Článek
Svět bezobratlých živočichů je pro někoho děsivý, pro někoho naopak neskutečně fascinující. A pak jsou ti, kteří by se s těmito drobnými tvorečky naživo setkat nechtěli, ale dokáží ocenit jejich rozmanitost a rádi si o nich třeba počtou nebo zhlédnou dokument.
Bičnatci jsou tvorové, které většina z nás asi potkat nechce, až na výjimky některých nadšenců. Někteří pavouci nás aspoň ohromí svým zajímavým zbarvením, ale bičnatci se ničím takovým pěkným pochlubit nemohou. Jejich barva je tmavě hnědá až černá. Zato nás mohou zaskočit svým podivným vzhledem, který připomíná některé jiné tvory. Silná trnová makadla mohou někomu připomínat klepeta raka, i když tato jsou na rozdíl od jeho nesouměrných klepet stejně velká. Někomu mohou připomínat škorpiony, a to i díky zadečku, který jsou schopní zvednout a na jeho konci mají bičík. Jde však o samostatnou třídu pavoukovců.
Největší druh bičnatce, Mastigoproctus giganteus, měří až 8,5 cm
Bičnatci (Uropygi)
Bičnatci patří do třídy pavoukovců, což je velká skupina bezobratlých živočichů, která se dále dělí na nižší řády, z nichž nejznámější jsou pavouci, štíři, roztoči, sekáči a solifugy, ale patří tam ještě další méně známé řády včetně bičnatců. Na Zemi se vyskytují už více jak 350 milionů let.
Bičnatci zahrnují řadu druhů, které se mj. liší svojí velikostí. Malé druhy mají kolem 2,5 cm v těle, zatímco největší dorůstá až 8,5 cm. Většinou se však velikostně pohybují okolo tří centimetrů. Když k tomu však přičteme ještě nohy a makadla, rozhodně se nejedná o malé drobečky, které bychom mohli přehlédnout.
Mají čtyři páry končetin, ale k chůzi využívají pouze poslední tři páry, zatímco první pár se v průběhu evoluce přeměnil na hmatová tykadélka. Pedipalpy, tedy makadla, jsou mohutná, s trny, takže vypadají jako kleště štírů. Mají několik párů očí, přičemž jeden pár je umístěn vpředu a ostatní páry, kterých může být až pět, jsou po stranách hlavy. I s takovým počtem očí ale nevidí zrovna nejlépe a spoléhají se spíše na tykadlovitý první pár končetin, který zachycuje i jemné vibrace.
Thelyphonus sp., bičnatec z Malajsie
Na rozdíl od jiných pavoukovců tito bičíkovci nedisponují jedovou žlázou, takže se nemusíme bát, že by do nás mohli při nechtěném kontaktu vpravit jed. Zato ale mají jinou specialitku, ocet. V zadní části břicha mají žlázky, kterými jsou schopní vyprodukovat kysele páchnoucí směs kyseliny octové a kyseliny kaprylové a touto směsí odradit nepřítele, který by je ohrožoval. Pokud se při rozstřikování směsi trefí do očí predátora, mohou ho dočasně oslepit. Než vyčerpají obsah svých žláz, mohou stříknout až 19×.
Jedná se o noční dravce, kteří se s příchodem šera vydávají na lov jiných bezobratlých živočichů, jako jsou různé druhy hmyzu, mnohonožky a největší druhy bičnatců si troufnou i na malé obratlovce. Sami se naopak stávají kořistí žab, ještěrek, ale i menších savců jako pásovců, rejsků, lasiček, skunků nebo mývalů. Nebývá tomu však příliš často. I tito predátoři si totiž rozmyslí, jestli riskovat zásah jejich páchnoucí kyselinou.
Rozmnožování probíhá podobně jako u řady jiných pavoukovců. Samci umístí během námluv na zem spermatofor, což je hmota plná spermií. Během namlouvání dojde k tomu, že na spermatofor „nasedne“ samička a vcucne jej do sebe. Celé námluvy včetně pářicího tanečku mohou trvat i více jak půl dne. Následně trvá několik měsíců, než je samička připravená naklást vajíčka. Nejdříve si vyhrabe noru, ve které se uzavře. Následně ze svých pohlavních orgánů vytlačí až 50 vajíček, které jsou uchovávány ve vlhkém váčku a zůstávají připevněny na jejím zadečku, který postupně zvedá tak, aby se vajíčka nedotýkala země. Takto setrvá několik dalších měsíců, než se embrya vyvinou. Během této doby ani nepřijímá potravu.
Samice bičnatce s vajíčky
Když se mláďata vylíhnou, jsou na rozdíl od dospělců úplně bílá až průhledná. Vylezou matce na záda, kde se přichytí. Noru opouštějí až po prvním svleku. Během dalších čtyř let projdou dalšími čtyřmi svleky, než se z nich stanou plnohodnotní dospělci a následně žijí ještě zhruba jednou tolik let. Samotná matka pak obvykle žije ještě tak dva roky. Zajímavostí je, že když jsou mláďata malá a drží se na matce, ta už potravu přijímá a dělí se o ni s mláďaty, což je jedinečným znakem mateřské péče.
S bičnatci se u nás ale nesetkáme. Žijí totiž v tropických a subtropických oblastech, zejména v Asii a Americe, kde vyhledávají vlhká a temná místa. Jako noční tvorové nemají světlo příliš v lásce. Bičnatec největší (Mastigoproctus giganteus) jako jediný holduje trochu sušším oblastem v jižní části severoamerického kontinentu. Pro člověka nejsou nijak nebezpeční.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://animalfact.com/vinegaroon-uropygi/
https://www.nationalgeographic.com/animals/facts/vinegaroon
https://animaldiversity.org/accounts/Mastigoproctus_giganteus/
https://www.crittersquad.com/fact-sheets/vinegaroon-fact-sheet/
https://factanimal.com/vinegaroon/
