše ostatní. Dokonce se i vypořádat s Agrofertem, který mu je neustále předhazovaný, zatímco jej zaparkoval do svěřenského fondu. Agrofert byl dlouhé roky jeho modlou, symbolem toho, co dokázal stvořit, nepřátelům navzdory. Ostatně i jeho nástup do politiky byl veden snahou podpořit Agrofert i z tohoto směru, což se mu dlouhou dobu dařilo. Agrofert však vyrostl a ztrácí svoji psychologickou hodnotu.
Čeho by mohl v byznyse ještě dosáhnout? Co by ještě mohlo uspokojit jeho touhu po moci? Vést podnik už je překonaný zážitek, hladina adrenalinu klesá. Ale vést zemi? To už jednou okusil a chuť to byla skvělá. Ale nemohl si to dostatečně užít, protože přišel covid a mikromanažer chaotik měl co dělat, aby uřídil svoje podřízené, kteří to s ním rozhodně neměli jednoduché. Ale teď? Největší krize už je snad za námi a tak by mohl vládnout v době, kdy se zase snad postupně vrátíme k prosperitě. A on bude mít prostor si to užít. Už to má vozkoušený.
Amíkům nikdo nedá víc, než Trump slíbí
Žádní migranti. Růst ekonomiky. Žádní muslimové. Nastolit zlatý věk Ameriky. Žádná progrese, čelem vzad a pochodem v chod. Svět podle Trumpa, to je svět, kde je ještě všechno v pořádku. Nebo možná taky ne…
Stejně jako Babiš, i Trump ví velmi dobře, kde zabrnkat na strunu, aby vznikla líbivá melodie. A na jaké sliby někteří uslyší, bez ohledu na jejich reálnost. V životě dosáhl mnohého a stejně jako Babiš šel klidně přes mrtvoly. Tvrdý vyjednavač, samolibý arogant, ztělesnění starých pořádků. Může si koupit cokoliv, udělat cokoliv, žít kdekoliv a jakkoliv. Ale přesto i on přišel na to, že to pořád nestačí, pořád to není ono. Možnost vládnout si už také jednou vyzkoušel a bylo to natolik naplňující, že po tom touží znovu.
Oslovil všechny frustrované chudáky, jedince zamrzlé v dějinách a věřící, že dříve bylo vše zalité sluncem, zatímco dnes vše spěje do záhuby. Ti ho volí, protože je pro ně symbolem jistoty. Stařec bažící po moci…
Ilustrační foto.
Politika je o moci. Ale jen pro některé.
Politika už dávno není o práci ve prospěch společnosti. To mohlo platit v dávných dobách, v malých společnostech. Čím větší společnost, tak bez ohledu na demokratické zřízení, politická vrchnost se vzdaluje společnosti jako takové a vytváří vlastní mikrospolečnost, do níž patří politici a pak další mocní lidé, obvykle se rekrutující z řad bohatých. Ne, to není zaujatost proti bohatým. Ale řada bohatých lidí chce být ještě bohatší a mít jistotu, že si své bohatství uhlídají. A k tomu potřebují politiku.
A tak si jako společnost hrajeme na to, že si demokraticky volíme své představitele a snažíme se o to, aby nás dostatečně dobře prezentovali a bojovali za naše potřeby. Ale je úplně jedno, koho zvolíme. Výsledek bude zase stejný. Rok za rokem, desetiletí za desetiletím. Pokaždé se snažíme zvolit někoho nového nebo údajně reformovaného, ale po určité době jsme zase zklamáni, protože jsme se žádného zlepšení nedočkali.
On nám to zlepšení totiž stejně nikdo nemůže zajistit. To si musíme zajistit sami, navzdory okolním podmínkám. Musíme se postarat sami o sebe, protože nikdo jiný to za nás neudělá. Tak to platí pro všechny, nejenom lidi, ale i zvířata. Každý se musí postarat sám. Jenže toto si říkají i lidé v politice. Jsou tam proto, že se starají. O sebe.
Moc dává pocit jistoty. Dává pocit sebevědomí, může nás utvářet, formovat. Hormony štěstí prýští jak gejzíry v Yellowstonu. Co víc by si stařec nad hrobem mohl přát? Co víc by si mohl přát mocný stařec? Mít ještě víc moci.
A proč se jim to daří? Protože po moci toužíme do jisté míry skoro všichni. Rozdíl je jen v tom, že někteří jsou dostatečně schopní, aby moc kumulovali ve svých rukou a ovládali ostatní. A ti ostatní mají moc také rádi, ale nejsou dostatečně schopní, aby si ji uzmuli, a tak se spokojí s tím, že se nechají ovlivnit mocí těch několika málo vyvolených. Poslušně jim poklonkují, ať už ze strachu, protože si netroufají se vzepřít, nebo proto, že jim to dodává pocit bezpečí. Také ne nadarmo se říká, že charakter člověka poznáte, když mu dáte moc.
Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. John Emerich Edward Dalberg-Acton, 1. Baron Acton
Mít peníze nemusí znamenat nic. Jejich hodnota není nijak pevná. Ale mít moc znamená možnost se zapsat do historie. Zapsat se do historie znamená nesmrtelnost.
Každý máme nějakou moc. Ale moc jednotlivce je nepatrná, bez ohledu na to, jak bohatý a vlivný člověk je. Dostat se do vrcholné politiky znamená soustředit ve svých rukou moc mnoha a mnoha voličů. A to už je moc, která se nedá jen tak přehlédnout.
Zamysleme se nad mocnými lidmi. Dříve to bývali vojevůdci, šlechta, dnes politici či lidé v pozadí, kteří ovlivňují politiky tak, aby jednali v jejich prospěch. A poctivě si řekněme - kolik těchto mocných lidí opravdu vynakládalo svoji energii na to, aby pomohli zlepšit společnost? Kolik z nich neřešilo vlastní prospěch a realizovalo se ve zlepšování podmínek pro život všech ostatních?
Ti, kdo touží po moci - mohou být dobří lidé?
Ilustrační foto.
