Článek
K tomuto tématu mě přivedlo vánoční setkání s kamarádkou, se kterou jsme se několik let neviděli. A která mě během hovoru vyvedla z omylu, že dnes mohou „pomoc“ medicíny vyhledat i ženy, kterým třeba už tikají biologické hodiny, ale na partnera prostě nenarazily - nebo mají partnerku. Jak je možné, že v dnešní době a ve vyspělé zemi, kde navíc politici neustále naříkají na malá čísla porodnosti, neumožňujeme ženám využít dárcovské sperma a splnit si touhu po dítěti?
Asistovaná reprodukce nabízí pomocnou ruku…
Když se řekne „umělé oplodnění“, spoustě lidem se v hlavě rozsvítí obraz laboratorní zkumavky a dítěte „vyrobeného na zakázku“. Jenže realita je mnohem méně filmová a mnohem víc lidská. Asistovaná reprodukce není trik, jak obejít přírodu. Je to zdravotní péče pro lidi, kteří chtějí dítě – a nějak to nejde. Někdy roky. Někdy po potratech. Někdy po léčbě rakoviny. Někdy bez jasné příčiny, a právě to bývá psychicky nejhorší: „Děláme všechno správně, tak proč to nejde?“
1) Co se všechno schová pod „umělým oplodněním“
„Umělé oplodnění“ je lidové označení pro několik metod, které lékaři souhrnně řadí pod asistovanou reprodukci. Nejde jen o IVF (mimotělní oplodnění), i když právě IVF je nejznámější.
Cílem je pomoct tomu, aby se spermie a vajíčko potkaly – a aby vzniklé embryo mělo šanci se v děloze uchytit a dál se vyvíjet. Podle toho, kde a jak se to „setkání“ odehraje, existují různé postupy:
- IUI (intrauterinní inseminace): spermie se po úpravě zavedou přímo do dělohy v době ovulace. Je to jednodušší metoda, která se často zkouší dřív než IVF, pokud to zdravotní situace umožňuje.
- IVF (in vitro fertilizace): oplodnění proběhne mimo tělo (v laboratoři) a embryo se pak přenese do dělohy.
- ICSI: varianta IVF, kdy embryolog vybere jednu spermii a „vpíchne“ ji do vajíčka. Používá se hlavně při horším spermiogramu.
Umělé oplodnění tak není jenom jeden postup, a už vůbec nemusí být jednorázový. Je to celý proces. A často i maraton.
2) Jak IVF obvykle probíhá krok za krokem
Každé centrum má trochu jiný režim a každý pár má trochu jiný plán, ale základní kostra IVF bývá podobná.
Vyšetření a plán
Než se vůbec začne, řeší se vyšetření obou partnerů: hormonální profil, ultrazvuk, průchodnost vejcovodů, spermiogram, někdy genetika. A pak se určí postup: půjde to inseminací? Má smysl IVF? Je potřeba ICSI? A co rizika (např. syndrom hyperstimulace vaječníků)?
Hormonální stimulace
Při IVF se většinou stimuluje vaječník, aby dozrálo více vajíček najednou. Zní to jednoduše, ale v praxi to znamená několik dnů injekcí (často si je žena aplikuje sama), pravidelné kontroly a úpravy dávek. Tělo reaguje různě. Někdo to zvládá skoro bez potíží, někoho to semele: únava, výkyvy nálad, tlak v podbřišku, podrážděnost. A do toho běžná práce, život, očekávání.
Odběr vajíček
Když jsou folikuly připravené, následuje odběr vajíček. Provádí se většinou v krátké anestezii. Pro řadu žen je to část, která je trochu děsí: strach, tělo po zákroku, někdy bolest, někdy komplikace. Nic „romantického“.
Oplodnění v laboratoři
V laboratoři embryologové vajíčka oplodní – buď „klasicky“ IVF (vajíčko a spermie se nechají spolu), nebo metodou ICSI. V dalších dnech se sleduje vývoj embryí. Zní to jako detail, ale pro psychiku žen je to velká zátěž: čekáte na telefonát a nevíte, co bude. Kolik vajíček bylo zralých? Kolik se oplodnilo? Kolik se vyvíjí?
Embryotransfer (přenos embrya do dělohy)
Vybrané embryo se zavede do dělohy tenkým katetrem. Zákrok je obvykle krátký a bez anestezie. A pak přijde „dvoutýdenní čekání“ – období, které se v komunitách lidí řešících neplodnost stalo pojmem. Člověk se snaží být v klidu, ale mozek jede na plné obrátky: každý pocit v těle analyzujete, googlíte, střídají se chvíle naděje a černé scénáře.
Kryoembrya a další pokusy
Pokud vznikne více vhodných embryí, dají se zmrazit. Další transfery pak mohou být jednodušší (bez odběru vajíček), ale pořád je to léčba, pořád je to stres, pořád to stojí peníze a čas.
IVF navíc není jistota. Je to šance. Někdy se povede hned. Někdy po několika cyklech. Někdy se nepovede ani po letech. A právě proto je kolem asistované reprodukce tolik emocí – a taky tolik mýtů.
3) Co říká český zákon: kdo může umělé oplodnění podstoupit
Teď ty paragrafy. V Česku je umělé oplodnění upravené zákonem o specifických zdravotních službách. Ten pracuje s pojmem „neplodný pár“ a formuluje ho velmi konkrétně: jde o ženu a muže, kteří o umělé oplodnění žádají společně.
Zákon říká, že umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49 let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže (tedy „neplodného páru“). Žádost navíc nesmí být starší než 6 měsíců.
Tohle je klíčový bod. Nejde jen o to, jestli si léčbu zaplatí. Jde o to, že český právní rámec asistovanou reprodukci staví striktně jako službu pro dvojici žena + muž. Praktický důsledek je jednoduchý:
- Single ženy (bez „mužského partnera“ v dokumentaci) u nás legálně nemají standardní cestu, jak podstoupit umělé oplodnění v režimu, který zákon popisuje.
- Lesbické páry jsou ve stejné situaci: léčba je konstruovaná jako „párová“, ale pouze pro heterosexuální pár.
V praxi se toto omezení snaží ženy nebo lesbické páry různě obcházet. Někdy se domluví s kamarádem, který se společně s ženou dostaví na kliniku a uvede se do žádosti. Problémem je, že i když muž uvedený v žádosti není pak automaticky zapsán do rodného listu dítěte jako otec, už navždy figuruje v dokumentech kliniky a pojišťovny. A to může později přinést nechtěné situace.
Když systém nutí lidi hledat kličky, znamená to, že realita života už neodpovídá škatulkám v zákoně.
4) Věkové limity: co je povolené a co je hrazené
V Česku se často plete „co je legálně možné“ s „co hradí pojišťovna“. To jsou dvě různé věci.
Legální hranice pro provedení
Zákon stanoví horní věkovou hranici ženy: umělé oplodnění lze provést, pokud věk ženy nepřekročil 49 let.
To ale neznamená, že je to běžné nebo automatické – zdravotní stav, rizika a postup vždy posuzuje lékař. Pro ženy platí, že čím dříve, tím lépe.
Úhrada z veřejného zdravotního pojištění
Pojišťovna může IVF uhradit jen do určitého věku a za určitých podmínek. VZP uvádí, že úhrada IVF z veřejného zdravotního pojištění je možná jen do dne dosažení 40. roku věku (tedy před 40. narozeninami), přičemž připomíná i zákonnou hranici 49 let jako limit pro samotné provedení.
Počet hrazených cyklů
Další důležitý detail: pojišťovna hradí nejvýše tři cykly IVF, případně čtyři – ale jen tehdy, pokud v prvních dvou případech bylo přeneseno nejvýše jedno embryo.
Do limitu cyklů se nezapočítává inseminace (IUI) – ta je „jiný typ“ výkonu.
5) Co si člověk často platí sám
I když má někdo nárok na úhradu IVF, neznamená to, že je všechno „zadarmo“. V realitě se často doplácí:
- část léků (ne vždy, záleží na schématu a úhradách),
- některé laboratorní metody nad rámec základního režimu,
- mražení a skladování embryí,
- a také čas: dovolená, dojíždění, někdy i ztráta příjmu.
Asistovaná reprodukce je špičková medicína, která pracuje s jemnými procesy. A špičková medicína něco stojí. O to víc pak překvapí, jak moc se v Česku bavíme o tom, kdo „smí“, místo toho, kdo „potřebuje“ – a proč.
6) Český model „neplodného páru“ versus dnešní svět
Český zákon stojí na představě, že asistovaná reprodukce je léčba neplodnosti v heterosexuálním páru. Jenže společnost se mezitím posunula. Dnes už není nic exotického, že:
- žena žije sama a chce dítě,
- žena žije s ženou a chtějí rodinu,
- někdo odkládá rodičovství z ekonomických důvodů,
- někdo neměl „štěstí“ na partnera, ale touhu po dítěti má,
- někdo ví, že dítě nechce „s kýmkoli“, jen aby splnil kolonku.
A teď přichází paradox: my jako společnost často opakujeme, že se rodí málo dětí. Demografie je téma, které se vrací pořád dokola. Ale současně držíme systém asistované reprodukce nastavený tak, že část lidí, kteří o dítě opravdu stojí, se do něj nevejde. Ne proto, že by byli zdravotně či psychicky nezpůsobilí. Ne proto, že by ohrožovali dítě. Jen proto, že nesplní formální definici „páru“.
7) „Na Západě to jde“
Nelze samozřejmě všechny země hodit do jednoho pytle. Někde je systém otevřenější, jinde naopak přísnější než u nás. Ale je pravda, že v řadě západoevropských zemí už asistovaná reprodukce není vázaná na model žena + muž.
Velmi konkrétní příklad je Velká Británie. Britský regulátor HFEA otevřeně pracuje s tím, že léčbu podstupují i single pacientky a ženy v lesbických párech. A nejen, že to „jde“, ale regulátor o tom zveřejňuje běžné informace a zprávy: popisuje dostupné metody (inseminace, IVF) a zmiňuje i nárůst léčby u single žen a ženských párů.
Další příklad je Francie, která dlouho patřila mezi země, kde přístup nebyl pro všechny. V roce 2021 ale došlo ke změně bioetického zákona, která rozšířila přístup k asistované reprodukci i na single ženy a lesbické páry.
Důležité je i to, že se tam otevřeně mluvilo o tom, že jedna z motivací je snížit tlak na „reprodukční turistiku“ a rizika, která s ní souvisejí.
Za zmínku však stojí i opačný případ: v Itálii byla (podle dostupných zpráv) omezení pro single ženy potvrzena rozhodnutím ústavního soudu.
Nejde tak o to, že „všude venku jsou osvícení a my tmáři“. Jde o to, že řada zemí už ten posun udělala – a jinde se o něm vede spor úplně stejně jako u nás. Ale realita nám ukazuje, že společnost se posunula dál a zákony ji v tomto ohledu nestíhají.
8) Proč samotný status „single“ není dobrý filtr, kdo smí být rodičem
Český systém v praxi říká: když máte vedle sebe muže a oba podepíšete papír, můžete využít asistovanou reprodukci (samozřejmě při splnění zdravotních a věkových podmínek). Když jste sama, nemůžete. Když jste dvě ženy, taky nemůžete.
Jenže tenhle požadavek na pár žena + muž jako záruku dobrého startu pro početí dítěte nedává smysl. Ten papír totiž není potvrzení o kvalitě vztahu ani o bezpečí dítěte. Není to potvrzení o stabilitě, schopnosti pečovat, finančním zázemí nebo o tom, že dítě bude vítané. Je to jen potvrzení, že v žádosti figuruje muž. Nic víc.
A tady narážíme na věc, o které se těžko mluví, ale je to prostě tak: děti se rodí do velmi různých podmínek. Do láskyplných rodin. Do chudoby. Do vztahů, kde je alkohol, násilí, manipulace. Do prostředí, kde se dva lidé nenávidí, ale „jsou spolu kvůli dítěti“. A to bez ohledu na pohlaví, orientaci nebo rodinný model.
Single žena může mít stabilní práci, zázemí, podporu rodiny, plán a vědomou motivaci. Heterosexuální pár může být naopak ve vztahu, kde to skřípe na všech frontách. Přesto český právní filtr neřeší kvalitu prostředí. Řeší pouze pohlaví v kolonce v žádosti.
To není útok na heterosexuální páry. Většina dětí v nich vyrůstá skvěle. Jde o princip: pokud stát omezuje přístup k léčbě, měl by mít k tomu rozumné a obhajitelné důvody. „Protože to tak bylo vždycky“ není argument. „Protože dítě potřebuje muže a ženu“ je už argument – ale pak se nabízí otázka: opravdu to stát uplatňuje konzistentně i jinde? Single rodiče existují, a společnost je nezakazuje – jen jim často hází pod nohy víc překážek, než by musela.
9) Lesbické páry: co je na tom ve skutečnosti „problém“?
U lesbických párů se debata často zvrhne do emocionálních sloganů. Přitom se dá držet při zemi.
První rovina je čistě praktická: pokud spolu žijí dvě ženy a chtějí dítě, potřebují spermii. A právě asistovaná reprodukce je způsob, jak to udělat zdravotně kontrolovaně, bezpečně a s jasnými pravidly.
Druhá rovina je právní a sociální: děti v těchto rodinách existují už dnes. A existují i u nás. Rozdíl je jen v tom, jak složitá a nejistá je cesta k jejich narození – a jak složité pak může být právní uznání druhé matky (což je téma samo o sobě, ale s IVF v zahraničí často souvisí).
Třetí rovina je paradox, který zní skoro až absurdně: stát vlastně říká „tohle u nás nechceme“, ale zároveň tím lidi tlačí do situací, které jsou méně kontrolované a někdy i rizikové. Pokud je cílem ochrana dítěte a bezpečný zdravotní postup, pak dává smysl mít pravidla – ale nedává smysl mít pravidla, která lidi vyhánějí mimo systém.
10) Kličky, kamarádi, zahraničí – a proč je to problém i pro ty, kteří „jsou proti“
Možná nejdůležitější část celé debaty je tahle: když lidé něco opravdu chtějí (dítě, které je pro ně existenciální téma), tak si cestu často najdou. Ne vždy hezkou, ne vždy bezpečnou, ne vždy férovou. Ale najdou.
Co to v praxi znamená?
- Papírový partner: někdo v dokumentaci figuruje jako muž v páru, ale ve skutečnosti to není partner v běžném slova smyslu. Někdy známý, někdy kamarád, někdy jen někdo „na domluvu“.
- Zahraniční kliniky: tam, kde je to legální, žena nebo pár odjede. Jenže to stojí peníze, čas a znamená to orientovat se v cizím systému.
- Soukromé dohody (bez podstoupení umělého oplodnění): domluva s kamarádem, nebo dokonce s neznámým mužem na pohlavním aktu, který by měl vést k otěhotnění. A tady přichází rizika, která by v regulovaném systému byla menší: zdravotní (infekce, nevyšetřený dárce), právní (otcovství, nároky), bezpečnostní (setkání s neznámým člověkem), psychická (tlak, stud, izolace).
Tohle jsou důsledky zákazu. A je to paradoxně argument i pro konzervativní pohled: pokud někdo říká „stát má chránit dítě“, pak by měl preferovat model, kde vznik dítěte probíhá co nejbezpečněji, co nejvíc pod kontrolou a s jasnými pravidly. Tlačit lidi do šedé zóny dělá pravý opak.
11) A co argument „podpora porodnosti“?
Tenhle argument se v debatách o porodnosti objevuje velmi často: „rodí se málo dětí“. Pokud je cílem, aby se rodilo víc chtěných dětí, pak nedává smysl systematicky zavírat dveře části lidí, kteří dítě chtějí a jsou ochotní projít náročnou léčbou.
Asistovaná reprodukce není módní doplněk. Kdo ji podstupuje, většinou to nedělá „z rozmaru“. Dělá to proto, že touha po dítěti je silná – a že to stojí spoustu energie, peněz, času i nervů. A právě proto by bylo logické, aby stát nastavil pravidla tak, aby:
- minimalizoval rizika (zdravotní i právní),
- zbytečně netlačil lidi do neformálních řešení,
- a odrážel realitu dnešní společnosti.
Pokud stát už dnes nezkoumá, jestli bude dítě vyrůstat v bezpečí, v lásce a se stabilním zázemím, proč jako hlavní filtr používá „přítomnost muže v žádosti“? A pokud jsou cílem bezpečné podmínky a ochrana dítěte, proč vytváří prostředí, kde lidé hledají kličky, odjíždějí do zahraničí nebo se uchylují k neformálním dohodám?
Asistovaná reprodukce je medicína, která dokáže pomáhat tam, kde příroda z různých důvodů selhává. V Česku máme špičková pracoviště a spoustu odborníků, kteří lidem pomáhají mít dítě. Jenže pravidla, kdo do systému smí vstoupit, zůstala v nastavení, které se čím dál víc rozchází s realitou.
Možná je čas položit si jednoduchou otázku: chceme, aby asistovaná reprodukce byla bezpečná, regulovaná a dostupná těm, kteří o dítě opravdu stojí – nebo chceme udržovat model, který část lidí vytlačí do šedé zóny a do zahraničí?
A pokud se někde dá začít, tak právě tím, že přestaneme automaticky předpokládat, že „single“ znamená „horší“. Neznamená. Někdy znamená jen to, že člověk nechce mít dítě s kýmkoli – a že místo náhody volí zodpovědnost.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-373
https://www.hfea.gov.uk/about-us/news-and-press-releases/2024/more-single-patients-and-female-same-sex-couples-are-having-fertility-treatment-but-disparities-in-access-remain-says-regulator/
https://www.hfea.gov.uk/i-am/fertility-treatment-for-lgbt-people/
https://www.ft.com/content/e666c660-e553-4526-bd57-f0d4a75e3f48
https://www.theguardian.com/world/2021/jun/29/french-parliament-votes-to-extend-ivf-rights-to-lesbians-and-single-women
https://www.vzp.cz/o-nas/tiskove-centrum/otazky-tydne/podminky-pro-umele-oplodneni-od-roku-2022
https://www.vzp.cz/o-nas/aktuality/nove-podminky-pro-umele-oplodneni
https://www.ined.fr/en/everything_about_population/demographic-facts-sheets/researchers-words/medically-assisted-human-reproduction-progress-toward-greater-reproductive-justice/
https://pagenotfound.cz/clanek/neviditelne-matky-a-papirovi-partneri
