Článek
Tak co tedy vlastně ty ženy mají dělat?
Když děti nemají, jsou špatné, když je mít chtějí, tak taky.
Pokud pláčete, že naše země - potažmo celá „bílá rasa“ - vymírá, tak byste přece měli chtít, aby děti mělo co možná nejvíce žen. A tudíž nedává vůbec žádný smysl bránit lesbickým ženám v tom, aby i ony měly děti.
Jestli k vám náhodou pořád ještě nedospěly poznatky moderní vědy, tak homosexualitu si opravdu nikdo „nevymyslí z rozmaru“, ale zkrátka se tak narodí. Tak, jako některé ženy nepřitahují (nebo naopak extrémně přitahují) muži menší než ony, plešatí nebo třeba modroocí - a dotyčná s tím, že ji ten či onen (ne)přitahuje nic nenadělá - stejně tak některé ženy sexuálně nepřitahují vůbec žádní muži. Velcí, malí, hubení, tlustí, plešatí, vlasatí, chytří, hloupí… prostě žádní. A dělat s tím ta žena taky nic nemůže.
Takže jsou zde pouze dvě možnosti - buď všechny lesbické ženy zůstanou bezdětné, nebo těm, které si dítě mít přejí, to také umožníme.
Co z toho asi tak povede k větší porodnosti?
Myslím, že odpověď je naprosto jasná.
Ještě navíc když spousta lesbických párů už děti má - a přišly k nim nejspíš s pomocí nějakého kamaráda, který jim buď věnoval stříkačku se svým genetickým materiálem, nebo byl ochotný na příslušné klinice hrát divadélko na téma, že je jejich partnerem.
Ano, přesně tak, při žádosti o umělé oplodnění pouze stačí přivést s sebou nějakého kamaráda, který zahraje patřičnou roli - a umělému oplodnění vůbec nic nebrání. Současná pravidla jsou taková, že ti dva vůbec nemusejí být manželé - a i kdyby museli, tak i ten sňatek by se přece dal uzavřít jenom „na oko“ a po zplození dítěte se spolu zase rozvést.
Jenže ta pravidla jsou ještě benevolentnější - stačí, pokud příslušná žena s sebou přivede jakéhokoliv muže, o kterém bude tvrdit, že je to její partner (přítel, milenec, snoubenec… říkejte tomu, jak chcete) a onen muž její slova potvrdí. Nikdo nebude zkoumat, zda ti dva mají společné bydliště, zda spolu opravdu žijí nebo aspoň „chodí“.
Tedy tato situace v podstatě přímo nahrává podvodům - pokud je lesbická žena schopná sehnat kamaráda, který bude předstírat, že je jejím partnerem, co s ní touží mít dítě a „nějak jim to nejde“, vůbec nic jí nezabrání v tom, aby si to dítě tímto způsobem pořídila a pak ho stejně vychovávala sama, případně se svou lesbickou partnerkou.
Nebylo by proto jednodušší celé toto trapné divadélko úplně škrtnout a umožnit umělé oplodnění každé ženě, která má o něj zájem?
Navíc lesbické ženy tvoří jenom pár procent ženské polupace, takže i kdyby většina z nich děti neměla, na celkové porodnosti se to zas tak zásadním způsobem neprojeví.
Zato je zde daleko větší skupina žen, heterosexuálních žen, které po dítěti velmi touží, ale nemají toho muže, se kterým by si jej mohly pořídit „přirozenou cestou“. Tyto ženy lze rozdělit do dvou skupin - tou první jsou takové, kterým „žádný muž není dost dobrý“, tedy jinými slovy pořád čekají na toho „prince na bílém koni“, aniž by ony samy byly nějaké „princezny“.
Ano, dotyčné jsou možná mírně „praštěné“, přesněji řečeno zatraceně nesoudné, ale to přece ještě neznamená, že z nich automaticky musejí být špatné mámy. Navíc i tyto slečny si velmi často dítě - a to mnohdy i ne jedno - pořídí zcela přirozenou cestou. A to tak, že se „vecpou do postele“ někomu, koho za toho prince považují - zpravidla nějakému lékaři, advokátovi, manažerovi, bohatému podnikateli, sportovci, umělci… a je jim srdečně jedno, že dotyčný je ženatý.
Ono totiž mezi námi běhá jenom velmi málo mužů, kteří jsou schopní a ochotní říct „ne“ povolné dívčině, která zrovna nevypadá, jako by utekla ze škaredince. A mezi těmi mocnými a bohatými je podobných „bílých vran“ už vůbec méně než toho příslovečného šafránu.
Takže výsledkem je nejen to, že taková „extrémně náročná“ (nesoudná) slečna skončí jako samoživitelka - což by v případě umělého oplodnění skončila taky - ale ještě ke všemu rozvrátí jinou rodinu a zásadně zkomplikuje život jiným dětem.
Nebo dokonce - v tom lepším případě pro ni, ale v horším případě pro již dávno narozené dítě či děti onoho „prince“ - se jí podaří jeho původní rodinu rozbít, tedy stane se ne-samoživitelkou za tu cenu, že jiným dětem sebere jejich tátu a z jiné ženy tu samoživitelku udělá.
Tedy výsledkem je minimálně jedna samoživitelka tak jako tak.
Ještě horším případem jsou potom ženy, které za ty „prince“ považují různé alkoholiky, násilníky, hospodské povaleče, narkomany a jiné podivné existence - a s nimi si pořizují děti.
Případně jim „biologické hodiny“ bijí tak silně, že jsou schopné si dítě pořídit „s prvním joudou, kterého potkají“. I ony většinou skončí jako samoživitelky, a to ještě v tom lepším případě. V tom horším skončí jako týrané nejen ony, ale i jejich děti.
Nebylo by proto lepší, kdyby si raději pořídily dítě rovnou na klinice umělého oplodnění a riziko, že ony a jejich děti budou týrané, by tak odpadlo?
Nemluvě o tom „drobném detailu“, že geny různých alkoholiků, narkomanů, násilníků, nefachčenků a jim podobných jsou asi ty poslední, co by se měly nějak výrazněji šířit. Zatímco dárci spermatu jsou aspoň nějak kontrolovaní, aby se nejednalo o úplný společenský odpad.
Proto si myslím, že i v těchto případech by nejspíš bylo daleko lepší, kdyby si to své vytoužené dítě pořídily raději „uměle“.
Ovšem úplně největší skupinou žen, které si přejí dítě a nemají partnera jsou případy, které lze popsat následujícím příběhem:
Na střední či vysoké škole, případně těsně po ní, se s někým seznámí. Začnou spolu „chodit“, později třeba i žít, ale dohodnou se spolu, že zatím žádné dítě mít nebudou - třeba proto, že chtějí vydělat peníze, udělat kariéru, studovat, cestovat, užívat si života… prostě cokoliv.
Tato situace trvá pět, sedm, deset let - a slečně je najednou třicet a má dojem, že dítě by už chtěla. Ovšem její partner o něčem podobném nechce ani slyšet. Většinou dotyčnou „tahá za nos“, že „počkej, teď ještě ne, ale za rok, za dva…“ Pochopitelně za rok či dva se to obvykle opakuje.
Slečna dříve nebo později dospěje k názoru, že s tímto partnerem jenom ztrácí čas, neboť si s ním dítě nepořídí nikdy, takže se ti dva spolu rozejdou. Jenže, slečně je kolem 35 let, někdy i více, takže každým měsícem jí klesá šance, že ještě někdy nějaké dítě bude mít - natož pak že by ty děti měla dvě nebo tři.
A co má teď taková slečna ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou dělat, pokud to dítě opravdu chce?
Co byste jí asi tak poradili?
Na seznamovacím trhu jsou totiž k dispozici v podstatě pouze dvě kategorie mužů (vdovců ve věku kolem čtyřicítky je tak zanedbatelné promile, že vůbec nestojí za řeč). Těmi prvními jsou sobečci velmi podobní tomu, se kterým se právě rozešla. Tedy mladí mužové, kteří děti buď vůbec nechtějí, protože „je to moc práce a starostí“, nebo jsou ochotní si je pořídit tak nejdřív za deset let. Takže ti jsou pro ni jako potenciální tatínkové zcela nepoužitelní.
A tou druhou kategorií jsou rozvedení, kteří ovšem velmi často už nějaké dítě či děti mají a s exmanželkou o ně buď vedou lítý boj, nebo se sice dokázali dohodnout jako civilizovaní lidé, ovšem i v tomto případě mají se svými dětmi práce a starostí až nad hlavu. Tedy se do pořízení si dalšího potomka zpravidla také příliš nepohrnou - většinou by opět byli ochotní do něčeho podobného „jít“ tak nejdřív za deset let. Ovšem ta slečna už nemůže čekat deset let.
V tom nejlepším možném případě jsou ochotní „z velké lásky“ své nové přítelkyni to dítě, po kterém tak touží, dopřát. Ovšem v tom lepším případě tato nová rodina skončí pouze s jedním dítětem. Tedy opět to není ničím, co by nějak výrazně pohnulou s tou průměrnou plodností pohybující se kolem 1,5 dítěte na ženu. V tom horším případě nakonec ona slečna skončí jako samoživitelka, protože ten rozvedený starost o tři děti „už nedá“.
Jistou „kategorií mimo soutěž“ jsou opět ženatí pánové, kteří mají zájem se s takovou slečnou pouze „pobavit“, což ovšem také velmi často může skončit minimálně jednou samoživitelkou - buď tou slečnou, co zoufale shání partnera, se kterým by měla dítě, nebo jeho manželkou, případně se dotyčný „vykašle“ na obě a odejde si užívat svobodného života.
Takže opět, nebylo by lepší, kdyby taková slečna raději rovnou zašla na příslušnou kliniku místo zoufalého hledání budoucího tatínka?
Opravdu by mě zajímalo, co podle vašeho názoru mají dělat slečny, které by kolem třicítky dítě mít chtěly, ale jaksi nejsou k dispozici ti muži, se kterými by je mohly mít.
A „dobré rady“ typu ať se holt taková slečna svého partnera na nic neptá a potají vysadí antikoncepci? Tak to je úplně ta nejjistější cesta k produkci samoživitelek!
Související články:
