Článek
Když se řekne útěk z moderního světa, většina lidí si představí víkend na chatě bez internetu nebo dovolenou někde, kde se mobilní signál chytá jen na vrcholcích hor. Sólisté, kteří se pokusí žít opravdu dlouhodobě mimo civilizaci, existují spíš v knihách než ve skutečnosti. A přesto se v roce 1989 objevil muž, který se k takové volbě přiblížil tak blízko, jak to moderní Evropa vůbec dovoluje. Jmenoval se Mauro Morandi. Byl to bývalý učitel z Modeny, nijak zvlášť výstřední a ničím výjimečný. A jednou, zcela neplánovaně, zakotvil u malého sardinského ostrova Budelli. Zůstal tam třicet dva let. A změnilo ho to mnohem víc než celý předchozí život.
Příliš „hlasitá“ civilizace
Morandi nebyl dobrodružný typ v klasickém slova smyslu. Nepůsobil jako člověk, který by chtěl riskovat nebo hlásat nějakou revoluci. Do svých padesáti let žil docela běžně – učil tělocvik a občanskou výchovu, chodil do práce, vracel se domů, pohyboval se v rytmu, který by většina lidí popsala jako normální. Jenže někdy právě toto „normální“ začne člověka dusit víc než samotné problémy. V jeho pozdějších rozhovorech se opakovala jednoduchá věta: civilizace byla hlasitá. Příliš hlasitá. Nešlo o nenávist k lidem ani odpor k městům, ale o pocit zahlcení, který čím dál víc určoval jeho každodennost. A protože máloco dá člověku tolik odvahy jako nespokojenost, rozhodl se na konci 80. let pro krok, který by většina z nás nikdy neudělala: prodal, co mohl, a společně s několika přáteli vyplul na katamaránu směrem k Polynésii. Ne proto, že by tam čekal něco konkrétního, ale spíš proto, že to bylo hodně daleko od všeho známého.
Cesta se ale ukázala být kratší, než plánoval. Technické potíže je donutili odchýlit se od kurzu a v létě 1989 zakotvit u ostrova Budelli v souostroví La Maddalena. Na první pohled to není nic jiného než malý kus země uprostřed moře. Když se k němu člověk blíží, nevidí žádné domy, žádné silnice, jen prudké skály, nízký porost a barvy, které se mění podle toho, jak vysoko je slunce. Ale Budelli má jeden unikát – slavnou Růžovou pláž, Spiaggiu Rosu, jejíž jemný písek získal typický odstín z mikroskopických úlomků schránek jednobuněčných organismů. V té době byla pláž ještě přístupná turistům, i když už tehdy začínala být ohrožená.
Osudová změna
Na ostrově tehdy žil stárnoucí správce rezervace. A protože život občas spřádá absurdně jednoduché náhody, stačilo několik rozhovorů a několik dní společného pobytu, aby ten muž Morandimu sdělil, že končí a celé místo potřebuje někoho, kdo se o něj bude starat. Pro většinu lidí by to byl jen zajímavý detail z cesty, nic víc. Pro Morandiho to byla zlomová chvíle. Mluvil o ní později s naprostou jednoduchostí: Polynésie v tu chvíli přestala být důležitá. Ten ostrov byl tichý, syrový, drsný a neuvěřitelně přímý. Nepotřeboval víc než přítomnost. Teď, tady. A tak požádal, zda může práci správce převzít. Úřady tehdy souhlasily. A on tam zůstal.
Pohled na ostrov Budelli
Jeho život od té chvíle vypadal úplně jinak, ale zároveň nijak dramaticky. Žil v nízké budově ze starých vojenských časů – bílý dům s ošoupanými stěnami, který působil spíš jako nouzovka pro hlídkující vojáky než jako prostor pro dlouhodobé bydlení. Nebyla tam žádná elektřina, žádný vodovod, jen stará nádrž na dešťovou vodu a panoramatický výhled, za který by turisté zaplatili tisíce, kdyby měli možnost tam chvíli zůstat. Morandi si postupně postavil malou solární soustavu – nic velkého, jen dost na světlo, jednoduché vybavení a později na připojení k internetu. Nebyl to technik, ale patřil k lidem, kteří se dokáží naučit mnohé, když musí. Voda byla horší. Ostrov nemá žádné prameny a pro přežití je nutné spoléhat na chytání deště. V zimě to šlo, v létě už méně. Systém byl primitivní: plechy, nádrže, kanystry. Jednou za čas mu lodě z La Maddaleny přivezly jídlo. Žádný luxus, jen základní věci – těstoviny, rýži, pár trvanlivých produktů. Ostrov nebyl místem, kde by se dalo pěstovat, půda byla kamenitá a voda příliš vzácná. Kdyby se ocitl uprostřed Pacifiku, musel by lovit, ale tady to nebylo nutné. Stačilo hospodařit střídmě.
Život na ostrově
Jeho dny měly zvláštní rytmus. Ne takový, který si člověk nastaví, ale takový, který mu určuje ostrov sám. Ráno vstával se světlem, protože nic jiného nedávalo smysl. Venku ho čekal vítr, zvuk vln a první povinnost dne: projít pobřeží. Ne kvůli romantickému výhledu na moře, ale kvůli nepořádku. Moře vyplavuje překvapivé věci – plastové láhve, kusy rybářských sítí, naplavené dřevo, které se jednou hodí jako palivo, jindy zase musí zmizet, aby netvořilo blokády. Morandi nebyl hlídač s uniformou, ale člověk, kterému to místo jednoduše leželo na srdci. Věděl, že pokud ho nebude čistit, nikdo jiný to neudělá.
Když měl štěstí, připluly lodě s turisty. Nebylo jich mnoho, protože Budelli není plážový rezort, ale občas někdo chtěl vidět slavnou Spiaggiu Rosu. Morandi s nimi trpělivě mluvil, vysvětloval, proč se nesmí na růžový písek šlapat a proč si z ostrova nemají odnášet nic, co tam našli. Ne proto, že by chtěl vychovávat, ale proto, že věděl, jak rychle se přírodní křehkost vytrácí. Přestože neměl žádné autoritářské sklony, dokázal návštěvníky odzbrojit jednoduchou lidskostí a věcností. Byl to člověk, kterého se lidé nebáli a kterému většinou naslouchali. Víc, než by nejspíš naslouchali zákazovým cedulkám, pokud by tam nějaké byly.
Pohled na Růžovou pláž ostrova Budelli
Jenže většinu roku žádní turisté nebyli. Zvlášť v zimě se ostrov proměnil v úplně jiné místo. Bouřlivější, vlhké, studené. Vítr se opíral do skal s takovou silou, že někdy nebylo slyšet vlastního hlasu. A právě tam, uprostřed slané mlhy, člověk pochopil, že žít na ostrově neznamená žít v malém ráji, ale v prostoru, který vás prověřuje každý den. Morandi tam zůstával sám i dvacet dnů v kuse – bez jakéhokoli kontaktu s jiným člověkem. Než si to člověk romanticky představí, měl by si uvědomit, že dvacet dní je dlouhá doba. Bez hovoru, bez sirén, bez lidského hluku. Jen zvuk moře a vlastní myšlenky. Přesto o tom nemluvil jako o utrpení. Pro něj to byla spíš zkušenost, která ho naučila rozlišovat skutečné potřeby od těch, které mu dřív připadaly samozřejmé.
A co nemoc? Co kdyby se mu něco stalo? To byla otázka, kterou dostával opakovaně. Pravda je, že nebyl úplně odříznutý. Kdyby si zlomil nohu nebo měl vážný problém, vždycky mohl zavolat na La Maddalenu a připlula by loď. Ale nic takového se nestalo. A nebo – což je také pravda – o tom nikdy nemluvil jako o dramatu. V rozhovorech přiznával, že se řídil jednoduchým pravidlem: nehazardovat. Když jste na ostrově sami, nemůžete si dovolit udělat blbost.
Růžová pláž na ostrově Budelli
Prozrazení
Roky plynuly a jeho příběh zůstal skrytý. Až kolem roku 2010 se o Budelli začala zajímat média. Ne proto, že tam žil Morandi, ale proto, že místo samotné bylo fascinující. Jenže jakmile novináři zjistili, že na malém ostrově žije jeden jediný člověk, který se o něj stará s nenápadnou pečlivostí, začalo se o něm psát a mluvit skoro ve všech médiích. Morandi se ocitl v reportážích CNN, BBC i The Guardianu. Jeho tvář – zbrázděná, trochu uzavřená, ale klidná – se rozletěla světem. A on sám k tomu přistupoval s rozvážností člověka, který nestojí o slávu, ale zároveň se jí nebrání, pokud neškodí.
Jenže právě sláva nakonec přivedla pozornost i tam, kam dřív nebyla zaměřená. Ostrov přešel roku 2016 do vlastnictví italského státu a nový plán nepočítal s tím, že tam bude někdo trvale žít. Správa národního parku chtěla Budelli obnovit, zpřístupnit veřejnosti jen s průvodci, zrekonstruovat staré budovy a dodržovat přísnější pravidla ochrany přírody. To vše bylo neslučitelné se skutečností, že Morandi žil v nezkolaudované budově bez povolení, byť s dobrými úmysly. Následovaly petice, tisíce podpisů, internetové kampaně. Ale zákon byl jasný. V roce 2021 musel odejít.
Přestěhoval se na nedalekou La Maddalenu. Měl tam byt, kde kdysi žil, než se vydal na dlouhou plavbu. Po třiceti letech ticha byl zvuk aut a lidí pro něj zvláštní, někdy až rušivý. Sám to popisoval jako návrat do reality, která ho už dávno minula. Ale nebylo to hořké. Spíš klidné přijímání toho, že jedna životní kapitola skončila.
Letos v lednu, 3.1.2025, Morandi zemřel, tři roky po svém návratu do civilizace.
La Maddalena
A co po něm zůstalo? Budelli je pořád krásný. Pláže jsou dnes čistší než v době, kdy připlul poprvé. A příběh o muži, který tam strávil třicet let, přežívá dál – ne jako legenda o poustevníkovi, ale jako připomínka, že někdy stačí jen velmi málo k tomu, aby člověk žil s pocitem vnitřního naplnění. Jen ticho, prostor a odvaha zůstat tam, kde se cítí doma. Morandi to dokázal. Ne z revolty, ne z pózy, ale proto, že mu to dávalo smysl.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.giornaledellavela.com/2025/01/06/farewell-to-mauro-morandi-the-hermit-guardian-of-the-island-of-budelli/?lang=en
https://edition.cnn.com/2025/01/07/travel/italy-famous-deserted-island-hermit-morandi-dies
https://www.theguardian.com/world/2025/jan/07/hermit-guardian-budelli-island-off-sardinia-dies
https://people.com/italian-hermit-who-lived-alone-on-idyllic-island-for-32-years-dies-at-85-8771016
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/italie-robinson-crusoe-mauro-morandi-ostrov-budelli-stehovani.A210427_124434_zahranicni_kha
https://cnn.iprima.cz/vzdal-jsem-boj-italsky-robinson-crusoe-prozil-sam-na-ostrove-32-let-nyni-ho-musi-opustit-24198
