Bílá tlama smrti: ploskolebec vodní, nejobávanější had amerických bažin

Ploskolebec vodní patří k těm zvířatům, u nichž se skutečný živočich téměř ztratil pod nánosem lidských historek. V Americe ho znají hlavně pod jménem cottonmouth nebo water moccasin a už samotná tato slova v mnoha lidech vyvolávají nepříjemný pocit. Had z černé vody, z bažin, z přerostlých břehů, z míst, kde si člověk nevidí ani pod nohy. Had, který prý čeká v rákosí, padá z větví do lodí a pronásleduje rybáře. Tak se o něm často mluví. Jenže skutečnost bývá méně dramatická.

Ploskolebec vodní, latinsky Agkistrodon piscivorus, je opravdu jedovatý had. A ne ledajaký. Je silný, těžce stavěný, má širokou hlavu, nápadný výraz a uštknutí, které rozhodně nelze brát na lehkou váhu. Zároveň to ale není zvíře, které by vyhledávalo střet s člověkem. Většinu života tráví v prostředí, kde má dost práce s vlastním přežitím. Loví, vyhřívá se, ukrývá se, rodí mláďata a snaží se neztrácet zbytečně energii. Člověk je pro něj spíš hrozba než kořist.

Není to neškodný had, ale není to ani útočný netvor z bažin. Je to predátor mokřadů, dokonale přizpůsobený životu na rozhraní vody a souše.

Domovem ploskolebce vodního je jihovýchod Spojených států. Nejčastěji bývá spojován s bažinami, močály, pomalu tekoucími řekami, slepými rameny, jezery, rybníky, zavlažovacími kanály a vlhkými nížinami. Patří mezi nejvíce vodní zmijovité hady Severní Ameriky a v krajině se obvykle drží tam, kde je voda nablízku. Dokáže se pohybovat i v brakické vodě a v některých oblastech se dostává i na ostrovy při pobřeží.

Na rozdíl od mnoha jiných hadů nepůsobí křehce ani štíhle. Dospělý ploskolebec je robustní zvíře, často dlouhé kolem tří čtvrtin metru až něco přes metr. Velcí jedinci mohou být ještě delší, výjimečně až kolem 180 centimetrů. Je to had, který na zemi nepůsobí rychlým, nervózním dojmem. Spíš těžce leží, pomalu se přesouvá, nebo nehybně čeká. Právě tahle tělesná mohutnost mu dodává pověst nebezpečného tvora.

Ve vodě se ale pohybuje s jistotou. Plave dobře a často tak, že velká část těla zůstává viditelně u hladiny. To je jedna z charakteristik, podle které ho lidé v jeho domovině rozlišují od některých nejedovatých vodních hadů, kteří při plavání častěji drží větší část těla ponořenou. Není to však pravidlo, na které by se dalo slepě spoléhat. U hadů obecně platí, že určování podle jedné jediné známky může být nebezpečně zavádějící.

Ploskolebec vodní má typickou širokou hlavu, zřetelně oddělenou od krku. Není to náhoda. Patří mezi zmijovité hady, přesněji mezi chřestýšovité zmije, tedy skupinu, která má mezi okem a nozdrou tepločivnou jamku. Ta hadovi pomáhá vnímat tepelné záření a přesněji zaměřit teplokrevnou kořist.

Zbarvení je proměnlivé. Mladí hadi bývají výrazněji kreslení, s příčnými tmavými pruhy na světlejším podkladu. S věkem kresba často tmavne a u starších jedinců může téměř zmizet. Někteří dospělí ploskolebci jsou olivově hnědí, jiní tmavě hnědí až skoro černí. Právě tmaví staří jedinci vypadají na první pohled jako kus mokrého kořene nebo stín na břehu.

Mláďata mají ještě jednu nápadnou zvláštnost - žlutavý konec ocasu. Tím mohou lákat drobnou kořist. Pohyb koncem ocasu připomíná červa nebo larvu a mladý had tak přivábí žábu či ještěrku na vzdálenost výpadu. U dospělých se tato nápadná barva většinou ztrácí.

Nejznámějším znakem ploskolebce je však jeho tlama. Když se cítí ohrožen, často se stočí, zvedne přední část těla a otevře tlamu dokořán. Vnitřek úst je nápadně světlý, téměř bílý. Odtud anglické jméno cottonmouth, tedy doslova cosi jako „bavlněná tlama“. Není to útok, ale výstraha. Had tím dává najevo, že další přiblížení už může skončit špatně.

Uštknutí ploskolebcem vodním je vážná věc. Jeho jed působí především cytotoxicky a hemotoxicky, tedy poškozuje tkáně, cévy a krevní systém. Typickým následkem bývá prudká bolest, otok, krvácení do tkání a někdy i rozsáhlé poškození v místě uštknutí. Moderní medicína ale výrazně snížila riziko úmrtí, takže smrtelné případy jsou dnes vzácné.

Ploskolebec není had, kterého by bylo možné brát do ruky, zkoušet odhánět klackem nebo fotografovat z pár centimetrů. Zároveň však neplatí, že každé setkání s ním je téměř rozsudek smrti. Největší riziko vzniká ve chvíli, kdy se člověk rozhodne hada chytat, zabít, přenášet nebo jinak obtěžovat.

U jedovatých hadů se často opakuje stejný scénář. Had člověka nechce. Člověk si ho všimne. Místo aby ustoupil, začne situaci řešit silou nebo zvědavostí. A právě tehdy se v obraně zvíře může zachovat tak, jak mu velí instinkt.

Asi žádná vlastnost se ploskolebci nepřisuzuje tak často jako údajná agresivita. Vyprávění o tom, že cottonmouth pronásleduje člověka, patří na americkém Jihu skoro k folkloru. Jenže výzkumy obranného chování ukázaly střízlivější obraz. Při setkání s člověkem se mnoho ploskolebců snaží uniknout, část zůstává nehybná a spoléhá na maskování, část předvádí výstražné chování. Kousnutí přichází hlavně tehdy, když je had přímo ohrožen nebo uchopen.

Proč tedy tolik lidí tvrdí, že je had pronásledoval? Jedno vysvětlení je prosté. Had se v panice snaží dostat k nejbližšímu úkrytu nebo zpět k vodě. Pokud člověk stojí zrovna mezi ním a bezpečím, může to z lidského pohledu vypadat jako útok. Ve skutečnosti had nemíří „na člověka“, ale pryč od nebezpečí.

Další roli hraje prostředí. V bažině, u vody nebo v hustém porostu člověk často reaguje pozdě, lekne se a situaci si zapamatuje ostřeji, než jaká skutečně byla. A had, který otevře bílou tlamu a zůstane stát proti vetřelci, působí mnohem bojovněji než zvíře, které tiše zmizí v trávě.

Druhové jméno piscivorus znamená „požírající ryby“. Ryby skutečně patří do jeho jídelníčku, ale zdaleka nejsou jedinou potravou. Ploskolebec vodní je spíš všežravý predátor v hadím smyslu slova - bere to, co se v mokřadu naskytne a co dokáže přemoci. Loví ryby, žáby, mloky, ještěrky, malé savce, ptáky, jiné hady a nepohrdne ani mršinou. Oportunistická potrava je u tohoto druhu dobře doložená.

Právě ochota požírat mršiny je u něj zajímavá. V mokřadech se po záplavách, poklesu kyslíku ve vodě nebo prudkých změnách počasí objevují uhynulé ryby a další živočichové. Ploskolebec je dokáže využít. Není tedy jen lovcem, ale do určité míry i uklízečem.

Jeho lovecká metoda je úsporná. Nehoní kořist na dlouhou vzdálenost. Často čeká, číhá a udeří ve chvíli, kdy se žába, ryba nebo drobný savec přiblíží příliš blízko. Jed mu umožňuje pustit se i do kořisti, která by se při delším zápasu mohla bránit. Had nepotřebuje drama. Potřebuje úspěšný výpad a co nejmenší riziko zranění.

Mokřad není idylické místo. Je to krajina s přebytkem života, ale i s přebytkem smrti. Voda skrývá predátory, břehy jsou plné ptáků, savců, želv a jiných hadů. Ploskolebec zde není pánem všeho. Mláďata mohou skončit v zobáku volavky, v tlamě většího hada nebo v žaludku dravé ryby. Ani dospělý jedinec není nedotknutelný. V jeho prostředí žijí aligátoři, velké želvy i další predátoři, kteří si s jedovatým hadem mohou poradit.

Tohle je dobré mít na paměti, protože lidská představivost často jedovatým zvířatům přisuzuje neporazitelnost. Jenže jed není kouzelný štít. Je to nástroj k lovu a obraně. Had, který se zbytečně pouští do konfliktů, může přijít o život stejně jako kterýkoli jiný živočich.

Ploskolebec proto často volí strategii klidu. Leží, vyhřívá se, šetří energii. V chladnějších obdobích je méně aktivní, v teplých měsících se pohybuje víc. V některých oblastech bývá aktivní hlavně za soumraku a v noci, jinde ho lidé vidí i přes den, zvlášť při vyhřívání.

Ploskolebec vodní neklade vejce do hnízda jako mnoho jiných hadů. Samice rodí živá mláďata. Ta přicházejí na svět plně vyvinutá, samostatná a už vybavená jedem. Obvyklý počet mláďat se pohybuje v jednotkách až nižších desítkách, často kolem šesti až osmi, i když literatura uvádí i širší rozmezí.

Od prvního dne se musí mladý had starat sám o sebe. Nemá rodiče, kteří by ho krmili nebo chránili. Je malý, nápadněji zbarvený než dospělci a v mokřadu má mnoho nepřátel. Žlutý konec ocasu mu pomáhá při lovu, ale zároveň je jeho život od začátku sérií rizik.

Pokud přežije první roky, postupně tmavne, mohutní a přechází na větší kořist. Starý ploskolebec už není drobný lovec žab na okraji tůně, ale těžký had, který dokáže využít rybu, hlodavce, jiného hada i uhynulé zvíře vyplavené na břeh.

V oblastech, kde ploskolebec žije, doplácejí na jeho pověst i nejedovatí vodní hadi. Mnoho lidí považuje téměř každého hada u vody za cottonmoutha. To je pochopitelné, ale často chybné. Severní Amerika má řadu vodních hadů, zejména z rodu Nerodia, kteří mohou být robustní, tmaví, dráždiví a při obraně také koušou. Jedovatí však nejsou.

Problém je, že laik ve stresu obvykle neurčuje hada podle jemných znaků. Vidí hada u vody, široce působící hlavu, tmavé tělo a prudký pohyb. Zbytek doplní strach. Výsledkem je, že mnoho nejedovatých hadů končí zbytečně zabitých.

Ploskolebec se dá poznat podle kombinace znaků - těžké stavby těla, široké hlavy, tepločivné jamky, typického postoje, kresby a světlého vnitřku tlamy při výstraze. Ale pro běžného člověka je nejlepší pravidlo jednodušší - na neznámého hada nesahat, nezkoušet ho chytat a nechat ho odplazit.

Ploskolebec vodní má v mokřadním ekosystému své jasné místo. Reguluje populace menších obratlovců, využívá uhynulé živočichy a sám slouží jako potrava jiným predátorům. Není nadbytečný. Není to „škodná“, která by do krajiny nepatřila. Je součástí systému, který se vyvíjel dlouho předtím, než se člověk začal bát každého šustnutí v rákosí.

Z hlediska ochrany není druh jako celek považován za akutně ohrožený. Pomáhá mu poměrně široké rozšíření a schopnost žít v různých typech vodního prostředí. Místní populace však mohou trpět vysoušením mokřadů, zástavbou, silniční dopravou a přímým zabíjením lidmi.

Mokřady amerického Jihu jsou jedny z nejbohatších ekosystémů Severní Ameriky. Když mizí, nemizí jen had. Mizí s nimi obojživelníci, ptáci, ryby, hmyz, rostliny a celý zvláštní svět mělké vody, bahna, kořenů a pomalého rozkladu.

Na ploskolebci je vidět, jak silně člověk vnímá zvířata přes vlastní obavy. Had je sám o sobě pro mnoho lidí nepříjemný symbol. Když je navíc jedovatý, vodní, tmavý a žije v bažinách, získá téměř dokonalou pověst tvora z noční můry.

Reaguje na pachy, teplo, pohyb, hlad, ohrožení a roční dobu. Když otevře bílou tlamu, není to gesto nenávisti. Je to varování zvířete, které nechce být sežráno, zašlápnuto ani zraněno.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://animaldiversity.org/accounts/Agkistrodon_piscivorus/

https://nas.er.usgs.gov/queries/factsheet.aspx?SpeciesID=1197

https://kysnakes.mgcafe.uky.edu/snake/agkistrodon-piscivorus

https://explorer.natureserve.org/Taxon/ELEMENT_GLOBAL.2.960784/Agkistrodon_piscivorus

https://www.outdooralabama.com/venomous-snakes/cottonmouth