Batolec žije vysoko v korunách stromů a dolů sestupuje jen zřídka. Na slunci se z něj stává drahokam

Batolec duhový není motýl, kterého člověk potká na každé louce. Není to bělásek nad záhonem ani babočka na květech motýlích keřů. V krajině se sice vyskytuje, ale člověk je musí zastihnout ve správný den, na správném místě a často i ve správné výšce pohledu.

Když letí vysoko kolem korun stromů, vypadá zespodu většinou jen jako větší tmavý motýl. Silný, rychlý, rozhodný. Žádné nejisté třepotání. Spíš krátký průlet, oblouk nad lesní cestou, zmizení mezi listím. A pak se někdy stane, že se snese níž. Sedne na vlhké místo na cestě, na okraj kaluže, na bláto nebo na něco, co by si člověk s krásou motýlů běžně nespojil. V tu chvíli se ukáže jeho zvláštnost.

Samec batolce duhového může být z jednoho úhlu skoro hnědočerný. Stačí ale pohyb křídel, změna dopadu slunce, a najednou se po nich rozlije kovově modrofialový lesk. Modrá se objeví, chvíli drží, a jakmile se motýl pootočí, zase zmizí. Proto má české jméno tak přesné. Není modrý pořád. Je duhový jen v určité chvíli.

Batolec duhový, latinsky Apatura iris, patří mezi babočkovité motýly. Je to velký druh, s rozpětím křídel zhruba kolem sedmi centimetrů. Na první pohled má tmavá křídla s bílou kresbou. Přes přední i zadní křídla se táhnou světlé skvrny a pásky, na zadních křídlech bývá oranžově lemované očko. Zespodu je kresba tlumenější, hnědavá, šedavá a bělavá, dobře použitelná jako maskování, když motýl sedí se zavřenými křídly.

Největší rozdíl je mezi samcem a samicí. Samec má slavný modrofialový odlesk. Samice ho nemá, nebo jen zcela nepatrně. Je větší, hnědá, klidněji zbarvená. Neznamená to, že by byla méně zajímavá. Jen u ní příroda nevsadila na oslnivý efekt. Samice potřebuje především nenápadnost, protože vyhledává vrby a klade na ně vajíčka.

Modrá barva samce není obyčejný pigment. Vzniká díky stavbě šupinek na křídlech, které lámou a odrážejí světlo. Když se díváme z vhodného úhlu, vidíme modrofialový lesk. Z jiného úhlu vidíme jen tmavohnědého motýla.

O batolci duhovém se někdy mluví jako o jednom z nejkrásnějších evropských motýlů. To je pravda, ale zároveň trochu zavádějící. Člověk by si pod tím mohl představit druh, který sedá na barevné květy a nechá se obdivovat. Batolec je jiný. Jeho skutečný domov není květinová louka, ale les.

Vyhovují mu hlavně listnaté a smíšené lesy, lesní okraje, světliny, průseky a cesty. Důležité jsou vzrostlé stromy, kde se pohybují dospělci, a zároveň vrby, na kterých se vyvíjejí housenky. Bez vrb by batolec v krajině dlouho nevydržel. Zvlášť významná je vrba jíva, ale housenky mohou využívat i jiné druhy vrb.

Tady se krásně ukazuje, že motýl není jen létající ozdoba. Je pevně navázaný na určité prostředí. Nestačí mu „nějaký les“. Potřebuje les, který není úplně jednotvárný. Potřebuje okraje, vlhčí místa, mladší vrby, koruny stromů, mízu, medovici, blátivé cesty. Všechny tyto věci mohou působit obyčejně, někdy dokonce nepořádně, ale pro podobné druhy mají cenu.

Les vyčištěný do podoby parku, bez náletů, bez křovinatých okrajů a bez vlhkých zákoutí, může být pro člověka přehledný. Pro batolce ale chudne.

Když se řekne motýl, většina lidí si představí sání nektaru z květů. U batolce duhového to není úplně ono. Květy navštěvuje méně než mnohé jiné druhy. Dospělci využívají hlavně medovici v korunách stromů, vytékající mízu a různé zdroje minerálních látek.

Právě proto se samci někdy objevují na zemi. Sedají na vlhké lesní cesty, bahno, trus zvířat, mršiny nebo místa nasáklá potem. Pro člověka to může být nepříjemná představa, ale pro motýla je to úplně praktická věc. Potřebuje soli a další látky, které z květového nektaru nezíská v dostatečném množství.

A tak může nastat zvláštní scéna - jeden z nejpůsobivějších motýlů Evropy sedí na blátivé koleji od traktoru nebo na zvířecím trusu a trpělivě saje. Žádná pohádka, žádná čirá romantika. Jen příroda taková, jaká opravdu je. Krása se tu neodděluje od rozkladu, vlhka a obyčejné lesní špíny.

Možná právě proto je batolec zajímavější než druhy, které se dají popsat jen jako hezké. Je nádherný, ale není načančaný.

Samice klade vajíčka jednotlivě na listy vrb. Neudělá velkou snůšku na jedno místo. Vybírá rostlinu, list, polohu. Z jednoho drobného vajíčka se později vylíhne housenka, která má před sebou úplně jiný život než dospělý motýl.

Housenka batolce duhového je zelená, zploštělá a na hlavě má dva výběžky připomínající růžky. Vypadá zvláštně, skoro jako drobný tvor z jiné skupiny živočichů, ne jako budoucí motýl. Její tvar a barva jí pomáhají splynout s listem. Není rychlá. Nemůže uletět. Její obranou je hlavně nenápadnost.

Živí se listy vrby a postupně roste. Přitom se několikrát svléká. Každé svlékání je riziko, každé období růstu také. Housenky motýlů jsou potravou pro ptáky, dravý hmyz, pavouky i parazitoidy. Z mnoha vajíček se dospělého motýla dožije jen malá část. To platí u hmyzu obecně a batolec není výjimkou.

Dospělý motýl, kterého člověk zahlédne jako modrý záblesk v lese, je tedy vlastně výsledkem dlouhé série šťastných náhod. Vajíčko nikdo nesežral. Housenku nikdo nenašel. Přežila zimu. Zakuklila se. Kukla unikla pozornosti. Až potom přišlo léto a let.

Batolec duhový nepřečkává zimu jako dospělý motýl. Přezimuje jako housenka. Na podzim se přestane krmit, najde si vhodné místo na větvičce a zůstane nehybná. Je malá, vystavená chladu, dešti, námraze a větru. Přesto právě v ní je uložená budoucí letní generace.

Tohle je na životě hmyzu fascinující. Dospělý motýl vypadá jako křehká bytost slunečného počasí, ale jeho vývoj stojí na schopnosti housenky vydržet podmínky, které by se nám zdály nesnesitelné. Život se zpomalí. Tělo šetří energií. Jaro rozhodne, zda může pokračovat.

Když vrby začnou rašit, housenka se znovu probudí k žíru. Dorůstá, mění se, a nakonec se zakuklí. Kukla je zelená, tvarem připomíná list nebo jeho část. Visí nenápadně na rostlině a spoléhá na to, že ji oko predátora mine.

Uvnitř kukly se z housenky stává motýl. Je to proměna tak běžná, že ji bereme jako samozřejmost, ale ve skutečnosti patří k nejpodivuhodnějším dějům v přírodě. Z tvora určeného k požírání listů vznikne tvor s křídly, sosákem, tykadly a úplně jiným způsobem života.

Dospělí batolci duhoví létají hlavně v létě, obvykle od června do srpna. Nejvíce aktivní bývají za teplých slunečných dnů. Samci obsazují místa v korunách stromů a hlídkují. Často usedají na vyvýšené body a vyrážejí za vším, co v jejich prostoru vypadá jako vetřelec nebo možná samice.

Jejich lety mohou být prudké a rychlé. Dva samci se dokážou honit vysoko nad cestou, stoupat, klesat, mizet mezi listím a znovu se objevovat. Ze země člověk většinou nevidí detaily, jen pohyb. I to ale stačí, aby bylo jasné, že nejde o bezbranné poletování. Batolec má sílu a temperament.

Samice jsou méně nápadné. Po spáření hledají vhodné vrby pro kladení vajíček. Tím se kruh uzavírá. V létě, kdy si člověk všímá hlavně dospělých motýlů, už se zároveň zakládá další generace, která většinu života prožije nenápadně jako housenka.

Batolec duhový se v České republice vyskytuje, ale není to druh, kterého by člověk mohl čekat všude. Záleží na krajině, skladbě lesa, přítomnosti vrb i způsobu hospodaření. Někde může být poměrně pravidelný, jinde chybí, přestože by se podle mapy rozšíření mohlo zdát, že by tam být mohl.

Škodí mu přílišná jednotvárnost. Když zmizí pestré lesní okraje, když se potlačí náletové dřeviny, když se vlhké cesty odvodní a všechno se vyčistí do hladka, ubývá míst, kde může žít celý jeho vývojový cyklus. Naopak mu prospívá krajina, která si nechává trochu neučesanosti.

To neznamená, že každý zásah v lese je špatně. Batolec může využívat i světliny a průseky. Problém je spíš v přehnané sterilitě a v tom, když z lesa zmizí různověkost, vlhká místa a živné dřeviny. Motýl potřebuje víc než jen stromy. Potřebuje vztahy mezi nimi, světlem, vlhkostí a podrostem.

Kdo chce batolce duhového vidět, měl by se vydat spíš do listnatého nebo smíšeného lesa než na louku. Nadějné jsou slunné lesní cesty, průseky, okraje porostů, místa s vrbami a vlhké úseky cest. Dobré jsou teplé dny, kdy motýli aktivně létají.

Vyplatí se dívat nejen na květy, ale i na zem. Na blátivou cestu, na kaluže, na místa, kde se drží vlhko. Právě tam může samec sedět a sát minerály. Často dovolí člověku přijít poměrně blízko, pokud ho nevyplaší prudký pohyb nebo stín.

A pak je potřeba trpělivost. Někdy se neukáže vůbec. Jindy proletí tak rychle, že zůstane jen pochybnost. A někdy usedne dva metry od člověka a na pár minut dovolí pozorovat něco, co jinak patří korunám stromů.

Setkání s batolcem duhovým bývá krátké. Někdy jen zahlédnutí. Někdy pár minut u lesní cesty. Motýl sedí, pomalu rozevírá a zavírá křídla, a pokaždé vypadá trochu jinak. Jednou hnědý. Pak modrý. Pak zase hnědý. Člověk se pohne o krok a barva je pryč.

Právě v tom je jeho kouzlo. Nedá se úplně zachytit. Fotografie může být krásná, ale skutečný dojem vzniká z pohybu, světla a náhody. Z toho, že člověk stojí v lese, dívá se na obyčejnou mokrou cestu a najednou před sebou vidí motýla, který na okamžik vypadá, jako by do střední Evropy přiletěl z tropů.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.lepidoptera.cz/motyli/batolec-duhovy-apatura-iris-linnaeus-1758

https://prirodaceska.cz/batolec-duhovy/

https://butterfly-conservation.org/butterflies/purple-emperor

https://motyli-tichota.cz/motyl/batolec-duhovy-iris/

https://www.chovzvirat.cz/zvire/1071-batolec-duhovy/

https://butterfly-conservation.org/news-and-blog/species-of-the-month-purple-emperor