Článek
I ti, kteří „Valentýna“ vůbec neslaví - ať už „ze zásady“, protože jej považují za „cizí, násilně nám importovaný svátek“, nebo proto, že jim vadí jeho komercionalizace, případně proto, že obecně neradi slaví cokoliv, či z jakéhokoliv jiného důvodu - dost těžko unikli jeho připomínání. Snad leda, pokud žijí někde „na samotě u lesa“ a posledních nejméně deset dní ani na minutu neotevřeli internet.
Jinak ale každý, se vyskytuje na netu a nemá blokované všechny reklamy, byl bombardován nabídkami „speciálních valentýnských slev“. Stejně tak lidé, kteří bydlí ve větších městech, by asi museli při chození po ulici zavírat oči, aby si nevšimli reklam květinářství a klenotnictví, nabádajících kolemjdoucí, aby určitě nezapomněli potěšit „svého miláčka“, i obchodů a restaurací s více nebo méně kýčovitou srdíčkovou výzdobou. Asi „největší grády“ podobné kýče měly ve velkých obchodních centrech a nákupních galeriích. A pokud by náhodou někdo zapomněl, všem uživatelům prohlížeče Google to 14. února připomněl jeho specifický design.
Nemluvě samozřejmě o sociálních sítích, na které zadaní jak o závod postovali fotky a videa zdůrazňující, jak jsou „strašně zamilovaní“, jak je jejich protějšek „fantastický“ a jak spolu na Valentýna prožili právě „úžasnou romantiku“. Letos navíc tento svátek připadl na pátek, tedy na den, po kterém značná část lidí nemusí druhý den brzo ráno vstávat, případně bylo možné oslavu „protáhnout“ rovnou na celý víkend. A tak všichni ti, kteří cítí nezvladatelnou potřebu všem kolem sebe ukazovat, jak je jejich život „skvělý“ a jak fantastický je jejich partnerský vztah, měli možnosti, jak se předvádět, podstatně větší než v jiných letech.
Valentýn - podobně jako třeba Vánoce, Silvestr a Nový rok nebo První máj (kdy se ještě velké množství obyvatel ČR líbá pod třešní, břízou či nějakým jiným stromem, na jehož „magické“ účinky věří) - je tak asi dost „peklem“ pro každého citlivějšího člověka, který je „single“. Tyto svátky lidem připomínají, že jsou snad jacísi „vadní“, pokud nemají partnera. Ovšem ono i kdyby nebylo těchto svátků, často by jim to dosti necitlivým způsobem připomínalo jejich okolí.
Určitě všichni známe spolužáky, kteří ohrnují nos nad holkou či klukem, co „s nikým nechodí“ - a raději nemluvit o různých těch babičkách a tetičkách, které rovněž rády strkají nos do věcí, po kterých jim nic, a tak na každém rodinném setkání „prudí“ na téma „už někoho máš?“ (případně tedy později, zhruba od 27-30 let dotyčné(ho) pruzené(ho) „kdy budeš mít děti?“). A pokud se nějaké to rodinné setkání odehrává právě o vánočních svátcích, případně také kolem dat spojených s „láskou a zamilovaností“, kterými - dle tradice dané rodiny - mohou být Valentýn, První máj nebo dokonce obojí, „pruzení“ na téma chybějícího vztahu či rodiny může být dvojnásob agresivní.
Je-li někdo spokojený jako single, většinou valentýnské srdíčkové kýče i vlezlé řeči příbuzných moc nevnímá, případně je „pouští jedním uchem tam a druhým ven“. Ovšem každý, který se svým „svobodným“ či „celibátním“ stavem spokojený není, natož pak je-li kvůli němu nešťastný tak jako tak, je právě okolo Valentýna nešťastný dvojnásob.
A jak s tím Valentýnem a případným singlovstvím či stavem nedobrovolného celibátu souvisí právě Charles Darwin?
Všichni lidé, kteří považují evoluci za stejně nesporný fakt jako třeba gravitaci, za jejího „otce zakladatele“ považují právě Darwina. Byť je to poněkud nepřesné, protože velmi podobnou teorii nezávisle na něm zpracoval i Alfred Russel Wallace - ovšem protože byli oba dva slušně vychovaní viktoriánští gentlemani, vzájemně se respektovali a jeden druhému nechtěl jeho objev (či přesněji slávu s ním spojenou) „ukrást“, takže své názory představili veřejnosti současně. Navíc před oběma těmito pány se podobnými myšlenkami zabývalo více přírodovědců, včetně dědečka Charlese Darwina Erasma nebo Jeana Baptista Lamarcka (jehož názory nakonec nebyly ve všem tak moc mylné, jak jsme se ještě před nějakými 50 a více lety domnívali).
Ovšem za zakladatele evoluční teorie je považovaný Charles Darwin - stejně jako je za zakladatele moderní chemie považován Antoine Laurent de Lavoiser nebo za zakladatele moderní fyziky sir Isaac Newton, ačkoliv i oni vycházeli z prací mnoha svých současníků a/nebo předchůdců, případně občas i něco velmi podobného až stejného nezávisle na nich objevil někdo jiný. Sir Newton velmi hezky řekl, že „dohlédl dál než ostatní, protože stál na ramenou obrů“. Jenže školská výuka historie vědy chce mít ve věcech „pořádek“ a „otec-zakladatel“ může být jenom jeden, proto si většina běžných lidí spojuje evoluci s Charlesem Darwinem, zatímco o jeho předchůdcích i současnících toho moc neví - a často ani vědět nechce.
Ať už ovšem za „autora“ evoluční teorie považujeme kohokoliv, neoddiskutovatelným faktem je, že „jsme jen nahatý vopice“ - a podle toho se velmi často nevědomě chováme. Což samozřejmě platí i pro hledání si partnera. Každý z nás by za partnera nebo partnerku chtěl „toho nejlepšího“ („tu nejlepší“). Tak nám zkrátka „velí příroda“.
Samozřejmě, že představa o tom, kdo je ten či ta „nejlepší“, není pro všechny lidi naprosto stejná, ovšem většina lidí ji má dosti podobnou. Dochází tudíž k problému, který by bylo možné nazvat „80 na 20“. Tedy že 80 % žen by chtělo za partnera zhruba 20 % mužů a naopak 80 % mužů má maximální zájem pouze o cca 20 % žen.
Z této „rovnice“ vychází dvě skutečnosti:
1. Ti, kteří svým zevnějškem a případně i dalšími kvalitami (sláva, bohatství, moc) patří mezi těch „top 20 %“, rozhodně nemají problém si partnera najít.
Spíše naopak, je o ně tak velký zájem, že potenciální protějšky mohou málem „přehazovat vidlemi“. Vidíme to velmi dobře u slavných herců, zpěváků nebo sportovců - sotva se s jedním partnerem či partnerkou rozejdou, během pár týdnů, maximálně několika měsíců, mají někoho jiného. Málokterý/á je sám či sama déle než rok.
Takže „brečení do polštáře“, že jsou na Vánoce či Valentýna sami, se jich moc netýká, většina z nich, pokud tedy vůbec něco podobného zažije, tak možná jednou za život.
2. Ti, jejichž vkus je výrazně „nemainstreamový“, si partnery nacházejí nesmírně snadno, protože mohou „lovit“ ve vodách, o které naprostá většina jejich potenciální konkurence nemá zájem.
Tedy dejme tomu mají „široké pole působnosti“ muži, kterým se líbí „oplácané“, nebo dokonce přímo obézní ženy (vzhledem k tomu, kolik je pornostránek zaměřujících se právě na tento fetiš, jich asi nebude zas až tak málo - to by se totiž tvůrcům porna nevyplatilo) nebo třeba ženy starší než oni. Mimochodem, starší milenky vřele doporučoval třeba Benjamin Franklin - podle jeho názoru byly neporovnatelně inteligentnější a vzdělanější než nějaká „mladá telátka“ a navíc k tomu i velmi prakticky (možná až cynicky) podotýkal, že u nich nehrozí nepříjemná „nehoda“ zvaná těhotenství.
Stejně tak děvčata či ženy, kterým se líbí muži menšího vzrůstu, případně považují za „sexy“ velmi hubenou až vychrtlou postavu (nebo naopak „blahobytný pupík“), silné brýle nebo dokonce pleš, si svůj „vysněný idol“ najdou naprosto bez problémů. Často si mohou vybírat z opravdu velkého zástupu mužů dosti inteligentních, vzdělaných, charakterních i vtipných, kteří jsou pro ty ostatní prakticky „neviditelní“.
Vzhledem k tomu, že výše popsaných cca 40 % lidí s nalezením partnera problém nemá a zhruba 10 % lidí o život v partnerském vztahu nemá zájem, zbývá nám zde tak plus mínus polovina populace, která ten problém má. A co tedy s nimi?
Seznamování se je úplně stejný trh jako třeba hledání si zaměstnání. Tedy musí se protnout nabídka a poptávka. Pokud toho moc nenabízím, nemohu očekávat, že zrovna na mě čeká nějaký „sedmý div světa“ .
Existují zde tudíž pouze tři možné cesty:
1. Snížit svoje nároky.
Tedy jinými slovy, pokud nejsem zrovna krasavec či krasavice, nemohu chtít, aby můj protějšek byl nějaký „model“.
Problémem samozřejmě je, že nelze (natož pak dlouhodobě) fungovat ve vztahu s někým, kdo člověka sexuálně nepřitahuje. Je tedy nesmysl, pokud má muž, dejme tomu fetiš na velká prsa nebo žena na dlouhé vlasy, aby si takový/á „jen aby někoho měl(a)“ vybíral(a) pravý opak toho, co se mu/jí líbí. Tohle by vážně nefungovalo - a ve finále by byli v tom rádoby vztahu nešťastní oba dva.
Ovšem není od věci udělat si sám v sobě jistou „inventuru“ a zamyslet se nad tím, které vzhledové nedostatky jsou pro mě opravdu „nepřekročitelné“ a na čem mi ve skutečnosti zas až tak moc nezáleží.
Jestli dejme tomu zrzavé vlasy, pihy, velký nos, tmavá pleť, vousy, brýle nebo třeba větší zadek mi skutečně vadí a nositel(ka) těchto rysů mě vůbec nepřitahuje - nebo jestli jenom podléhám nějakému všeobecnému vkusu, který do mě tlačí filmy, časopisy a internet. Případně jestli nejde pouze o můj pocit, že bych se mezi svými kolegy, spolužáky či kamarády „ztrapnil(a)“, kdyby můj „nový objev“ nevypadal(a) skvěle.
2. Zvýšit svou vlastní hodnotu.
Což lze udělat mnoha způsoby. Jedno staré přísloví říká, že „není ošklivých žen, existují pouze ženy, které nevědí, jak se udělat krásnými“. Pokud sama nevím, nezaškodí poradit se se stylistou/tkou či vizážistou/tkou - různé ty časopisové a internetové „proměny“ ukazují, že často stačí jen velmi málo, aby se z „ošklivého káčátka“ vyloupla ta úchvatná labuť. Někdy ani není potřeba stylista, jen pouhé překonání lenosti, které nutí dotyčnou nosit vytahané kalhoty, plandavý svetr a vlasy stažené do rádoby pohodlného „myšího ocásku“. Nemluvě samozřejmě o líčení, barvení vlasů a další péči o sebe - a že to nemusí stát zrovna majlant, jsem už velmi podrobně psala zde nebo zde.
Něco podobného platí i pro mužské pohlaví - také už jsem párkrát uváděla, že na přelomu 19. a 20. století existoval bestseler s názvem Jak vyrostu o 10 cm a nabudu sílu gorily. Muž, který podle rad v této knize dlouhodobě poctivě postupoval, sice nevyrostl, ale ztratil tuk, získal hodně svalové hmoty a protože se mu zlepšilo držení těla a jeho postava také mnohem více odpovídala onomu ideálnímu mužskému „na špičku postavenému trojúhelníku“, opticky působil jako vyšší či mohutnější. Navíc cvičením se vyplavují endorfiny a při nárůstu svalové hmoty je v organismu více testosteronu, takže takový muž byl i mnohem sebevědomější a spokojenější než dříve - což taky při seznamování hraje velkou roli.
Mimochodem, tělesné cvičení a s ním spojená ztráta tuku je něco, co se hodí prakticky každému bez ohledu na pohlaví či gender. Podstatná část české populace trpí nadváhou nebo dokonce obezitou, takže zhubnout pár kilo jen málokomu uškodí - a té menšině, která hubnout nepotřebuje, získání trochy svalové hmoty navíc nebo aspoň pravidelný pohyb taky udělá jen dobře. Nemluvě o tom drobném detailu, že při některých druzích sportů se lze potkávat s potenciálními partnery, což případné seznamování také usnadňuje.
Samozřejmě člověk není jenom to tělo či vzhled. Zvýšit svou hodnotu pro potenciální partnery lze i tím, že se člověk něco nového naučí - třeba malovat, psát povídky, hrát na hudební nástroj, mluvit španělsky, točit filmy, hrát divadlo, tancovat sambu, šermovat, střílet z luku… Možností je skoro nepřeberné množství. Navíc zde opět jako jistý „bonus“ nastupuje to, že díky kursům čehokoliv, případně díky tomu, že se člověk stane součástí nějaké „party nadšenců“, lze potkat potenciální partnery, na které by člověk jinak nejspíš nenarazil.
3. Poněkud přehodnotit nároky a zároveň zvýšit vlastní hodnotu.
Tento přístup je asi naprosto ideální. Tedy udělat si už výše popsanou „inventuru“, co vlastně já sám/sama chci - a ne o čem mě přesvědčují média, rodina, kolegové, spolužáci a vůbec celé okolí, že se mi „má líbit“. A k tomu se pokusit udělat něco (k lepšímu) i sám/sama se sebou.
Asi jako první přestat svým zjevem na potkání druhé děsit. Tedy pár jednoduchými triky potlačit své negativa a zdůraznit to, co je na dotyčné(m) hezké - na každém něco je. S takto vylepšeným zevnějškem - abych se vůbec někomu mohl(a) líbit - se následně vrhnout na aspoň nějaký pohyb, kterým si zlepším postavu dlouhodobě, a k tomu se pokud možno co nejdříve začít věnovat i nějakému vzdělávání či jinému koníčku, díky němuž „přijdu mezi lidi“, nebo dokonce „zapadnu“ do party podobných nadšenců, mezi nimiž si pak partnera mohu najít.
Mezi trampy, vodáky, včelaři, Sokoly, otužilci, turisty, šermíři, motorkáři, scifisty nebo třeba lidmi, co hrají v nějaké amatérské kapele či amatérském divadle, případně natáčejí amatérské filmy, moc „singlů“ vážně není. Pokud je v takové partě někdo „starý mládenec“ nebo „stará panna“, v 99 % případů je tomu tak proto, že dotyčné(mu) takový život skutečně plně vyhovuje. Navíc i je-li člověk, který - ať chtěně nebo nechtěně - zůstal bez partnera nebo i bez dětí, součástí podobné „bandy“, nikdy nezůstane „na stará kolena sám“. Naopak bude mít kolem sebe celý život aspoň několik přátel, kteří mu v případě nutnosti pomohou.
S jinými subkulturami moc zkušeností nemám, resp. pokud jsem se do nich dostala, tak právě díky fungování v komunitě nadšenců do sci-fi a fantasy, protože mnohé jiné komunity (šermíři, trampové, metalisti, gothici, airsofťáci…) se s fandomovou komunitou více či méně překrývají.
Osobně si myslím, že fandom je natolik „široká náruč“, že by si v ní to své mohl najít skoro každý. Tak překonejte strach i lenost a přijeďte na nějaký con!
V nejbližších cca dvou měsících nás jich v Praze čeká poměrně hodně. 14. až 16. března Oslava zničení Prstenu 2025, což je poměrně komorní akce pro nadšence do Středozemě - ideální pro lidi, kteří se bojí (přinejmenším napoprvé) příliš velkých davů. Potkají se s řádově dvěma třemi desítkami lidí, dobře se najedí při hostině (na kterou ovšem musejí také něco donést), udělají si pěší výlet k Orodruině, poslechnou si pár písniček o elfech, trpaslících, lidech i skřetech (zpravidla z tohoto repertoáru - k refrénům se můžou pochopitelně připojit i nováčci) a v případě zájmu si též zahrají nějakou deskovou nebo karetní hru, kterou doposud zaručeně neznali.
28. až 30. března se koná STAR con 2025, což je středně velký con (účast řádově kolem 250 lidí)a program je natolik bohatý, že si v něm může vybrat snad každý - přednášky o Star Wars, Star Treku i Star Gate, ale pravidelně vystupují také vědci a popularizátoři vědy, případně spisovatelé, nakladatelé a organizátoři literárních soutěží. Kromě toho si můžete zahrát hry, pokoušet se šermovat se světelným mečem, vyzkoušet si simulátor lodi Hvězdné federace nebo jak se polyká oheň, večer si zazpívat s kytarou nebo se v neděli v poledne v kostýmu či bez něj s ostatními projít centrem Prahy.
Olbřímí (návštěvnost v řádů tisíců lidí) Comic Con Prague 2025 v O2 aréně nás pak čeká 11. až 13. dubna. Kromě oficiálního programu - tedy setkávání s herci, dabéry, režiséry, zahraničními spisovateli apod. - je zde k dispozici i velmi bohatý fanouškovský program. Ten obsahuje podobný typ přednášek jako na STAR Conu, ovšem je zde daleko větší množství programových linií. Kromě amatérských psavců, nadšenců pro vědu, starwarsáků, trekkies a scifistů vůbec si na své přijdou i milovníci fantasy (zejména světa Harryho Pottera, Středozemě a/nebo Západozemí), historie, mytologie, hororu, mangy, anime či asijské kultury jako takové. Jako na všech výše uvedených conech jsou kostýmy vítané, leč nikoli povinné. Ovšem jedna samostatná linie je věnována i tipům a trikům, jak na tvorbu kostýmu, který zatím nemáte - přednášejí zkušení cosplayeři, kteří za sebou mají dokonce i vítězství v mezinárodních soutěžích.
A pokud se na některém z uvedených conů spřátelíte s jinými fany, případně dokonce zapadnete do nějaké té větší party, můžete postupně začít jezdit i na akce další - např. na letní více než týden trvající Festival fantazie v Chotěboři. Odvážnější mohou dokonce časem zkusit i Slovensko nebo dokonce ještě vzdálenější zahraničí.
Hlavní je jedno - nesedět v koutě a nelitovat se, ale začít něco dělat!
Na podobná témata:
