Hlavní obsah
Láska, sex a vztahy

Jak a kde mají muži ve věku kolem padesáti hledat partnerky?

Foto: Darth Zira

Jít se podívat do zoo je fajn, ale partnera tam nejspíš nenajdete ani ve dvaceti.

Hlavní (smutný) hrdina článku, na který reaguji, je podnikatel ve věku 48 let, který po rozvodu hledá nový vztah - a údajně nemůže najít. Byl na sedmi schůzkách, které ho tak zklamaly, že na další už jít nehodlá. Ovšem zároveň by se chtěl seznámit.

Článek

Tak trochu se chce říct, že tento pán neví, co chce. Na straně jedné se chce seznámit, ale na straně druhé se mu už nechce seznamovat. Jako chápu, že ty schůzky pro něj byly zklamáním, ale takhle brzy „házet flintu do žita“ opravdu není rozumné.

Za prvé si musí uvědomit, že aby se seznámil přes internetovou seznamku, pouhých 7 schůzek nestačí. Nestačí nejspíš ani 17 nebo 27 schůzek - pokud tedy člověk nemá opravdu neuvěřitelné štěstí. Reálnou šanci, že člověk (a to libovolného pohlaví, neplatí to pouze pro muže) potká protějšek, který mu bude vyhovovat a současně bude vyhovovat on/ona tomuto protějšku, není procentuálně až tak moc velká - takže to chce těch schůzek absolvovat minimálně tak kolem padesátky. A pokud ani poté „nic“, je teprve na místě začít se ptát „co je špatně“.

V naprosté většině případů „je špatně“ něco, co by bylo lze nazvat výrazným nepoměrem mezi poptávkou a nabídkou. Pokud nejsem ani filmový krasavec/krasavice ani multimulionář(ka), nemohu tak nějak spravedlivě požadovat muže či ženu vysoce nadprůměrného exteriéru i intelektu. Prostě je nutné jít na určitý kompromis - tedy na určité snížení svých původně přehnaných požadavků, případně ještě (pokud jsou určité parametry pro mne zcela nepřekročitelné) se mohu snažit zvýšit svou vlastní atraktivitu - a to ať vizuální, nebo jinou.

Zcela obecně řečeno 90 % české populace (mou osobu nevyjímaje) určitě nikterak neuškodí zhubnutí pár kilogramů, případně alespoň jisté zpevnění či „zformování“ postavy - u žen třeba zúžení pasu, u mužů nějaké ty svaly navíc na rukou nebo rozšíření hrudníku či ramen, kde tím pádem mohou pomoci fitcentra, posilovny, jóga, pilates či nějaký pravidelně provozovaný sport (plavání, cyklistika, veslování, horolezectví, tenis, squash, badminton…), ba dokonce i některé druhy tanců. Každý si tak může vybrat činnost, která by ho aspoň trochu bavila a nebyla tedy pro něj pouze „nutným zlem“. Jistým bonusem navíc pak je skutečnost, že při provozování aspoň některých těchto činností také lze poznat větší či menší množství nových lidí, tedy i včetně případných budoucích partnerů.

Další možností - pokud člověk buď na své postavě už nemá co zlepšovat, nebo zkrátka trpí ke sportu značnou nechutí - je možnost zvýšit svou atraktivitu něčím jiným. Zde se nabízí např. naučit se nějaký (další) cizí jazyk či třeba hrát na nějaký hudební nástroj, případně zvýšit svůj všeobecný přehled pravidelnými návštěvami přednášek - na většině univerzit mohou na přednášky chodit i nestudenti, v Praze třeba velmi doporučuji přednášky a semináře z astrobiologie na Přírodovědecké fakultě UK, na které opravdu může přijít úplně každý, podobně je tomu také u většiny (ne-li všech) přednášek na Filosofické fakultě UK (a na dalších fakultách to nebude o nic odlišné).

Kromě toho existují i populatizační přednášky v knihovnách, na hvězdárnách apod. - např. popularizační sekce Českého klubu skeptiků Sisyfos pořádá v Praze už dlouhá léta přednáškový cyklus tzv. Pátečníků, rovněž v Praze existují také tzv. fyzikální čtvrtkybiologické čtvrtky, pravidelné přednášky se konají také v Městské knihovně, v Planetáriu, na Ďáblické hvězdárně, v zoologické nebo botanické zahradě, vcelku vyhlášená je i Dominikánská 8 nebo zcela nový cyklus (pořádaný většinou v Lužickém semináři) s názvem „Co na KTF už neuslyšíte“ a tak by se dalo pokračovat (další podrobnosti i s některými odkazy naleznete v tomto mém starším článku).

Velmi by mě překvapilo, kdyby se něco podobného pravidelně nekonalo rovněž v jiných městech, např. zcela spolehlivě vím, že brněnské planetárium i zoologická zahrada mají také velmi bohatý a zajímavý program.

Mnohé tyto přednášky jsou k dispozici na Youtube jak on-line, tak též ze záznamu - ovšem pokud člověk chodí „naživo“, opět zvyšuje pravděpodobnost, že nového partnera získá i bez internetové seznamky.

Ovšem připusťme, že smutný hrdina původního článku je charismatický fešák. A navíc kvůli svým podnikatelským aktivitám už nemá čas a/nebo dostatek energie na chození po přednáškách ani na návštěvy nějakých kursů kytary, italské konverzace či latinskoamerických tanců, stejně jako na pravidelné provozování nějakého jiného hobby, při kterém se setkává s lidmi - já bych samozřejmě doporučovala návštěvu conů, pro začátek třeba obrovitého bratislavského Comic SalónuAnime Show (ten první je na podzim, druhý na jaře), brněnského Anifestu či Comic Conu Prague a jeho o něco menšího, ale podstatně staršího „bratříčka“Festivalu fantazie, případně jeho „mladšího bratříčka“ Comic Conu Junior v Brně, později i menších akcí jako Tolkiencon, Trpaslicon, Star Con, Slavcon, Blavicon nebo Koprcon (a ne, všichni návštěvníci těchto akcí rozhodně nejsou jenom děti, puberťáci a maximálně tak vysokoškolští studenti, ale naopak tam potkáte i poměrně hodně „kluků a holek“ ve věku 40+).

Pokud na kursy, kroužky, přednášky ani jiné koníčky nemá čas či chuť, pak ovšem nejspíš nemá šanci seznámit se jinak než pomocí internetu. Takže si shrňme, co asi tak za potenciální partnery lze potkat na internetových seznamkách - ovšem cum grano salis to platí i pro potenciální partnery potkávané v běžném životě, tedy včetně provozování výše popsaných i jiných hobby.

Pomiňme tedy pseudoseznamky, kde tahají z lidí peníze za to, že se s nimi baví falešný profil - o těchto praktikách se lze něco podrobně dozvědět třeba zde a poznat se dají podle toho, že fotografie údajného „protějšku, který má o mě zájem“ lze najít ve fotobankách nebo na veřejných internetových profilech různých modelek a modelů, případně jsou generované umělou inteligencí. (Základní pravidlo: pokud něco vypadá až příliš dobře, nejspíš to nebude pravda.)

Berme tedy pouze seznamky, kde se vyskytují skuteční lidé. Zde je nutné se smířit s tím, že zhruba čtvrtina až třetina lidí zde hledá pouze nezávazný milenecký (často mimomanželský) vztah, a další zhruba až polovina lidí, kteří tam jsou, se v reálu vůbec seznamovat nechtějí, ale pouze si „honí své ego“ pocitem, že je o ně zájem. Ty lze ovšem poměrně snadno poznat tak, že nejsou ochotní se vůbec dostavit na schůzku - buď se všemožně vykrucují, proč v následujících minimálně 14 dnech nemůžou (a současně že vůbec nevědí, kdy by „potom“ mohli mít čas), nebo si sice schůzku na určitý den a hodinu domluví, ale večer či třeba jen hodinu před ní pošlou zprávu, že jim do toho něco „nečekaného“ přišlo. Samozřejmě, že něco podobného se občas v životě stát může, ale pokud někomu těžce onemocní dítě, umře babička a musí zaskakovat za nemocného kolegu v průběhu jednoho dvou týdnů už třikrát, tak je to naprosto jasné - dotyčný či dotyčná rozhodně není na seznamce proto, aby se seznamoval(a).

Případně - což je sice vcelku nepříjemné, ale přežít se to snad dá - na tu schůzku bez omluvy nedorazí, případně sice dorazí, třeba i u toho kafe posedí a tváří se, jak je mu/jí ten druhý sympatický/á, ale na další schůzku už jít odmítá, případně na všechny další zprávy už absolutně nijak nereaguje. Sice člověka trochu mrzí ten ztracený čas, co investoval do psaní si a scházení se s někým podobným, ale pořád ještě to není životní tragédie - a především při internetovém seznamování je nutné předem počítat s tím, že zhruba v deseti až dvaceti procentech případů se něco podobného může stát. Tedy nebrat to tragicky.

Takže si teď shrňme, co za ženy, které se opravdu seznamovat chtějí a současně jim nejde jenom o to sehnat si na netu nějakou tu „bokovku“, na pána ve věku kolem padesátky (nejen) na internetu čekají:

Jako první jsou zde ženy ve věku 30+ či dokonce 35+, kterým „biologické hodiny“ bijí hlasitěji než orloj na Staroměstském náměstí. Ty by ve své valné většině (o výjimkách z tohoto pravidle jsem už jednou psala zde) nějaký ten stabilní a pevný vztah samozřejmě chtěly. Pokud ovšem pán není příliš velký boháč nebo fešák, který by strčil do kapsy málem i Toma Cruise v dobách jeho největší slávy, ve věku kolem padesátky o něj nejspíš z této kategorie budou stát pouze ty podprůměrně hezké nebo opravdu hodně zoufalé. U těch druhých jmenovaných pak může čekat, že poté, co s ním dotyčná zplodí to vytoužené dítě, jej opustí, protože je přesvědčená, že „ona má na víc“. U těch prvních se to moc často nestává. Takže nevadí-li mu partnerka s křivými zuby, nosem jako skoba, šilhajícím okem, flekatou pletí nebo jiným estetickým nedostatkem, případně s dvaceti a více kilo nadváhy, na seznámení i budoucí dlouhodobý vztah má dosti velkou šanci.

Předpokládám ovšem, že člověk po rozvodu kolem padesáti má dost rozumu na to, aby další rodinu už zakládat nechtěl - proč by to, u všech svatých, měl dělat? To si chce vážně ničit nervy s puberťákem v době, kdy bude pomalu odcházet do důchodu? No, pokud ano, tak kdo chce kam, pomozme mu tam.

Další (přinejmenším stejně velkou, ne-li ještě větší) kategorií žen ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou, které hledají partnera, jsou svobodné matky. Mezi těmi se dají najít i poměrně hezké ženy - a dokonce ne všechny jsou vyslovené zlatokopky, co jenom hledají sponzora. Už jsem o tom také jednou psala, že ne každá svobodná matka je vypočítavá mrcha a současně zcela naivní hlupačka, co si upletla dítě s nezodpovědným frajírkem a teď hledá toho „hodného troubu“, co jí jej pomůže živit, ale že občas se může stát, že se partner jako nespolehlivý „vybarví“ až po letech. Pokud má tento smutný pán zájem alespoň částečně se podílet na péči o cizího potomka, zřejmě má poměrně slušnou šanci, že na nějakou vcelku pohlednou a současně fajn ženskou, co je sama s dítětem, při internetovém či libovolném jiném seznamování narazí. Pak mu lze přát jenom hodně štěstí, aby mu ten vztah vydržel.

Pokud pán už nemá zájem starat se o jakékoliv dítě - vlastní či cizí - tak má-li rozum, ženy ve věku do 40 (úplně ideálně do 45) let z portfolia případných partnerek předem vyloučí. Zde pak má na výběr buď bezdětné, nebo ženy s dětmi již staršími (ideálně už studujícími nejméně střední školu či pracujícími).

Ty bezdětné lze opět dělit podle vzhledu - hodně pak záleží na tom, co je pro pána z hlediska vizáže ještě přijatelné a co ne. Znám několik bezdětných velmi vzdělaných, chytrých, v obličeji docela hezkých a současně i fakt fajn „holek“ ve věku kolem čtyřicítky, které jsou dokonce velmi dobré kuchařky (ne, vážně to není sci-fi) a jsou aktuálně volné - všechny mají jen jednu jedinou vadu, kterou je 20-30 kg nadváhy. Muži, kterým „dámy při těle“ nevadí či je dokonce vyhledávají (jo, všechny ty holky, o kterých píšu, rozhodně nejsou žádné „nepolíbené panny“ a většinou za sebou mají minimálně jeden poměrně dlouhý vážný vztah) mají šanci si bezdětnou partnerku ve věku kolem 45 let dosti snadno najít.

Pokud ovšem pán kolem padesátky chce ženu plus mínus stejného věku, která je bezdětná a ještě štíhlá „fešanda“, musí mít sám hodně co nabídnout. Představme si však padesátníka, který je na svůj věk stále dosti pohledný, se štíhlou postavou, a navíc nejméně průměrně finančně zabezpečený - ne, pohledné bezdětné čtyřicátnice a padesátnice nepotřebují sponzora, protože většinou na dítě neměly čas a/nebo chuť kvůli kariéře, takže vlastní solidní příjmy a úspory mají, ovšem rozhodně nemají v úmyslu tyto své peníze „nacpat do chřtánu“ nějakému línému parazitovi, který by si z nich rád udělal sponzorky. Na dělání takových hloupostí už jsou příliš „velké holky“.

Žena nad 45, která dítě nemá, jej buď neměla zcela programově - pak lze ovšem předpokládat, že její profese, případně koníčky, pro ni budou mít silnou prioritu, nebo sice původně dítě i mít chtěla, ale z nějakého důvodu (ať zdravotního nebo prostě se to v životě tak vyvrbilo) se jí to nepovedlo. V naprosté většina případů je v tomto věku s touto situací už smířená a zařídila si život bez dítěte. Pokud však opak je pravdou, je to hysterka či chodící deprese - a od takových raději co nejdál.

Je však nutné počítat s tím, že žena, která dítě buď záměrně neměla, nebo se v pohodě smířila s tím, že jej nemá, nebude moc pečovatelský typ a navíc si už zvykla na určitý svůj způsob života a své pohodlí, ze kterých není ochotná příliš slevovat. Pokud taková žena o partnera přišla (ať už smrtí nebo rozvodem či rozchodem) a současně stále chce další vztah, hledá v podstatě už jenom „parťáka“, tedy někoho hlavně na společné sportování, cestování, chození za kulturou, na plesy a pro další hezké chvilky (včetně sexuálních). Nemá moc zájem o praní trenek, mytí nádobí a uklízení odhozených ponožek či drobků na sedačce.

To samozřejmě neznamená, že každá taková, která se nechce sestěhovávat nebo dokonce do budoucna i vdávat, nestojí o monogamní vztah - tedy ta velmi atraktivní dáma, co tvrdila, že je svobodná a nehodlá na tom nic měnit, vůbec nemusí mít, ba ani chtít mít, několik „přítelů“. Pro většinu těchto žen je totiž ideálem tzv. „mingle vztah“ (o kterém jsem velmi podrobně psala zde), tedy aby každý z partnerů bydlel ve svém vlastním domě nebo bytě a dvakrát nebo třikrát týdně se vzájemně navštěvovali či něco spolu podnikali - lozili po horách, jezdili na kole, zašli si do divadla, do kina, na koncert, na ples, na večeři, zaplavat… občas si vyjeli na víkendový výlet po ČR a dvakrát třikrát do roka i někam do zahraničí (po památkách, k moři, na lyžovačku do Alp, potápět se atd.), ale po té dovolené, výletě či po tom hezkém večeru u jednoho z nich doma se nejpozději druhý den ráno zase rozešli do svých domovů (a jeden či více dní se spolu neviděli).

Myslím si ovšem, že muž, který je po rozvodu dva roky sám, se nejspíš (jestli to už dávno předtím neuměl) naučil obsluhovat pračku a myčku (pokud se nenaučil mýt nádobí ručně), umí si sám vyžehlit košile (či si je dává někam do žehlírny) a nejspíš už je schopen si také buď alespoň základní jídla uvařit sám, nebo má tolik peněz, aby mohl chodit do restaurací či si je nechat vozit. Předpokládám tedy, že pan podnikatel z článku nehledá partnerku proto, že by mu aktuálně chyběla hospodyně, kuchařka a služka. Pokud je tomu opravdu tak, právě tento mingle vztah by pro něj měl jenom samá pozitiva a sociální jistoty.

V případě žen 45+, které mají děti už odrostlejší či dokonce zcela odrostlé, je pak samozřejmě na vkusu každého toho padesátníka, co vlastně očekává: Jestli hospodyni a pečovatelku, pak ovšem nemůže počítat s tím, že by se jednalo o nějakou výraznou krasavici - ne, vážně, hodná, milá a krásná žena, která i po padesátce vypadá o 15 let mladší a současně netouží po ničem jiném, než obskakovat „pána tvorstva“, se vyskytuje pouze v pohádkách, a kolem padesáti jste, vážení pánové, na to, abyste věřili pohádkám, fakt už moc staří.

Nebo se jedná o poněkud starší obdobu těch svobodných maminek o 10 a více let mladších, tedy chtějí někoho, kdo by jim finančně či jinak pomáhal s výchovou jejich odrůstajících či dokonce již odrostlých ratolestí. Zde ovšem nechápu, proč by nějaký muž s mozkem v hlavě zrovna do podobného „kšeftu“ šel, když to samé v bledě růžové může mít se ženou daleko mladší a (byť ne vždy) i hezčí.

Pak se ještě (u bezdětných podstatně méně často než u „dětných“) jedná o majitelky nemovitostí (domů, chat či chalup), o které se doposud staral bývalý partner/manžel, a tak aby jim za pár let nezačaly více či méně padat na hlavu, hledají šikovného řemeslníka či nadšeného domácího kutila, který jim s nimi pomůže, případně sponzora, který ty řemeslníky zaplatí. Pro pány, které práce kolem domu a zahrady buď neuvěřitelně baví, nebo je „bývalka“ při rozvodu oškubala natolik, že mají maximálně jeden malý byt (a to třeba ještě pouze v nájmu), ani tato varianta nemusí být v zásadě úplně špatná. V tomto případě jim ovšem zatraceně doporučuji s touto majitelkou nemovitostí si všechno smluvně vyjasnit ještě před tím, než se k ní nastěhují a/nebo na jejích nemovitostech začnou pracovat, jinak by jim jednoho ošklivého dne mohly zůstat jen ty příslovečné oči pro pláč.

Ostatní dámy nad 45, které mají děti odrůstající či již zcela odrostlé, nejspíš budou opět dávat přednost již zmíněnému „mingle vztahu“ před tím, aby si „nastěhovaly do baráku nového chlapa“. Což, jak jsem již napsala, nemusí být nepříjemné řešení ani pro toho muže.

Zkrátka a dobře, v životě to tak chodí, že je vždycky „něco za něco“. Pokud padesátník touží po mladé krasavici, bude to za prvé vykoupeno tím, že musí být přinejmenším bohatý (ideálně i fešný), a za druhé že se nejspíš bude „na stará kolena“ nervovovat s puberťáky - ať už vlastními nebo cizími. Pokud chce ženu, která by o něj pečovala a denně mu vyvařovala, buď cenou za to bude ustavičná péče o její potomky a/nebo nemovitost, či skutečnost, že se bude jednat o ženu vzhledu velmi průměrného nebo až podprůměrného. A pokud chce dobře vypadající „akční“ a sexuchtivou parťačku, která ho nebude otravovat ani se svými potomky ani se svými nemovitostmi, musí zase předem zapomenout na to, že tato dáma mu co do péče poskytne více než občasné pozvání na vlastnoručně uvařenou večeři či oběd.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz