Článek
I když jsem vyrůstal ve městě, měli moji rodiče zahrádku v zahrádkářské kolonii. A aby toho nebylo málo, o víkendech nebo prázdninách jsme ještě jezdívali na chatu, takže možností, jak se rejpat v hlíně a zkoušet něco vypěstovat jsem měl odmala více než dost. Když jsem se pak v dospělosti přestěhoval na vesnici, maloval jsem si, jak si zušlechtím zahradu kolem domu a jak si budu pěstovat vlastní zeleninu a další plodiny. Jenže… představy jsou jedna věc a realita druhá. Rok co rok mám pocit, že mě spíše stíhají morové rány a když už mám pocit, že jsem všechno vychytal, tak přijde něco nového. A tak se stále snažím a stále to má k dokonalosti dál než Země ke Slunci. Přesto se však těším na každý den, kdy můžu vyjít na zahradu, rozhlédnout se a zkoušet to zas a znovu. A protože věřím, že podobně to máte i někteří z vás, sepsal jsem takový odlehčený článek, který vás, aspoň doufám, trochu pobaví a třeba se v něčem také najdete :)
Ilustrační foto
Zahradničení: Když chcete pěstovat květiny, ale místo toho pěstujete spíše trpělivost (a plevel)
Když jsem se rozhodl začít zahradničit, měl jsem v hlavě takovou idylku: sluneční paprsky jemně hladící mé tváře, vůně čerstvě vykvetlých květin a zenový klid, který by dokázal ukonejšit i samotného Dalajlámu. Realita? Ta přišla s prvním silnějším slejvákem a řekla: „Tak na to zapomeň.“
Etapa první: Válka s počasím
Bylo jaro, období, kdy má pršet, všechno se začínat po zimě zelenat a místo toho spíš poušť. Slunce pražilo tak, že jsem se ptal sám sebe, jestli moje rostlinky ocení víc vodu, nebo protiraketový štít. Voda v sudech pomalu dochází, jak se snažím půdu zavlažit, jenže ta si řekla „díky, ale radši budu praskat“.
Tak jsem se těšil, až konečně zaprší a já nebudu muset tahat neustále konvičky s vodou… a ejhle, konečně přišel vymodlený déšť. Ne však normální déšť. To byla voda, co by utopila i vodníka Česílko. A naše zahrada? Bahenní lázně 5hvězdičkového standardu. Po několika dnech dešťů jsem si připadal jak Noe snažící se přežít biblickou potopu. Když jsem šlápnul mezi záhonky, zmizela mi tam bota rychleji než moje motivace vstát ráno z postele. Přemýšlím, jestli radši nevysadím ryby místo květin a zeleniny.
Etapa druhá: Mšice – drobní teroristé
Když se počasí umoudřilo a já mohl zdárně začít zahradnickou sezónu, nakoupil jsem si hromadu semínek, abych si rostlinky vypěstoval opravdu odmala. Semínka se uchytila a všechno pomalu rostlo, když v tom na scénu vtrhla invaze mšic – to jsou ty malé zrůdičky, co vypadají jako roztoči, ale jedí jako hladoví dinosauři. Začal jsem s ekologickými spreji, pak přišla na řadu speciální smrdutá jícha z kopřiv. Výsledek? Mšice se zdály být na detoxu a já na pokraji nervového zhroucení. Nakonec jsem je začal považovat za své osobní zahradní skřítky, kteří mi připomínají, že zahradničení není o odpočinku, ale o tvrdé dřině.
Etapa třetí: Hraboši, zahradní banditi a krtek neřád
Aby toho nebylo málo, dorazili hraboši. Malí, ale o to víc otravní. Žerou kořeny mých nadějných rostlinek, zatímco já se snažím najít způsob, jak je vyhnat, aniž bych skončil jako oběť „hrabošího útoku“. Něco zasadím, po dvou dnech jdu zalít, půda se propadne pod vahou vody a já spatřím jejich chodbičky. Odchytové pastičky? Nefungují. Návnady? Mizí, ale hraboši zůstávají. Už jen čekám, kdy se na zahradě objeví malá cedule „Pronajato, Hraboši s.r.o.“. A asi aby mi nebylo líto, že se mi půda propadá, tak se na druhé straně pro změnu objevuje - předpokládám, že ty kopečky hlíny nejsou asi dorty od Dr. Oetkera.
Ilustrační foto
Etapa čtvrtá: Plevel – vítěz bez boje
Květiny rostou pomalu. Vážně p-o-m-a-l-u. Mohl bych si stihnout na zahradě postavit altán, než vykvetou. Zato plevel? Ten roste rychlostí blesku a vypadá, že si pronajal stavební firmu, aby co nejdřív ovládl každý centimetr půdy. Každý rok ho vytrhávám a každý rok mám pocit, že ho oproti loňsku přibylo.
Etapa pátá: Kam zase zmizely ty nůžky (rýč, hrábě…)?
Zahradnické nářadí má snad schopnost teleportace. Ráno mám něco v rukou, odpoledne už to hledám i v trávníku a když si tedy poradím jinak, tak ho večer najdu tam, kde bych přísahal, že jsem za celý den nebyl.
Zahradničení – cesta trpělivosti a humoru
I přes všechny tyto trable mám naši zahradu rád. Je to místo, kde se učím trpělivosti, přizpůsobivosti a někdy i prostému smíchu nad vlastní nešikovností (ale stejně se vždy rozhlédnu, jestli mě u toho náhodou někdo neviděl). Každý plevel, každý krtek a každá mšice mi připomínají, že příroda je sice nevyzpytatelná, ale zároveň neuvěřitelně fascinující. Zahradničení je příběh plný trpělivosti, opakovaných pokusů, dřiny a také semínek, které jednoho dne snad opravdu vyrostou. A kdyby náhodou ne, tak si na zahradu prostě postavím stan a budu to brát jako kempování v divočině.
Všem zahradníkům přeji, ať se dílo daří a veškerá snaha ať je nakonec korunována úspěchem. A kdyby náhodou ne, užívejte si zahradničení jako takové. Vždyť zahrada nemusí být dokonalá, hlavně, že je vaše.
